Bio

Rodina Bohuslava Martinů pocházela z chudých poměrů. Jejich domovem byla Českomoravská vysočina, přesněji řečeno hradbami obehnané královské město Polička, které nese svou tradici již od 15. století. Otec Ferdinand Martinů byl povoláním švec. V roce 1878 si vzal za ženu Karolínu roz. Klimešovou, dceru poličského truhláře. Z otcovy ani z matčiny strany se v příbuzenstvu nevyskytovali žádní umělci. „Byli to prostí lidé, kteří vydělávali dosti těžce na svůj život,“ napsal později do svých deníků Bohuslav Martinů. V roce 1880 se jim narodil syn František a o dva roky později dcera Marie. V létě roku 1889 nastala v rodině veliká změna. Otec totiž získal (možná díky svému členství v dobrovolném spolku hasičů) zcela neobyčejné zaměstnání: stal se pověžným děkanského kostela sv. Jakuba v Poličce. Co bylo jeho pracovní náplní? Musel ve dne i v noci držet hlídku proti požárům ve městě a okolí, natahovat věžní hodiny a zvonit klekání. A tak se stalo, že se celá rodina přestěhovala do jedné malé místnosti ve věži kostela, aby mohl otec řádně vykonávat svou práci.

 

Bohuslav Martinů

Když se v této místnůstce narodil roku 1890 nejmladší syn Bohuslav, stal se již pátým členem jejich skromné domácnosti. Přišel na svět 8. prosince na svátek Panny Marie, kdy vyzváněly všechny zvony z města i z okolí. Porodní bába mu prorokovala, že když se narodil v tak výjimečný okamžik a na zvláštním místě, bude z něj bezpochyby slavný muž. Určitě však netušila, že se její slova skutečně naplní.

Chlapec vyrůstal na kostelní věži, odloučen od života, který se odehrával tam dole ve městě. Dvanáct let viděl svět z výšky, pozoroval kraj, přírodu, lidi, a právě z těchto dojmů se utvářel jeho myšlenkový svět, který se později odrazil v jeho skladbách. „Jsa úplně odloučen od ostatního světa neměl jsem nic jiného na práci i pro zábavu, než si zapisovat do paměti tyto různé obrazy, jež bylo možno z věže vidět. Z jedné strany pohled na rybník, na lázně, z druhé hřbitov a stále se prodlužující vesnice, na sever je plocha bez lesů a vpředu město, vše v miniatuře, s malými domky a malými lidmi, a nad tím veliký, nepřehledný prostor. Myslím, že tento prostor je z mých největších dojmů z dětství, který si nejvíce uvědomuji a který asi hraje velkou úlohu v celém mém názoru na kompozici. Nejsou to malé zájmy lidí, starosti, bolesti nebo i radosti, které jsem viděl z velké dálky, lépe řečeno z výšky. Je to tento prostor, který mám stále před očima a který, zdá se mi, hledám ve svých pracích. Prostor a příroda, ne lidi. V mém dětství to byly jen malé figurky, pohybující se neznámo kam, neznámo proč, tvořící jen jakýsi ornament, nepatrný v celém obrazu, který jsem měl před očima. A tento obraz byl mnohem zajímavější, nikdy stejný, stále se měnící, kdežto lidé byli stále stejně malé tečky, pohybující se dole po ulicích,“ hodnotí Martinů své dětství ve později v Paříži.

Hudební začátky

Když začal malý Bohuslav v roce 1897 navštěvovat obecnou školu, přihlásili ho rodiče na housle k Josefu Černovskému, místnímu učiteli hudby. Nebyl to profesionální hudebník, ale spíše všestranný muzikant, jehož pravým povoláním bylo krejčovství. Byl ovšem pedagogicky velice zdatný a vychoval desítky instrumentalistů. U malého Bohuslava si brzy všiml improvizačního nadání a vybízel chlapce k prvním skladatelským pokusům. Martinů na hodiny hudby s panem Černovským velice rád vzpomínal a vážil si všeho, co do něj jeho učitel vložil.

