Jean-Philippe Rameau se narodil v Dijonu jako sedmé z jedenácti dětí a byl pokřtěn 25. září 1683. Hudební tradici v jeho rodině založil až otec Jean Rameau, který zastával funkci varhaníka v dijonské katedrále sv. Štěpána. Matka Claudine pocházela z nižší venkovské šlechty z Gémeaux poblíž Dijonu. V době, kdy zde přišel na svět malý Jean-Philippe, byl Dijon jako hlavní město Burgundska kvetoucím centrem intelektuálního i uměleckého života, literatury i hudby.
Otec byl pochopitelně prvním učitelem hudby svých dětí. Výrazný hudební talent kromě Jeana-Philippa projevili jeho mladší bratr Claude a sestra Catherine. Jean-Philippe brzy odešel studovat do dijonské jezuitské koleje, která byla proslulá tvrdou disciplínou zaměřenou zejména na znalost latinského jazyka. Malý Rameau se však v koleji více než studiu věnoval zpěvu a kompozici To vyústilo v doporučení jezuitů, aby Jean-Philippe kolej opustil.
Na zkušené v Itálii
Nyní se už mohl konečně věnovat pouze své zálibě. Učil se hře na varhany a housle, studoval a přepisoval skladby různých autorů. V osmnácti letech ho otec poslal do Itálie, kam tehdy mířili všichni Evropané, kteří se chtěli naučit správnému hudebnímu a kompozičnímu stylu. Jean-Philippe strávil několik měsíců v Miláně, seznámil se zde s řadou renomovaných varhaníků a bylo mu umožněno asistovat při několika divadelních představeních. Údajně se tam také stihl zamilovat do jedné mladé vdovy, kvůli níž se jal učit italsky. Jeho vzplanutí však zřejmě nenarazilo na odezvu, a tak Rameau odjel z Milána dříve, než původně zamýšlel.
Po návratu do Francie se Jean-Philippe začal poohlížet po nějakém hudebnickém zaměstnání. V lednu 1702 přijal dočasné místo varhaníka v avignonské katedrále. Dne 23. června pak podepsal smlouvu na šest let varhanické činnosti v katedrále středofrancouzského města Clermont-Ferrand. Vydržel zde ovšem pouze čtyři roky. Skladatelův první životopisec zmiňuje anekdotu, která souvisí s Rameauovým konkurzem na toto místo: „Povytahal ty nejnepříjemnější varhanní registry a pak s nimi zahrál všechny existující disonance. Nadarmo mu obvyklým způsobem signalizovali, aby přestal hrát, a nakonec k němu rychle vyslali jednoho chlapce ze sboru. Když k němu doběhl, Rameau vstal od varhan a opustil kostel.“ Jiné svědectví dokládá podobnou scénku z roku 1737, jejímž aktérem byl v Dijonu bratr Jeana-Philippa Claude...
Pařížská epizoda
V roce 1706 přišel Rameau do Paříže. Vydal zde tiskem své první dílo: knihu skladeb pro cembalo Premier livre de pieces de clavecin. Seznámil se s proslulým varhaníkem jezuitského kostela sv. Benedikta Louisem Marchandem, díky němuž zřejmě získal ve stejném kostele místo druhého varhaníka. Vedle toho se stal ještě varhaníkem v dalším pařížském kostele, nacházejícím se v ulici du Chaume. Jeho problematická povaha však byla příčinou častých roztržek se zaměstnavateli, kterým se nelíbilo, že Rameau nedodržuje téměř žádnou dohodu z uzavřených smluv a své povinnosti si plní, jak se mu zlíbí. Jean-Philippe nakonec obě místa ztratil a Paříž opustil.
Přelétavý varhaník
V březnu 1709 nalézáme Rameaua opět v rodném Dijonu. Otec Jean, který o pět let později zemřel, se rozhodl, že svému synovi předá varhanické místo v katedrále Notre-Dame. Dne 27. března byla sepsána smlouva mezi Jeanem--Philippem a dijonskou kapitulou, autorizovaná a ručená Jeanem Rameauem. Jeho syn měl podle smlouvy povinnost hrát při slavnostních příležitostech během následujících šesti let, za což měl nárok na plat 130 livrů ročně. Ani tuto smlouvu však Jean-Philippe nedodržel: přinejmenším nezůstal v Dijonu celých šest let. Již v roce 1713 totiž působil jako varhaník u jakobínů v Lyonu a o rok později se vyskytoval v Montpellier, kde se učil u Lacroixe pravidla číslovaného basu. V lednu 1715 se bratr Claude oženil v Dijonu s Marguerite Rondelet, dívkou, kterou velice miloval sám Jean-Philippe. Tato skutečnost byla příčinou odchodu zklamaného Rameaua do Clermontu, kde pak setrval rekordních osm let.
