Bio

Kdyby se dvacetiletý Johann Jakob Brahms jednoho krásného dne nerozhodl opustit rodiče a odejít do Hamburku, jeho potomci by s největší pravděpodobností pokračovali v zavedené rodinné tradici a byli by z nich poctiví obchodníci. Johann Jakob měl ale jinou představu o své životní cestě. Coby zdatný muzikant založil v Hamburku organizaci, která zajišťovala hudební produkci k různým příležitostem, a po čtyřech letech se oženil s Henrike Christiane Nissenovou. Přestože byla o 17 let starší, manželství řadu let fungovalo zcela bez problémů. Po roce se jim narodila dcera Elisabeth, o dva roky později, 7. května roku 1833, syn Johannes a v roce 1835 nejmladší Friedrich. Otec si přál, aby jeho synové pokračovali v tradici, kterou sám vytvářel, a tak je brzy začal seznamovat s hudbou. Ovládal hru na šest nástrojů (housle, viola, violoncello, kontrabas, flétna a lesní roh), ale tehdy módní klavír dětem pořídit nemohl. Když bylo malému Hansovi sedm let, otec ho odvedl k mladému klavírnímu pedagogovi Otto F. W. Cosselovi a život malého chlapce se začal rychle měnit. Cossel, Hansův otec i jeho kolegové velice brzy zjistili, že je Hans mimořádně nadaný. Nastala nejlepší chvíle pro vytvoření kultu „zázračného dítěte“, uspořádání velkého koncertu a vydělávání peněz. V roce 1843 se podařilo uskutečnit koncert, kde hrál Hans s otcem a jeho přáteli. Ohromný úspěch přinesl i nabídku na cestu do USA. Znepokojený Cossel přesvědčil Johanna Jakoba, že Hans je více než pouhé „zázračné dítě“, navštívil svého bývalého učitele a ten se malého Hanse ujal. Eduard Marxsen, výborný klavírista, skladatel, znalec literatury a filozofie, byl více než dobrou volbou. Rozvíjel Hansovu klavírní techniku, učil ho improvizovat a poté, co mu začal nový žáček nosit vlastní skladbičky, také komponovat.

 

Johannes Brahms

Johannes ve volném čase pilně cvičil u Cossela nebo v továrně na výrobu klavírů, skládal, docházel na hodiny k Marxsenovi a četl, ze všeho nejraději při jídle. Zhoršení finanční situace v rodině s sebou ale přineslo nové povinnosti. Čtrnáctiletý chlapec právě dokončil školu a na další studium nebylo ani pomyšlení – musel pomáhat otci živit maminku a sourozence. Začal tedy učit hru na klavír, vypomáhat v městském divadle a po nocích hrát v přístavních hospodách. Setkání s opilými námořníky a prostitutkami poznamenala citlivého Hanse na celý život. „Nemáte ani nejmenší představu o tom, jaké to je,“ vyprávěl po mnoha letech nejbližším přátelům. I přes nesmírné časové vytížení se Johannes připravoval na koncerty, kde měl poprvé vystoupit jako sólista. První se konal v roce 1848, druhý v roce následujícím a do programu byla dokonce zařazena Hansova vlastní skladba, Fantazie na téma lidového valčíku. Oba koncerty měly ohromný úspěch. V továrně na klavíry se Hans seznámil s pětadvacetiletou Luisou Japhaovou, klavíristkou a skladatelkou. Rychle se spřátelili a vedli spolu nekonečné množství hovorů o hudbě. V roce 1851 vyslechla Luisa jako první Hansovo Scherzo es moll op. 4 pro klavír. Byla také nadšenou obdivovatelkou Roberta Schumanna, který v té době do Hamburku přijel. Johannes skladatele neznal, ale snad díky Luise poslal skladateli balíček svých skladeb. Balíček se vrátil neotevřený, protože Schumann zřejmě neměl čas. O něco později navštívil Hamburk slavný maďarský houslista Eduard Reményi a Johannes mohl vitálního virtuóza jednou doprovázet. Ověnčený mnoha úspěchy Reményi odjel, ale na zázračného klavíristu nezapomněl. Po třech letech se vrátil, aby Hanse přemluvil ke společné koncertní cestě, a mladý Brahms souhlasil.