Poté, co se rodina Martinů v roce 1902 přestěhovala z věže dolů do města, začal Bohuslav hrát s některými hudebníky z tzv. Mládenecké kapely a hudba se stále více stávala jeho životem. V roce 1905 měl své první veřejné vystoupení v blízké obci Borová. Vynikající výkon mu přinesl další představení v Poličce a několik jeho příznivců usilovalo o to, aby mladý Bohuslav zkusil přijímací zkoušky na pražskou konzervatoř. Na podzim roku 1906 prošel Bohuš (jak mu říkávala maminka) přijímacím řízením a byl přijat ke studiu do houslové třídy profesora Štěpána Suchého.

Praha – město kultury

Doba studií na pražské konzervatoři byla pro Bohuslava Martinů současně rájem, ale i peklem na zemi. Praha jakožto metropole hudebního dění v Čechách nabízela velké kulturní vyžití. V Národním divadle trávil mladý Bohuslav téměř každý večer a nemohl se nasytit duchovního bohatství, které mu hudba nabízela. Dychtil po každém novém představení, která pozoroval z tzv. „slepecké“ galerie (druhá galerie v Národním divadle, z níž nebylo téměř nic vidět). Miloval nejen operu, ale i koncertní život. A tak neustále navštěvoval nejen Národní divadlo, ale i Českou filharmonii, koncerty Spolku pro komorní hudbu a také činohru. Studoval pečlivě partitury. Se svým přítelem Stanislavem Novákem hrávali čtyřručně na klavír opery a symfonie. Bohuslav doma nenasytně četl světovou i českou literaturu a nechával se jí inspirovat ve svých raných skladbách.

Pro tuto bohatou „mimoškolní“ činnost, která ho nepochybně vnitřně uspokojovala a neskonale obohacovala, však nezbývalo Martinů příliš mnoho času na učení a cvičení na housle. Učení ho nikdy moc nebavilo, už ve škole v Poličce prospíval průměrně. A tak byl Bohuslav v druhém ročníku pro špatnou klasifikaci přesunut jako slabší žák do třídy jiného profesora houslí – Jindřicha Bastaře. U něj opakoval ročník, ale i to bylo málo platné. Na konci roku neprospěl v houslové hře a v ostatních předmětech měl podprůměrné známky. Protože o prázdninách nedělal opravnou zkoušku, přestoupil na varhanní oddělení. To už bylo poslední stéblo, kterého se Martinů tonoucí se ve studijních nezdarech chytil. Ani to jej však nezachránilo a 4. června 1910 byl „pro nenapravitelnou nedbalost“ vyloučen z ústavu. Tímto dnem přestal být pro své lajdáctví žákem Konzervatoře hudby v Praze.

Sám ani nebyl nešťasten z faktu, že byl vyloučen z nejlepší české hudební školy, měl spíše obavu, že se bude muset vrátit do Poličky a ztratí veškeré hudební bohatství své milované Prahy. Naštěstí jeho rodiče byli moudří a rozhodnutí svého syna zůstat v Praze tolerovali. A nastal čas totální svobody. Martinů denně komponoval, díky několikaletému studiu orchestrálních partitur si již nyní troufal i na velké symfonické skladby. Vzhledem k tomu, že byl samoukem, byla jeho cesta k vlastnímu uměleckému stylu velice trnitá. V období první světové války se uchýlil Martinů do Poličky, kde vyučoval soukromě klavír a housle. Vedle toho nepřestával komponovat.

Velký svět se otevírá

Na jaře 1919 nastal klíčový zlom v životních plánech Bohuslava Martinů. Orchestr Národního divadla rozšířený o nejlepší hráče České filharmonie podnikl koncertní turné do Paříže, Londýna a Švýcarska. Stanislav Novák, Bohuslavův kamarád a nerozlučný přítel, od roku 1918 koncertní mistr (viz slovníček) České filharmonie, jel samozřejmě také a snad právě jemu se podařilo, že se zájezdu zúčastnil i Martinů. Pro mladého umělce byl západ šokující. Velký svět, Paříž – centrum západní kultury. Nevázanost, intelektuální společnost, velcí umělci, slavná jména – to vše Martinů oslnilo a lákalo. Po návratu domů začal usilovat o to, aby mohl co nejdříve vycestovat.

