V prosinci roku 1852 se stal Ludvík Napoleon jako Napoleon III. francouzským císařem „z boží milosti a vůle národa“. Úleva, s níž obnovení monarchie v revolucí zmítané Francii přijaly vlády v Petrohradě, Berlíně a ve Vídni, byla sice obrovská, avšak to nic neměnilo na věci, že evropští panovníci odmítli Napoleona III. uznat za sobě rovného. Všechny Napoleonovy pokusy nalézt si na jejich dvorech nevěstu tak končily neúspěšně.
Paříž v 19. století, náměstí Place de la Sorbonna
Prvních osm let vlády Napoleona III. lze charakterizovat jako období takzvaného autoritativního císařství. Svou všemocnost dával císař najevo okázalým vystupováním, držením reprezentativního a především nákladného dvora. Financí rozhodně nebylo v zemi na-zbyt, a tak císaři nezbývalo, než zajistit nákladný provoz včetně financování vnitřní i zahraniční politiky půjčkami. Závislost císaře na velkých bankách, bankéřích, rentiérech i velkých průmyslnících se nebývalou měrou zvyšovala, mnozí z nich zaujali významné pozice ve státním aparátu. Průmyslníkům a obchodníkům nastaly zlaté časy. Podařilo se dokončit průmyslovou revoluci, dobudovat rozsáhlou železniční síť, stavět nové silnice, velká podpora byla věnována mořeplavbě. Přes veškerý rozmach průmyslu byla však pro Francii typická spíše malovýroba, v jejímž důsledku sestoupila Francie na přelomu padesátých a šedesátých let z někdejšího druhého místa v průmyslové výrobě na místo čtvrté. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let ztratila i své mocensko politické postavení na kontinentě.
V novém kabátě
Období vlády Napoleona III. se nesmazatelně vepsalo i do stavební podoby Paříže, která se v té době stala z hlediska stavebních realizací i velikosti vzorem nejen pro další francouzská města, ale i pro celou řadu dalších měst v Evropě. Staré město, které mělo soudržnou formu, se nemohlo vyrovnat s novou hustotou osídlení. Hrozilo nebezpečí, že nové velkoměsto se bude rozšiřovat bez jakéhokoli řádu, bez jakékoli kontroly. Bylo tedy nutné tuto situaci nějakým způsobem „zregulovat“. Autorem termínu „regulace“, ale i příslušné činnosti je právě pařížský prefekt z let 1853 – 1869, baron G. E. Hausmann. Přestavba Paříže a její přerod v moderní město je tak Hausmannovým dílem. V jeho době bylo postaveno 95 kilometrů nových silnic v centru města a 70 kilometrů na periferii. To se však neobešlo bez rozsáhlých asanačních zásahů, mnohdy až drastických. Celkem bylo strženo 27000 domů, náhradou bylo postaveno 100000 nových bytů v nájemních domech rozdělených na samostatné bytové jednotky. Rozšiřování a prodlužování uliční sítě a vznik nových městských čtvrtí (například na Champs Elysées) byly prováděny bez jakýchkoli zábran. Přestavby se výrazně dotkly i podoby veřejných budov – byl rozšířen Louvre, Národní knihovna, postavena nová ústřední tržnice. Z let 1861 – 1874 pochází Nová Opera s velkolepým hlavním schodištěm a především krásným foyer. Paříž pod Hausmannovou správou tak nepředstavovala již řadu vesnic, které nějakým způsobem srostly dohromady, ale stala se jediným fungujícím organismem. Nové bulváry lemované alejemi byly krásné, ale nikoli samoúčelné. Napoleon III. totiž potřeboval nejen získat si přízeň veřejnosti, ale zároveň pociťoval potřebu udržet pořádek. A široké přehledné bulváry byly tak ideální pro pohyb vojska a střelbu z kanónů. Z hlediska Hausmannova však byla nejdůležitějšími městskými funkcemi výroba a spotřeba. V této souvislosti se tak nová náměstí stala vysoce funkčními dopravními uzly. V roce 1855 se Paříž stala dějištěm první velké mezinárodní výstavy, zanedlouho následovaly výstavy další (1867). Při příležitosti konání světové výstavy v roce 1878 byl proti Martovu poli vybudo-ván velkolepý palác Trocadéro, z dalších staveb lze uvést ještě alespoň Hotel de Ville z let 1876 – 1884. V roce 1879 pak došlo k definitivnímu přesídlení vlády z Versailles do Paříže.
Mekka umělců
Paříž konce 19. století však nebyla pouze dějištěm revolučních zápasů (například v září 1870 nebo v roce následujícím, kdy vznikla Pařížská komuna). Nebyla ani pouhým, byť nepochybně impozantním staveništěm. Paříž závěru 19. století se rovněž stala kolébkou nových literárních a malířských avantgardních směrů, střediskem uměleckého života, hlavním městem evropského umění, jako jím byla v 15. století Florencie a v 17. století Řím. Umělci z celého světa přicházeli do Paříže, aby zde studovali u předních mistrů té doby. Avšak nejen studovali, ale také vášnivě diskutovali o umění v kavárnách na Montmartru. Zde se nelehce, mnohdy bolestně prosazovaly nové směry, koncepce, umělecké pohledy, které si tito mladí umělci osvojovali a posléze odnášeli do své vlasti.