Kdybychom se mohli vrátit o nějakých stopětaosmdesát let zpátky, setkávali bychom se se jménem Rossini v podobném balení, v jakém se dnes setkáváme s hvězdami populární hudby, muzikálů a filmu. Patřil k módě a jeho opery byly hity své doby. Měl aristokratické chování, byl vytříbený v oblékání – krejčí si na něm dávali záležet snad právě proto, že rozhodně nevynikal ztepilou postavou, byl proslaveným labužníkem a mistrů umění kuchařského si vážil víc než umělců hudebních. Rossini určoval vkus doby nejen v hudbě. Kdo pro něj vynalezl přezdívku „labuť z Pesara“ už nezjistíme. Rossini ji přijal a zjevně jí byl polichocen.
Jak zní Itálie
Řekneme-li „Gioacchino“ – Džoakino (což je česky Jáchym), vyvolává v nás zvuková podoba Rossiniho křestního jména dojem něčeho něžně mazlivého. A slovo „Rossini“ zní jako právě nalévané rudé víno. Tak na nás často působí i jeho hudba. V krátkých notových hodnotách, narůstajícím tempu a dynamice závěrů jeho scén, v jakési perlivé brilanci smyčců, bez níž se „rossiniovský“ orchestr neobejde, je upřímný humor, bezstarostnost, dobrácký úsměv člověka, který svá díla chrlil jedno za druhým a který si z nás i ze sebe samého ustavičně jakoby dělal trochu legraci.
V jeho hudbě se promítá Itálie, tak jak si ji představujeme my ze severnějších zemí: slunečná, se spoustou dobrého vína, nakládaných oliv a vonících pinií. Jak Itálie sama, tak i Rossiniho hudba a život však mají také jiné stránky. Humor jej sice nikdy neopustil, byl to však často humor smutný, zatrpklý, ironický. Napsal celkem 39 oper. Stal by se nejspíš slavným, kdyby býval napsal „jen“ Lazebníka sevillského. Tato stálice operního repertoáru má pořád vděčné diváky a pro interprety znamená zkušební kámen pěveckého i komediálního umění. Rossinim se uzavírá první etapa opery „krásného zpěvu“ – bel canta – v 19. století. Rossini má však v dějinách opery čestné místo i jako navýsost sebekritický a zodpovědný člověk – k sobě samému, k opeře, kterou bezesporu miloval, k veškeré hudbě a celému umění. Kdo dokáže ve svých sedmatřiceti letech přehlédnout vše, co dosud vykonal a usoudit, že už nemá, čím by ještě přispěl? Byly příčinou Rossiniho rezignace znechucení nad stavem hudebního umění a obavy z budoucího vývoje? Byla to únava z věčných dohadů s impresárii, vydavateli, zpěvačkami, po tolika premiérách touha po klidu? Pohodlnost? Tvůrčí krize?
Rossini bez opery
Roku 1829 napsal svou poslední operu Vilém Tell. Jí se nadobro rozloučil s divadlem. Rossini je také autorem několika duchovních skladeb, především Stabat Mater a oratoria Saul, šesti smyčcových kvartetů a dalších instrumentálních skladeb a celé řady drobných klavírních skladbiček, které vznikaly v různém čase a pořadí a Rossini je později shrnul pod společný název Péchés de vieillesse – Hříchy stáří. Jejich sestavením a instrumentací vytvořil italský skladatel Ottorino Respighi (1879 – 1936) pro soubor Ruského baletu Sergeje Ďagileva hudbu k baletu La Boutique fantasque (Kouzelný krámek). Choreografie se ujal Leonid Massin, scénu a kostýmy pro londýnskou premiéru roku 1919 vytvořil kubistický malíř André Derain. Rossini, který sám sebe nazval „posledním klasikem“, by se možná tomuto avantgardnímu společenství zpočátku divil. Ale kdyby se mohl dívat našima očima, pochopil by, že své klasiky má každá epocha. Jsou to ti, kteří nás provázejí nezávisle na plynutí času.
Pocta Rossinimu
Když zemřel, napsalo třináct italských skladatelů z podnětu Giuseppe Verdiho společně requiem: Messa per Rossini byla vyjádřením jejich úcty k mistru, který přes třicet let ovládal operní jeviště. Zároveň touto mší uvolnili italští skladatelé pouta, která pro jejich vlastní tvorbu jméno Rossini představovalo. Konkurovat Rossinimu nebylo lehké. Gaetano Donizetti dokonce hovořil o „jhu“ rossiniovských forem, které se sebe teprve po Rossiniho smrti italská a z velké části i francouzská opera mohly setřást.