V roce 1920 se stal stálým členem orchestru České filharmonie (seděl u třetího pultu druhých houslí) a čerpal tak další vědomosti o hudební literatuře, nyní přímo v praktickém provozování. Na počátku dvacátých let se Martinů umělecky zmítal mezi impresionismem (viz slovníček – jeho dlouholetým vzorem byl francouzský skladatel Claude Debussy) a novými podněty, které přicházely právě prostřednictvím skladeb provozovaných v orchestru. Seznámil se tak např. s hudbou Alberta Roussela, kterého zatoužil poznat jako učitele. Konečně na podzim 1923 se splnil Bohuslavův sen. Ministerstvo školství mu udělilo stipendium na tříměsíční pobyt v Paříži. A tak mladý bohém odjel do světa plný očekávání, nebál se bídy ani strastí, které by ho mohly potkat. Hlavně, že prožije aspoň chvíli ve městě, které mnozí ne nadarmo nazývají kolébkou meziválečné kultury.

Paříž – kolébka umění

Životní kapitola Bohuslava Martinů spojená s hledáním umělecké identity, místa v kulturní obci mezi dosti vysokou konkurencí, osobního štěstí, lásky a životní nevázanosti neskončila po třech měsících pařížského pobytu, ale vytrvala celých 18 let. Martinů žil celou dobu ve Francii, podnikal vždy v létě se svým přítelem Stanislavem Novákem cesty do Itálie a na prázdniny se vracel domů (naposledy navštívil Čechy v létě 1938).

Martinů v Paříži (zleva Josef Páleníček, Bohuslav Martinů, Rudolf Firkušný a Jiří Mucha)

Počátek skladatelovy pařížské periody byl poznáváním nových uměleckých tendencí, hudebních směrů a velkých skladatelských osobností. Mladá generace francouzské hudby, která se začala prosazovat na počátku 20. let, přišla s novou filozofií. Umělci odmítali jakýkoliv náznak přežitého pozdního romantismu a impresionismu. Nová inspirace vědou, technikou, sportem, asentimentalita hudebního projevu, radikálnost v názorech, to vše bylo blízké hlavním představitelům tohoto nového proudu. V první řadě je nutné uvést uměleckou skupinu s názvem „Šestka“, z níž si Martinů oblíbil Arthura Honeggera. Další dominantní osobností pařížské hudební obce byl Igor Stravinskij. V jeho hudbě nacházel Martinů řád a logiku, obdivoval bezprostřednost a přímost jeho hudebního projevu. Pod těmito i dalšími vlivy přehodnotil své hudební myšlení a nechal se tímto silným proudem strhnout.

Vedle odvážných skladatelských výbojů, jejichž výsledkem byla např. skladba Half-time (1924) inspirovaná fotbalem, se Bohuslav Martinů nechal ovlivnit i jazzem, o čemž svědčí např. balet Kuchyňská revue (1927). Pro jeho celé pařížské období jsou však charakteristické koncertantní skladby, které byly projevem tzv. neoklasicismu (viz slovníček). Tento styl se snažil vycházet z hudebních forem baroka a klasicismu, které díky moderní harmonii, melodice i novému nástrojovému obsazení získávaly novou tvář.

Již v tomto období měl Bohuslav Martinů kontakty s Amerikou. V roce 1927 potkal v Paříži dirigenta ruského původu Sergeje Kusevického, a ten mu ještě téhož roku provedl ve světové premiéře s Bostonským symfonickým orchestrem skladbu La Bagarre. Bylo to vůbec první dílo Bohuslava Martinů, které zaznělo na americkém kontinentě a které mu přineslo hluboké přátelství s Kusevickým, pro Martinů důležité především za druhé světové války. Další důležitou osobností pro Martinů ve třicátých a posléze i ve čtyřicátých letech byla americká mecenáška umění Elisabeth Sprague Coolidge. V roce 1932 jí Bohuslav věnoval Smyčcový sextet a poslal jej do skladatelské soutěže, která nesla její jméno. Ze 145 zúčastněných vyhrál Martinů 1. cenu (1 000 $), za níž si mohl koupit svůj vlastní klavír (v té době byl v zoufalé finanční situaci). V osobním životě nalezl štěstí také v Paříži. V roce 1926 poznal v cirkuse Medrano krásnou mladou slečnu Charlottu Quennehen, povoláním krejčovou, která se stala v roce 1931 jeho ženou a provázela ho ve všech strastech i radostech po celý zbytek života.

