Rusko poloviny 19. století představovalo říši nepřekonatelných protikladů. Na jedné straně neotřesitelná carská moc, neutuchající touha po územní expanzi a udržení rozhodující pozice v Evropě, na straně druhé sociálně a hospodářsky nerozvinutá společnost, děsivá chudoba drtivé většiny obyvatelstva, analfabetismus, nevolnictví, zkorumpované úřednictvo a armáda technicky zaostávající za okolními státy. To vše neoddělitelně patřilo k povaze samorděžaví, které dovedně skloubilo absolutní moc cara a pravoslavné církve a jejich prostřednictvím rozhodovalo o osudech jednotlivců i miliónových etnik. Car byl zákon, právo i víra, co činil – dobře činil, byl vždy dobrým báťuškou a za problémy nesli odpovědnost jen a jen jeho špatní rádci.
Prioritou je expanze
Rusko, kterému carové 18. a počátku 19. století dali do vínku velmocenské postavení a výbojné pronikání na všechny světové strany, rychle ztrácelo v polovině 19. století někdejší dynamiku a zuby nehty se pokoušelo budit zdání své někdejší síly. Zákon technického a společenského pokroku, který zasáhl celou Evropu, však nešlo obejít ani dohnat pomocí carských nařízení. Snaha udržet se na výsluní v konkurenci s ostatními velmocemi nutila Rusko dobývat další a další vavříny, jednalo se však jen o vavříny válečné. Politiku výbojů v Rusku nevedly hospodářské cíle (suroviny, odbytiště výrobků) jako v ostatních koloniálních mocnostech, ale snaha rozšířit ovládané území. Územní expanze bez ohledu na cenu byla základní ideou samoděržavného impéria. Rusko potřebovalo úspěchy, aby se mohlo naivně ubezpečovat o své síle a moci. V druhé polovině 19. století zaměřilo své výboje do tří směrů: na Balkán, na Kavkaz a na Dálný východ.
Z Krymské války
Na Balkáně, kam vstoupilo jako ochránce Turky porobených křesťanů, se střetávalo nejen se svým soupeřem Rakouskem, ale i s Francií a Anglií, které nehodlaly dopustit, aby Rusko otevřelo svá okna do Evropy příliš dokořán. Krymská válka v letech 1853 – 1856 i přes heroické činy obránců Sevastopolu skončila katastrofou, kdy Rusko ztratilo kontrolu nejen nad ústím Dunaje, ale i nad Černým mořem. Politickým krachem skončilo i potoky krve poznamenané vítězství nad Turky v letech 1876 – 1877. Posledním dějstvím soupeření o Balkán se stala první světová válka.
Rusko jako koloniální velmoc
Expanze na Kavkaz se vyvíjela obdobně za cenu obrovských ztrát. Již od poloviny dvacátých let Rusové vedli pravidelnou válku s místními národy a nárůdky, kterým se do čela postavili hrdí Čečenci vedení imámem Šamilem. Tomu se roku 1845 podařilo zdecimovat ruskou armádu a ovládnout celou oblast. Půlmiliónová ruská armáda však nakonec zlomila odpor Čečenců, trvalo jí to však dalších dvacet let. Kavkazské obyvatelstvo bylo decimováno a systematicky vyhlazováno, ruská generalita uplatňovala taktiku spálené země a otevřeně prohlašovala: „Místní obyvatelstvo je naprosto závislé na úrodě. Je tedy třeba každý rok, sotva uzraje úroda, zničit jejich pole a během pěti let pomřou hlady.“ Není divu, že celá statisícová etnika rychle mizela z mapy světa.
Nejméně problematickou se stala expanze do vzdálených částí Sibiře, Dálného východu a severní Ameriky. Soupeřem zde ruským expedicím a vojenským sborům byla ponejvíce příroda a rozkládající se „říše nebes“ – Čína. K trvalému podmanění širokých oblastí sloužila nejen kozácká vojska, ale i budovaná transsibiřská železnice, mandžuský přístav Port Athur a masové přesidlování slovanského obyvatelstva do nově získaných oblastí. Ruští intelektuálové (Dostojevskij) se zde mohli opájet civilizační misí Ruska: „V Evropě jsme otroky a Tatary, v Asii Evropany a pány.“
Paradoxem dějin se pak stal podivný prodej ruské Aljašky Američanům. Rusové, kteří pronikli po pacifickém pobřeží až k dnešnímu San Francisku, se vzdali této vojensky a hospodářsky strategické oblasti za sedm milionů dolarů. Ve své době obrovská suma však ztrácela na překvapivosti, když si zúčastnění uvědomili, že hektar stál čtyři centy! A to ještě nikdo nevěděl o ložiscích zlata a ropy…