Z clermontského období nemáme žádné doklady o soukromém životě Jeana-Philippa. Víme však, čím se v této době zabýval. Procvičoval se v harmonii, psal studijní skladby pro nějakého žáka a intenzivně se věnoval matematice. Z různých poznámek lze rovněž vycítit silné nutkání vrátit se zpět do Paříže. V Lyonu i Clermontu složil Rameau řadu motet a světských kantát. Ve stejném období také vznikla jeho první teoretická práce Pojednání o harmonii chápané z jejích přirozených základů (Traité de l’harmonie réduite a ses principes naturels). Vyšla tiskem v Paříži roku 1722 a autor je v ní ještě označen jako „varhaník katedrály v Clermontu“. Poté nastalo delší vyjednávání s kapitulou a někdy na konci roku 1722 nebo začátkem 1723 mohl Rameau odejít do Paříže. Tentokrát již navždy.
Deset let na prosazení
Jeanovi-Philippovi již bylo čtyřicet let a jeho hudební tvorba zahrnovala pouze několik skladeb pro cembalo, kantát a motet. Po příchodu do Paříže však Rameau zjistil, že místním hudebníkům je již znám jeho teoretický spis Pojednání o harmonii a že vyvolal kladnou odezvu. V říjnu 1722 například zveřejnil Journal de Trévoux analýzu tohoto díla, která konstatovala jeho velký význam. Je samozřejmé, že ne všichni zahořeli nadšením. Zejména někteří hudební teoretici držící se již stokrát ověřených zásad žárlili na stoupající popularitu Rameauova spisu jeho existenci programově přehlíželi.
Jean-Philippe se tedy dostal do povědomí pařížské hudební scény jako hudební teoretik. Avšak jako varhaník či skladatel zřejmě v prvních devíti pařížských letech nezískal žádné stálé zaměstnání. V letech 1724 a 1728 publikoval svoji druhou a třetí knihu cembalových skladeb, takzvaných Pie`ces de clavecin. Teprve roku 1732 získal varhanické místo v kostele Sainte-Croix de la Bretonnerie a odtud pak po čtyřech letech přešel jako varhaník k pařížským jezuitům. V průběhu dvacátých let také vytvářel se svým společníkem Pironem skeče a frašky pro jarmareční divadla.
V únoru 1726 se třiačtyřicetiletý Jean-Philippe oženil s devatenáctiletou Marie-Louisou Mangot pocházející z lyonské hudební rodiny. Podle dobových svědectví byla Marie-Louise nevděčnému a panovačnému Rameauovi po celý život oddanou manželkou. V letech 1727 – 1745 se jim postupně narodily čtyři děti.
Usazený a zaopatřený Jean-Philippe se nyní mohl soustředěně věnovat teoretickému výzkumu i skladbě. Kromě již zmíněných cembalových sbírek vydal tiskem také své kantáty rozpracované již v Clermontu. Jeho další spis Nouveau syste`me de musique théorique, který vyšel v roce 1726, jej spolu s dřívějším Pojednáním o harmonii ještě více proslavil jako hudebního teoretika. Rameau byl dokonce poctěn přezdívkou „Newton hudby“. Na nedostatek žáků, kteří se u něho chtěli vzdělat v oboru čistě teoretickém i v praktickém používání bassa continua jako harmonického doprovodu, si opravdu nemohl stěžovat.
Touha po opeře
Rameau se však považoval především za skladatele a již od svého příchodu do Paříže toužil prosadit se jako autor jevištních děl. Marně se snažil navázat spolupráci s některým ze slavných libretistů. Největší překážkou byly intriky zkušených divadelních matadorů proti neznalému troufalci „z venkova“. V roce 1727 neúspěšně žádal o text slavného literáta Houdarda de la Motte, autora předloh k jevištním dílům předních operních tvůrců. Text tohoto dopisu je nyní slavný díky Rameauovým obecným úvahám o hudbě a úloze hudebníka (viz Skladatel o sobě).