Nový svět z nutnosti

Evropa na konci třicátých let byla plná neklidu. V září 1939 začala druhá světová válka, na jaře 1940 i první nálety na Paříž. Manželé Martinů se proto rozhodli emigrovat do Spojených států amerických. S velkými obavami opustili svou milovanou Francii a po téměř desetiměsíčním úsilí se jim nakonec v březnu 1941 podařilo odcestovat lodí z portugalského Lisabonu. Loď přistála 31. března po dlouhé a strastiplné cestě na americkém kontinentě ve státě New Jersey.

Začátky ve Spojených státech byly pro Martinů těžké. Vzhledem k tomu, že jeho nový domov nebyl vysněnou zemí, ale spíše existenční nutností, vyrovnával se s novou realitou dlouho a těžce (i když měl v USA řadu přátel). Jeho prvotní obavy byly zajisté spojeny i se strachem o všechny blízké z Čech, kterým nemohl nijak pomoci. Nakonec situace nebyla tak zlá, jak se Martinů původně zdálo, jak zpětně sám posoudil v jednom svém spise: „Možná teď ode mne čekáte popis New Yorku, moje dojmy atd. Co mohu říci, je jenom to, že všechno, co se dělo, se mne dotýkalo jakoby z veliké dálky. Nebyl jsem přítomen a trvalo to delší dobu, než jsem začal reagovat na okolí a události. Jakási letargie se mne zmocnila, touha nemyslet, neuvažovat, nehýbat se. Je pravda, že jsme oba byli v bídném fyzickém stavu, nemluvě o duševním. Měl jsem spíše formální radost, že jsem v New Yorku, ale otázka, co zde budu dělat bez znalosti řeči, bez kompozic, neznámý v tomto cizím světě, mne jaksi nechtěla opustit. Nakonec se však objevilo, že jsem zde nejen znám, ale že zaujímám značnou pozici jako skladatel. Objevilo se, že neznalost řeči není vůbec překážkou a že zde budu moci pracovat snad ještě více než jinde. Ale to všechno přišlo až později.“

Symfonie

Americké období přineslo do tvorby Bohuslava Martinů další rozměr. Během pařížského pobytu se uchyloval spíše ke komornímu nástrojovému obsazení nebo menším orchestrům (uplatňoval často princip barokního concerta grossa, v němž hrály na jedné straně sólové nástroje a komorní orchestr na straně druhé). I přes velký počet dosud vytvořených děl se vlastně až do 52. roku svého života neodvážil přistoupit k vytvoření symfonie, necítil se dostatečně připraven. Výsledkem prvního (podle samotného Martinů neúspěšného) pokusu o symfonii v letech dřívějších byla skladba z roku 1929, kterou známe dnes pod názvem Rapsódie. Martinů ji z původního názvu Symfonie g moll na radu německého vydavatelství Schott raději přejmenoval. Nyní se však rozhodl symfonické obsazení vyzkoušet. A nejen to. Nejednalo se pouze o větší počet nástrojů, ale o koncepci symfonického cyklu, velké formy, která má v hudbě dlouhou tradici již od 18. století.

Autograf IV. symfonie

V roce 1941 si Kusevického bostonská hudební nadace objednala u Martinů po úspěšné premiéře Concerta grossa (1937) další skladbu. Autor se rozhodl pro symfonii. Tento nelehký úkol, který si skladatel sám určil, měl pozitivní výsledek. Na jaře 1942 se zrodila čtyřvětá Symfonie č. 1, dílo velké formy pro velký orchestr. Skladba, ačkoliv nenese přímo smuteční charakter, je věnována památce zemřelé manželky dirigenta Kusevického Nataši. V době, kdy přemýšlel skladatel nad částmi symfonie první, rozmýšlel již druhou: „Při hledání začátku pro první symfonii přicházely mi složky, jež mne zdržovaly. Zřejmě se nehodily do struktury… A tak mám skoro pocit, že všechny ty složky, relativně míněno, mně utvořily Druhou symfonii, zatímco jsem skládal první.“ V červenci 1943 byla Druhá symfonie hotova a po ní autor komponoval každý rok symfonii další až do roku 1946. Najednou, jako by se v těchto válečných letech se symfoniemi Bohuslava Martinů „roztrhl pytel“, a ačkoliv za celých 35 let své kompoziční aktivity nenapsal ani jedno takové dílo, během krátkých pěti let jich měl hotových hned pět. Stylově vložil Martinů v americkém období do svých skladeb více lyrismu a vytvořil jakousi syntézu, v níž se objevovaly i znaky pozdního romantismu (v pařížském období tak zavrhované). I když sám Martinů tvrdil, že je spíše typem concerta grossa, které je více striktní a přísně uspořádané, syntéza lyričnosti a přesné formy, kterou se mu právě v jeho symfonických cyklech čtyřicátých let podařilo vytvořit, svědčí bezpochyby o kompoziční vyspělosti.