Rozlet

Reményi otevřel Brahmsovi dveře do nového a zcela neznámého světa koncertního umělce i do světa maďarské hudby. Zanedlouho navštívili oba virtuózové Hannover a Johannes se setkal s dalším maďarským houslistou, Josephem Jaochimem. Joachim byl Brahmsem okouzlen a nadšen. „Během svého uměleckého života jsem nikdy nebyl tak nečekaně a úchvatně vzrušen jako tehdy,“ prohlásil později. Brahms poté odjel s Reményim do Výmaru, kde jejich společná cesta náhle skončila. Mladíci navštívili váženého skladatele Franze Liszta, který Brahmse vyzval, aby mu zahrál některé ze svých děl. Johannes byl natolik ztrémovaný, že nedokázal zahrát ani notu. Liszt tedy usedl ke klavíru a skladbu s přehledem všem přítomným zahrál. Poté začal hrát vlastní kompozici a  během hry si všiml, že Brahms sedí v křesle a podřimuje. Dohrál, vstal a odešel. Temperamentní Reményi odmítl po této příhodě s Brahmsem dále vystupovat. Johannes zachoval klid a namísto návratu domů se odebral za Joachimem. Rodiče synovo rozhodnutí nijak nepotěšilo. Neskončí jako neznámý provinční hudebník? Joachimův dopis uvedl vše na pravou míru. Dobře si uvědomoval výjimečnost Hansova nadání a měl v úmyslu ho co nejvíce podpořit. Začal Brahmse přemlouvat, aby navštívil Roberta Schumanna, kterého on sám velice obdivoval. Johannes po zkušenostech z Hamburku zpočátku váhal. U Joachimových přátel v Bonnu si však prostudoval Schumannovy skladby a s přemlouváním byl konec. Nemohl se dočkat, až se s mistrem konečně setká.

Osudové setkání

Schumann si před návštěvou neznámého Brahmse napsal do deníku: „Pan Brahms z Hamburku“ a den poté: „Brahmsova návštěva – génius“. Johannes zahrál Schumannovi Sonátu C dur op. 1 pro klavír a skladatel hned běžel za svou manželkou Klárou, aby si skladbu vyslechla s ním. Věděl, že jako klavíristka ji dokáže náležitě ocenit. Události pak měly rychlý spád. Schumann napsal o Brahmsovi nadšený článek do svého časopisu Neue Zeitschrift für Musik, vyjednával s nakladatelem Härtelem o vydávání Brahmsových skladeb a povzbuzoval nadějného skladatele k další práci. Brahms získal v Schumannovi dobrodince, příznivce a rádce. Automaticky byl ale veřejností zařazen do Schumannova hudebního tábora. Začalo se o něm vědět. Směle pokračoval v kompozicích pro klavír a pustil se do skládání sólových písní s klavírním doprovodem. Společnost, která se u Schumannů scházela, podlehla okamžitě kouzlu Hansovy osobnosti. Mladý, jemný, citlivý muž s nevinně dětskou tváří jistě zaujal všechny přítomné dámy, které mu s úsměvem promíjely občasnou neohrabanost prozrazující nižší původ. On sám ale podlehl ve svém srdci té, která byla už dlouho a šťastně zadaná, Kláře Schumannové. Johannes se octl v neřešitelné a téměř neúnosné situaci. Přemýšlel o sebevraždě, pokoušel se své city vyjádřit v Klavírním kvartetu c moll, ale marně. Vše se ještě zhoršilo, když Schumann podlehl dlouhotrvajícímu psychickému onemocnění a  pokusil se o sebevraždu. Na vlastní přání byl umístěn do ústavu pro choromyslné. Klára zůstala sama a čekala sedmé dítě.

