Zvláštní shodou náhod byli tři příslušníci generace hudebních romantiků narození kolem roku 1810 – Felix Mendelssohn Bartholdy, Fryderyk Chopin a Robert Schumann – osudem předurčeni zemřít v poměrně mladém věku. Ale délka života naštěstí není přímo úměrná míře jeho naplnění. A tak tito mohykáni romantismu stačili v čase jim vyměřeném významně přetvořit – každý po svém – hudební realitu a její vnímání.
Kontrapunkt, rytmus, klavírní sazba
I když přináleželi k jedné generaci, byl každý z těchto tří géniů zcela odlišnou individualitou. Definovat postavení Roberta Schumanna jako skladatele v kontextu svých současníků a v kontextu celé velké etapy hudebních dějin není lehké. V době skladatelských začátků, kdy vznikají první výtečné klavírní opusy, byl ještě v podstatě samoukem. Když se definitivně rozhodl pro hudbu, snažil se tento handicap napravit a pustil se do usilovného celoživotního studia. Byly to zejména Bachovy skladby, na nichž se mladý Schumann učil hudební řeči a jejichž význam neopomínal zdůrazňovat svým žákům. Vliv Bachova kontrapunktu zřetelně rozpoznáme v častém polyfonním vedení hlasů. I na samém konci tvůrčí cesty, během dvouleté hospitalizace v ústavu pro nervové choroby, vznikla řada fug v přísném slohu. Pro Schumanna není tolik charakteristická melodika ani harmonie – ty jsou mnohem výraznější složkou tvorby takového Chopina či Liszta. Typickým Schumannovým atributem je rytmus.
Pregnantní pochod, ostrý tečkovaný nebo taneční rytmus, synkopy – to jsou nedílné znaky jeho skladeb. A také klavírní sazba: Schumann, který měl bytostný odpor k samoúčelné virtuozitě, přistupoval ke klavíru s pocitem nepředpojatého objevitele, s nadšením hledače barev a s široce otevřenýma očima dítěte. Síla ryzí myšlenky, prvotního nápadu, ta byla pro Schumanna v rané tvorbě posvátná. Jeho klavírní miniatury jsou – na rozdíl od dnes už zapomenutých kousků tehdejších módních virtuózů – stále sdělné. Jestliže se totiž změnily číslice v letopočtu, nezměnily se ani v nejmenším lidské city. I proto nás znovu a znovu dojímá příběh velké lásky Roberta Schumanna a Clary Wieckové, jako vystřižený z románů červené knihovny. O tom, že se doopravdy udál, hovoří dopisy, vzpomínky a deníky obou manželů, svědectví jejich přátel, ale hlavně desítky skladeb, jejichž přímou inspirátorkou a nejlepší interpretkou byla Clara.
Láska k literatuře
Složitá Schumannova osobnost se realizovala nejen na poli hudebním, ale také v činnosti literární: literatura a poezie byly jeho prvním a celoživotním zájmem. Zejména tehdejší současní autoři – E. T. A. Hoffmann a jeho svět fantastických a hrůzostrašných příběhů, Walter Scott, Byron a další – v čele s básníkem Jeanem Paulem byli pro vnímavého a citlivého Schumanna bránou do říše fantazie. Roku 1825 založil se svými spolužáky Spolek k zasvěcení do německé literatury, který se pravidelně scházel až do maturity. Jeanpaulovské ohlasy jsou patrné i v Robertových literárních prvotinách, například Červnových dnech a červencových nocích a ve statích Život básníkův a O nicotě světské slávy.
Davidovo bratrstvo
Od roku 1833 Schumann soustavně publikoval hudebně kritické stati, v nichž se od počátku objevovala záhadná jména členů Davidova bratrstva. Tento spolek byl „více než tajný, neboť existoval jen v hlavě svého zakladatele. Mozart byl právě tak jeho význačným členem jako Berlioz...“. Nejdůležitějšími příslušníky tohoto bratrstva, které si vytklo za cíl bojovat společně proti „filištínům“ v umění, byli Florestan a Eusebius: „dvě stránky mojí povahy, které bych rád sloučil v jednotu“. Florestan – to je typ zapáleného bojovníka, ohnivý, dychtivý, plný nadšení a vervy. Naproti němu Eusebius, mírný, zadumaný introvert, v kritickém úsudku ohleduplný a zdrženlivý. Společně, s neomylným citem pro skutečné hodnoty, pomohli uvést do světa zprvu neznámé talenty: když Schumann pronesl v jedné z prvních statí legendární větu „Klobouk dolů, pánové, je to génius!“, byl Chopin ještě bezejmenný Polák, který vydal teprve svůj druhý opus. Na konci Schumannovy publikační činnosti stojí jeho poslední článek nazvaný Nové cesty. V něm symbolicky vítá svého nástupce, „toho, který musil přijít“ – mladičkého Johannesa Brahmse.
Nervové utrpení
Deset let stál Schumann v čele redakce své Neue Zeitschrift, která se od začátku zařadila po bok vůdčím evropským časopisům tohoto zaměření. Nervová či mozková choroba, jejíž první příznaky se projevily poměrně záhy, urychlila v roce 1844 rozhodnutí odejít z vedení redakce. Schumanna pronásledovala nespavost, bolesti hlavy a panický strach ze smrti. Později se přidaly ještě vidiny a sluchové halucinace. Jedné únorové noci roku 1854 se Schumann pološílený hrůzou vyplížil z domu obutý jen v pantoflích a vrhl se do Rýna. Náhodou ho tehdy zachránili, ukázalo se však nezbytné umístit ho pod stálý lékařský dohled. A tak dožíval génius v izolaci od všech blízkých, uzavřen ve svém vlastním světě po celé dva roky. Měl k dispozici klavír, jeho skladatelská invence však byla ta tam. Největší vášní umírajícího mistra byly v té době květiny, hlavně fialky. Jeho žena Clara, které se nedlouho po oné osudné zimní noci narodilo osmé dítě, svého manžela přežila o čtyřicet let. Zasloužila se více než kdo jiný o to, aby svět dílo geniálního skladatele poznal a ocenil.