Vrcholem těchto symfonických (a velmi zdařilých) snah je Šestá symfonie, která nese název „Symfonické fantazie“. Martinů ji napsal v letech 1951 – 1953, na konci svého amerického pobytu. Úplné dokončení je datováno v květnu 1953, kdy byl již zpět v Evropě, ale to bychom předcházeli událostem. Válečná léta neprožíval Martinů pouze v New Yorku. V letních měsících se s Charlottou často uchylovali někam na venkov, např. v roce 1943 do Darien ve státě Connecticut, a rok poté bydleli v letním sídle v Ridgefieldu. Charlotta ráda pěstovala květiny a tam mohla mít alespoň na chvíli zase svoji zahradu. Bohuslav tam měl klid na práci a také rád vzpomínal na svoji rodnou Českomoravskou vrchovinu, zvláště tehdy, když věděl, že vyhlídky na cestu domů jsou dost bídné.

Návrat do Evropy

Jakmile v roce 1945 skončila válka, začali se oba manželé opět těšit na návrat do Evropy. I přes velký úspěch v hudebním světě nepřirostla Amerika Bohuslavovi k srdci. Toužil po slunných krajích jižní Francie a Itálie. Od roku 1948 jezdili manželé Martinů do Evropy a vraceli se do míst, která jim byla drahá, a kde měli staré přátele. Byla to nejen Paříž, ale např. i švýcarský Schönenberg. Zde bydlel dirigent a velký mecenáš umění Paul Sacher. Seznámil se s Martinů již ve třicátých letech a objednal si u něj skladbu pro svůj Basilejský komorní orchestr. Martinů tehdy zkomponoval Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány (září 1938), který byl inspirován cestou z Čech do Francie, kdy se nad Evropu utvářelo mračno blížící se válečné pohromy (viz kapitola Co si dál poslechnout).

Definitivně se Martinů do Evropy vrátil v roce 1953. Jeho velkým zklamáním bylo, že se po roce 1948 nemohl z politických důvodů vrátit zpět do Čech. A tak jeho velký sen vyučovat na pražské Hudební akademii se mu již nikdy nesplnil. Posledních šest let svého života pobýval střídavě na několika místech ve Francii, Švýcarsku, Itálii a USA. Žil např. v Nice, městečku na francouzské riviéře, v Římě, kde vyučoval v roce 1956-1957 na Americké hudební akademii, na krátkou dobu opět v New Yorku, dále také v Paříži a v posledních letech především u svého přítele Paula Sachera na Schönenbergu. I nadále pilně komponoval, také v tomto období vytvořil mnoho skladeb rozmanitého druhu i obsazení (vedle instrumentálních skladeb i opery a jiné vokální skladby). Nacházel krásu v obyčejných věcech, nechával se inspirovat ostatními druhy umění (např. ve skladbě Fresky Piera della Francesca z let 1954-55), ale i přírodou a vzpomínkami na rodnou zemi.

Uprostřed pilné práce jej v roce 1958 zastihla nevyléčitelná choroba a rok poté, 28. srpna 1959, se uzavřela poslední kapitola jeho života. Zemřel ve švýcarském Liestalu na rakovinu žaludku.

Skladatelův odkaz

V posledních letech řešil Martinů ve svých skladbách vážné filozofické otázky o smyslu života, tajemství člověka. Tento rozměr přinesl do jeho skladeb poetičnost a meditativnost. Nakonec se tedy díky nezměrné píli z výbojného mladíka vyvinul umělec velkého ducha, jehož skladbám po všech stránkách kompozičně dokonalým nechybí ani hluboký duchovní rozměr. I přes svou vážnost si ovšem Martinů zachoval radostnou mysl a vložil ji také do své hudby. Zanechal po sobě umění, jež vyzařuje vírou v dobrý život a dobrého člověka. Umění, které přináší do srdce každého naději, že není-li dobře, bude zase jednou lépe.

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.