Literatura o Antonu Brucknerovi už dávno překročila tisícovku titulů. Vypráví se o něm spousta dobráckých anekdot, ale slov zlých, závistných a výsměšných nepadlo o nic méně, než bylo napsáno a proneseno oslavných ód a vznešených projevů. O skladatelský odkaz a propagaci se starají instituce nesoucí Brucknerovo jméno: existují Brucknerovy společnosti, pořádají se Brucknerovy festivaly, vycházely a vycházejí časopisy jemu speciálně věnované. Pro rakouskou hudbu představuje Bruckner jeden z vrcholů domácího hudebního vývoje, v dějinách symfonie znamená jeho dílo zenit tvorby 19. století. A přece je příběh tohoto učitelského synka z Horního Rakouska a jeho monumentálního díla stále velkou hádankou.
Tři generace učitelů
Brucknerovým rodištěm je městečko Ansfelden, ležící v oblasti někdejší římské silnice. V sedmém století byl uváděn název Alpunesfeld, ve třináctém se změnil na Almsvelde, aby se pak konečně ustálil na Ansfelden. Podobně se měnilo jméno rodiny. První doložitelný Stephan an der Prugg se narodil kolem roku 1500. Rodová linie vedla od Prucnerů, Prukknerů, Prukgnerů, až k dědečkovi Josephu Brucknerovi (1749 – 1831). Po generacích sedláků to byl v rodě první učitel. Motivem pro změnu povolání byla společenská ctižádost: Josephova matka pocházela z měšťanského rodu a přinesla do rodiny věnem značné sebevědomí. Učitelem se stal i Josephův syn Anton.
Ansfelden patřil původně k farnosti pasovské, od roku 1682 pak ke klášteru svatého Floriána (St. Florian). Právě tento klášter sehrál v Brucknerově životě rozhodující roli. Kolik žilo v Ansfelden obyvatel v roce Brucknerova narození, nevíme. V roce 1869, kdy zazněla Brucknerova 1. symfonie, mělo Ansfelden 2 280 obyvatel. Dnes jich má k šestnácti tisícům, ovšem včetně čtyř připojených obcí. Stará škola, která spolu s kostelem, farou a hřbitovem tvořila jádro městečka, byla postavena roku 1706. Tam se Antonu a Theresii Brucknerovým narodil 4. září 1824 v půl páté ráno chlapec a ještě téhož dne byl pokřtěn jako Joseph Anton. Budoucí Brucknerův učitel hudebních forem a instrumentace Otto Kitzler spatřil světlo světa až deset let po Brucknerovi, 16. března 1834 v Drážďanech. Osudové bylo úmrtí Antona Brucknera staršího v roce 1837. Třináctiletý Anton se tehdy stal choralistou kláštera
St. Florian, o tři roky později absolvoval učitelský seminář v Linci. Měl a chtěl být učitelem jako děd a otec. V klášteře St. Florian byl už ale v té době asistentem varhaníka a v lineckém dómu se varhany nacházely také. Pět let učiteloval, nejprve ve Windhaagu (v blízkosti českých hranic), poté blíž k rodišti v Kronstorfu, než se vrátil do St. Florianu. Teprve za další tři roky tam byl jmenován „prozatímním varhaníkem“. Mezitím pokračoval – jak bychom dnes řekli – ve zvyšování učitelské kvalifikace, avšak rozhodnutí věnovat se hudbě neustále sílilo.
Zralý začátečník
Bylo mu jedenatřicet, když začal ve Vídni u varhaníka, skladatele a hudebního teoretika Simona Sechtera studovat kontrapunkt a zákony církevní skladby. Výuka probíhala písemně a formou jakýchsi konzultací při Brucknerových návštěvách Vídně. Devětatřicetiletý (roku 1863) uslyšel v Linci poprvé hudbu Richarda Wagnera, jeho Tannhäusera dirigoval právě Otto Kitzler. Byla to dvě rozhodující setkání. Bruckner se v té době poprvé pustil do symfonické formy. Zde započaly dějiny Brucknerových zápasů o tvar. Toto přirovnání by se spíše hodilo pro dílo sochařovo, je však příhodné i pro hudebníka Brucknerova typu. Mnohonásobná přepracování, verze, revize a retuše, která do svých symfonických partitur vnášel, skutečně připomínají sochařovo opracovávání hmoty. Bruckner je autorem devíti symfonií. Jedna z oblíbených brucknerovských anekdot říká, že vlastně napsal za celý život symfonii jednu, ale devětkrát. Ve skutečnosti je jeho symfonií jedenáct, první dvě ovšem nebyly za skladatelova života provedeny.