Skladatel velký a trpící

Snad žádný jiný hudebník nevyvolal tak rozporuplné reakce a interpretace svého díla jako Richard Wagner. Kdo vlastně byl Richard Wagner? Jako jeden z mála hudebních skladatelů zanechal kromě hudebního díla velké množství teoretických spisů, pojednávajících o estetice, dějinách opery, divadle, dramaturgii, herecké a pěvecké praxi, politice, státu, filozofii. Filozofem v pravém slova smyslu však nebyl. Nevytvořil žádné systematické filozofické dílo, i když se soustavně zaobíral pracemi svých současníků – filozofů. Velmi intenzívní a bouřlivý vztah měl jistou dobu s Friedrichem Nietzschem, německým filozofem života, kterého Wagnerovo dílo i samotná osobnost inspirovaly k napsání několika prací pojednávajících o umění. Wagnerovy teoretické spisy o politice a státu byly inspirované revolučními názory Ludwiga Feuerbacha, Michaela Bakunina, Augusta Röckela, či Proudhona.

 

Na mladého Wagnera měla velký vliv hudba Ludwiga van Beethovena, která se stala inspirací pro napsání Symfonie C dur. Instrumentální hudbu však Wagner brzy opustil a stal se tvůrcem výlučně operním. V teoretickém spisu Oper und Drama (1851) píše, že po Beethovenovi už není možné v oblasti symfonické tvorby nic říci. Sám Beethoven prý v závěrečném sboru Deváté symfonie vysvobodil absolutní hudbu slovem. Absolutní hudba je vykoupená hudebním dramatem, realizovaným na divadelní scéně jako Gesamtkunstwerk (souborné umělecké dílo).

Koncepce Gesamtkunstwerku

Richard Wagner – velikán světové hudby, divadelní génius, jak se o něm vyslovil Friedrich Nietzsche – vyvolává pocity odporu i obdivu zároveň. V žádném jiném hudebním díle nedošlo k takové výrazné krystalizaci filozofických, literárních a politických idejí 19. století jako v díle Richarda Wagnera. Skladatel svému publiku ukázal, že idea Gesamtkunstwerku není triviálním spojením všech umění. Není ani završením jednotlivých umění v jakémsi pragermánském mýtu. Gesamtkunstwerk je uměleckým dílem povýšeným na metafyzickou hodnotu. Neupřednostňuje žádné z umění. Omnoho důležitější než jednotlivá umění je celkový výsledek, jejich společné působení v dramatu. V knize Oper und Drama (1851) píše Wagner o hudbě jako o funkci dramatu. Drama však nepojímá v básnickém slova smyslu, pojem dramatu nevztahuje jen na samotný text. Je to jakási „scénická řeč“, která je výsledkem spolupůsobení zpívané řeči a orchestrální melodie.

Idea Gesamtkunstwerku však není Wagnerovým „vynálezem“. Durey de Nionville psal již roku 1757 o opeře jako o „spectacle universel“. Tvrdil, že by měla být sjednocením poezie s výtvarnými uměními, hudby s tancem, optiky s mechanikou. Měla být triumfem lidského ducha. Wagner se pravděpodobně dostal také k románu Ardinghello od Wilhelma Heinseho, jehož hrdina – malíř, učenec a básník zakládá na „blaženém ostrově“ ideální stát, v němž vládne princip všeobjímající lásky. Umění a život se na tomto ostrově sjednocují – literární vize, která tematizovala Wagnerovy pozdější představy. Libreta ke svým hudebním dílům si Wagner psal sám. Jeho opery jsou napsané na motivy starogermánských ság (Víly, Bludný Holanďan, Tannhäuser aneb zápas pěvců na hradě Wartburg, Lohengrin, Tristan a Isolda, Prsten Nibelungův, Parsifal), anebo podle různých historických událostí a literárních předloh (Zákaz lásky, Rienzi – poslední tribun, Mistři pěvci norimberští). Wagnerova hudba bez libreta a libreto bez hudby mohou existovat jen sotva.

Bayreuthský divadelní chrám

Wagner navzdory svým revolučním, protimonarchistickým názorům přijal štědrou mecenášskou pomoc od krále Ludvíka II. Bavorského. Král byl fascinován Wagnerovou tvorbou. Často odkázal mistrovi nemalý peněžní obnos, kterým mohl Wagner splatit dluhy nakupené marnotratným stylem života. Již 12. listopadu 1851 psal Wagner svému učiteli Theodorovi Uhligovi o záměru postavit na Rýnu stan, v němž by se uváděla jeho díla. V té chvíli ještě ani netušil, jaký prorocký byl jeho list. Díky královské finanční subvenci nechal Wagner v Bayreuthu postavit festivalové divadlo, ve kterém se dodnes uvádějí výlučně Wagnerovy opery. Divadlo má tvar antického amfiteátru. Poprvé byl orchestr umístěn v orchestřišti hluboko pod úrovní jeviště, zakrytý jakousi deskou, aby bylo zpěváka jasně a zřetelně slyšet. Hudba zněla tlumeně – pro Wagnera však mysticky – a některé hudební finesy úplně zanikaly. Další novinkou byla tma v hledišti. Podle Eduarda Hanslicka – velkého kritika Richarda Wagnera – je světlo zhasnuté jen proto, aby nebylo vidět spící posluchače, otrávené neúnosnou délkou Wagnerových hudebních dramat.

Pokračovatelé Wagnerova díla se nenašli. Existují pouze epigoni. Ti se však zaměřovali jen na některé z momentů Wagnerova osobitého stylu. Na powagnerovské skladatele zapůsobila především zvukovost, instrumentace, nároky na orchestr ve vztahu ke zpěvu a hlavně hudebně-dramatická laťka, kterou Wagner svojí bayreuthskou koncepcí neviditelného orchestru, tmavého sálu a hrajícího zpěváka nasadil velmi vysoko.

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.