Na počátku třicátých let se Jean-Philippe seznámil s hudbymilovným šlechticem a generálním výběrčím daní Le Riche de la Pouplinie`re, jehož manželka Mimi Dancourt patřila k Rameauovým žákům. Skladatel byl častým hostem v domě pana de la Pouplinie`re a mezi lety 1744 a 1753 zde také s rodinou bydlel. V tomto domě se mimo jiné poprvé setkal s Voltairem. Ten mu nabídl ke zhudebnění svoji tragédii Samson, výsledek jejich spolupráce však nebyl nikdy inscenován.
Teprve jako padesátiletý se Rameau dočkal prvního úspěchu své opery. Jeho příčinou bylo šťastné setkání s tehdy již sedmdesátiletým dramatikem Abbém Simonem-Josephem Pellegrinem. Ten byl mimo jiné autorem předlohy hudebního dramatu Michela Pignoleta de Montéclair Jephté, které na Rameaua velmi zapůsobilo. Společné dílo Rameaua a Pellegrina Hyppolyte et Aricie mělo premiéru v červenci roku 1733 v domě pana de la Pouplinie`re. K této události se váže historka o jakési garanční smlouvě, kterou nechal nedůvěřivý a prozíravý dramatik předem podepsat Rameauovi. Po úspěšné premiéře však smlouvu okamžitě roztrhal. Zmíněná tragédie en musique – jak se tento operní druh ve Francii nazýval (viz Slovníček) – se dočkala mnoha repríz a úspěchu jak u publika, tak i u zpěváků oslněných Rameauovou „učenou hudbou“. Díky Pellegrinovi a de la Pouplinie`rovi debutovala Hippolyte et Aricie 1. října 1733 ve dvorní opeře.
Nápaditost a smělost Rameauovy hudební řeči šokovaly pařížské publikum, které se rozdělilo na dva tábory: konzervativní „lullysty“, kteří se domnívali, že musí chránit ohrožený odkaz zakladatele francouzské opery Jeana-Baptisty Lullyho, a pokrokové „ramisty“, jimž jejich protivníci říkali posměšně „ramoneurs“ (kominíci). Během zuřivé kampaně lullystů Rameau zachoval stoický klid. Vždyť také časopis Mercure označil hudbu Hyppolyta za mužnou a harmonickou. Rovněž nejslavnější z tehdejších tvůrců francouzské opery André Campra ji ocenil velmi vysoko.
Portrét Jeana Rameaua
Navzdory částečnému vítězství se Rameau neodvážil k další tragédie lyrique a zvolil jiný hudebně dramatický druh: opéra-ballet. V roce 1735 tak spatřili světlo světa Galantní Indové (Les Indes Galantes). O průběhu jejich vzniku napsal Rameau v závislosti na probíhajícím sporu jeho a Lullyho přívrženců: „Stále soustředěn na krásnou deklamaci a krásné zpěvní obraty, které kralují v recitativech velkého Lullyho, se snažím jej napodobit, avšak ne jako servilní opisovač, ale převzetím – podle jeho příkladu – krásné a jednoduché přírody jako vzoru.“ Nicméně lullysté ani po tomto „krédu“ zbraně nesložili a přeorientovali se – podle uštěpačného tvrzení Voltaira – na kritiku přílišného používání šestnáctinových not…
Válka pokračovala po uvedení tragédie en musique Castor et Pollux na slova básníka Bernarda 24. října 1737. Proti tomuto dílu, které se později stalo jedním z pilířů francouzské hudby a o kterém Voltaire prohlásil, že je „plné zářivých briliantů“, se opět zvedla ostrá vlna kritiky z řad konzervativců.
