Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov přispěl do dějin evropské hudby nejen vlastní tvorbou, ale také tím, co učinil pro své umělecké souputníky, jejichž dílům otevřel cestu k posluchačům. Nejvíce svého génia vložil do děl operních, ale jeho sláva se navzdory tomu odvíjí od několika skvělých symfonických skladeb. Tento hudební tvůrce se nejprve stal námořním důstojníkem a ke skladatelské profesi musel být přemluven přáteli.
Patřil k těm umělcům, kteří si uvědomili, že ruská hudba musí být zakořeněna v domácí půdě, pěstěna staletou historií svého národa a jeho bohatými kulturními tradicemi. Tato myšlenka jej spojila s několika dalšími hudebníky, které dnes souhrnně jmenujeme jako skladatele „Mocné hrstky“. Umělecký odkaz této skupiny tvoří největší devizu, kterou se ruské hudební umění 19. století představuje světu.
Úspěch Korsakovových symfonických skladeb spočívá v mistrovském ovládnutí zvuku orchestru. Jeho partitury lze přirovnat k obrovským romantickým plátnům, na nichž malířský mistr využil stovek odstínů barev, aby postihl nejjemnější detaily malovaného předmětu. Stejně tak Korsakov váží veškeré nástroje tak, aby se nakonec rozezněly v pestrobarevný zvukový obraz, který se bohatostí výrazových nuancí vyrovná pohledu na romantickou krajinomalbu.
Skladatel – pohádkář
Korsakovově romantické duši byly značně vzdáleny historické náměty nebo realita současnosti. Nejbližší mu byl fantastický svět pohádek, který probouzel jeho tvůrčí fantazii. Proto se jeho nejlepší díla odvíjejí od nadpřirozených, pohádkových, mystických témat. Tuto rovinu jeho osobnosti významně ovlivnily necelé tři roky strávené na vlnách moří a oceánů, kdy coby absolvent kadetské školy nastoupil oficiální službu u námořnictva. Náladou moře, tajuplností dálných krajů a fantazijními představami o nadpřirozeném řádu přírody - tím vším je prodchnuta řada Korsakovových skladeb. Přesto stačilo málo, aby hudba zůstala o toto vše ochuzena. Ze zaoceánské plavby se totiž Korsakov vrátil s rozhodnutím věnovat se hudbě jen jako amatér. Nebýt přátelských domluv Milije Alexejeviče Balakireva, zůstalo by jeho rozhodnutí nezměněno.
Korsakovův romantismus byl také příčinou, proč jeho hudební řeč zůstala pevně zakotvena v harmonii a výrazových prostředcích 19. století. Odtud pramení jeho nepochopení hudebního jazyka Modesta Petroviče Musorgského. Ten byl realistou, žil tělem i duchem ve skutečném přítomném světě, jeho melodika vycházela z reality mluvené řeči, harmonie byla neuhlazená, hledící kupředu do 20. století. Podstata Korsakovovy umělecké osobnosti byla diametrálně odlišná od Musorgského a nelze jej tedy vinit z toho, že mu Musorgského hudební řeč připadala jako „harmonický galimatyáš“.
Zpracovatel i přepracovatel děl svých kolegů
Vůli posloužit umění Musorgského, Borodina i Dargomyžského prokázal, když se ujal jejich děl, která zanechali jako nedokončená torza, a nezištně je dokončil do podoby, ve které byly schopny veřejného provozování. Tyto úpravy spočívaly většinou ve vypracování instrumentace. Musorgského Borise Godunova přepracoval navzdory existující instrumentaci autorově. Činil tak ale v nejhlubším přesvědčení, že tím dílu pomáhá, a měl do jisté míry pravdu. Dobová ruská i světová hudební veřejnost přijala Borise Godunova zřejmě díky Korsakovově romantizující instrumentaci. Teprve v současnosti se vrací k Musorgského originálu, který by ve své době svou neobvyklostí představoval překážku úspěchu díla u nejširšího obecenstva.