Ta však Rameauovi nezabránila v dalším teoretickém výzkumu. V roce 1737 publikoval spis Génération harmonique a založil školu kompozice. O dva roky později dedikoval vévodkyni du Maine novou opéru-balet Les fe^tes d’Hébé (Slavnosti Hébé), jejíž úspěch na sebe nenechal čekat tak dlouho jako v případě většiny předchozích Rameauových scénických kusů. Publikum bylo zvědavé na „koketní a rozkošnické“ dílko. Ve stejném roce slyšela Paříž ještě tragédie en musique Dardanus, která vzbouřila kavárny i salony. Lóže bylo nutno zamlouvat osm dní dopředu a diskuse po představení nebraly konce. V táboře lullystů se hovořilo o hudbě složité, temné, kabalistické. Vždyť hudebníci z orchestru nemají čas ani kýchnout!
Operní renomé zajištěno
Rokem 1739 se uzavřela jedna etapa Rameauovy dramatické kariéry. Šest let vyčerpávajícího úsilí přineslo své ovoce. Z uznávaného teoretika se zrodila nepřehlédnutelná a všude diskutovaná skladatelská osobnost pyšnící se operními tituly, které rozvířily stojaté vody lullyovské Paříže. Rameau nyní toužil po další metě: stát se oficiálním hudebníkem královského dvora.
V roce 1745 se naskytla ta pravá příležitost. Voltaire napsal u příležitosti svatby Dauphina s infantkou Marií Terezou divadelní hru Princesse de Navarre (Princezna z Navarry) a Rameau ji zhudebnil pro představení konané 23. února 1745 ve Versailles. Bezprostředně poté dostal nabídku na místo u dvora – s titulem „skladatel komorní hudby“ a platem 2000 livrů.
Hudebník Jeho Výsosti
Zdá se, jako by se se skladatelovou novou situací proměnil i charakter jeho tvorby. Rameauova hudba byla od této chvíle až na pár výjimek vždy půvabná, elegantní, jakoby inspirovaná lehkou, laškovnou múzou. Také náměty pro scénická díla si vybíral z méně závažných témat a zhudebňoval je citlivěji než v předchozích letech.
Prvním dílem nového období se stala comédie-lyrique Platée uvedená ve versailleském divadle v březnu 1745. Odezva nebyla stejně nadšená jako v případě svatební opery. Rozčarování ze směsice stylů a necitlivého míchání noblesy a komiky přinesly i další dva scénické kusy uvedené u dvora. Na konci čtyřicátých let se Rameau zaměřil na díla příležitostná: ke druhé svatbě Dauphina, k podepsání míru v Aix-la-Chapelle a podobně. V roce premiéry Platée byl její autor jmenován dvorním kapelníkem.
Operní válka
Na počátku padesátých let se na Rameaua valily problémy všeho druhu. Pocítil finanční potíže vedení Královské hudební akademie, které mu nechtělo vyplácet peníze za provedené skladby. To ovšem nebylo nic proti bouřce, která se snesla na Rameauovu hlavu: bouřce nepoměrně horší, než kterou na něho sesílali lullysté. Zrodila se známá „querelle des bouffons“ – spor mezi příznivci francouzské a italské hudby, díky němuž se usmířili i nesmiřitelní lullysté a ramisté (viz Vnímání hudby).
Rameau si vysloužil nepřátelství příznivců proitalské strany také tím, že mnohé z nich nevybíravě kritizoval za jejich hudebně teoretické příspěvky do připravované Encyklopedie. Výpady na adresu kompetence některých encyklopedistů – zejména d’Alemberta a Rousseaua shrnul v mnoha časopiseckých článcích a ve spisech Erreurs sur la musique dans l’Encyclopédie (Omyly o hudbě v Encyklopedii) z let 1755 – 1756 a Réponse de M. Rameau a MM. les editeurs de l’Encyclopédie (Odpověď páně Rameaua pánům editorům Encyklopedie) z roku 1757.
Rytířem na tři měsíce
Počátkem šedesátých let se rychle zhoršilo skladatelovo zdraví. Jako protiklad k těmto obtížím přicházely ze všech stran rozličné pocty, čestná členství vědeckých akademií a jiných spolků. V květnu 1764 byl Rameau povýšen do šlechtického stavu – získal titul rytíře řádu sv. Michala. Poté se navzdory nemoci rozhodl vést zkoušky své tragédie lyrique Abaris ou les Boréades. Své síly však přecenil a 22. září 1764 ve svém domě v ulici des Bons-Enfants ve věku jedenaosmdesáti let zemřel. Byl pohřben v pařížském kostele sv. Eustacha, dnes však přesné místo jeho odpočinku neznáme.