Nešťastný Brahms a oddaný Joachim pomáhali Kláře obnovit koncertní činnost, Johannes navíc zůstával v Düsseldorfu, aby byl Kláře nablízku, když bude něco potřebovat. Svou bolest překonával horečnou činností. Koncertoval, studoval skladby jiných autorů a utěšoval Kláru. Všichni doufali, že se Schumann uzdraví, ale skladatel po neúspěšné dvouleté léčbě zemřel.

Cestování

Po Schumannově smrti nedošlo mezi Brahmsem a Klárou k žádným zásadním změnám. Zůstali přáteli, i když „zlé jazyky“ říkaly, že si byli tak blízcí, že se Brahms dokonce stal otcem Klářina sedmého dítěte. Dopisy, které by mohly leccos osvětlit, Brahms záměrně zničil, a tak všem zůstaly jen dohady.

Klára odjela k matce do Berlína a Johannes pokračoval v cestování. Následující tři roky projel řadu německých měst, koncertoval a tvořil. Zůstával i nadále v kontaktu s Klárou i Joachimem a posílal jim k posouzení nové skladby. Nejdůležitější zastávkou byl pro Brahmse Detmold, kde trávil třikrát za sebou zimní období. Fungoval zde jako dvorní klavírista a dirigent, vyučoval sestry knížete Leopolda III. a skládal. Při jedné z návštěv Göttingenu se seznámil s půvabnou Agathe von Siebold, dcerou univerzitního profesora, a zamiloval se. Tentokrát šťastně, protože jeho city byly vřele opětovány. Zdálo se, že zásnuby jsou už za dveřmi, ale Johannes  zničehonic napsal Agathe dopis a vztah ukončil. Nikomu své podivné chování nevysvětlil. Po šesti letech zkomponoval II. smyčcový sextet G dur op. 36, ve kterém jako téma použil jméno své bývalé milé a – g – a – (t)h – e a prohlásil: „Osvobodil jsem se od své lásky.“

V roce 1859 se v Hannoveru konala premiéra Brahmsova prvního orchestrálního díla, Klavírního koncertu d moll op. 15. Reakce kritiky i publika byly velice různorodé. V Hannoveru způsobil koncert rozpaky, v Lipsku odpor a v rodném Hamburku nadšení. Sebekritického Brahmse rozporuplné odezvy natolik odradily, že pak zkomponoval jen dvě orchestrální serenády a věnoval se spíše komorní tvorbě.

Hledání domova

V roce 1859 se Brahms vrátil domů plný nadějí a očekávání. Věřil, že dosavadní úspěchy budou oceněny a že se mu časem podaří obsadit některý z významnějších hudebních postů. Během následujících tří let se skutečně stal váženým hudebníkem. Díky Kláře Schumannové se Brahmsovo dílo začalo postupně prosazovat i za hranicemi Německých zemí. Nebylo koncertu, na kterém by Klára neuvedla alespoň jednu Brahmsovu skladbu. Brahms zatím koncertoval a vedl ženský sbor, který uváděl výhradně jeho vlastní skladby. Hudební těleso, u jehož zrodu stála Brahmsova žačka Friedchen Wagnerová, tvořily pouze skladatelovy obdivovatelky. Jednou z nich byla i Bertha Porubszká, krásná a muzikální rodačka z Vídně. Johannes se do Berthy zamiloval, ale tentokrát si dával pozor, aby vzájemná náklonnost nezašla příliš daleko. Výsledkem tohoto vzplanutí byla jeho touha navštívit někdy město, ze kterého půvabná zpěvačka pocházela. Na prvním místě byl však stále Hamburk. Zanedlouho nadešla pro mladého skladatele dlouho očekávaná chvíle. Zvláštní výbor volil nástupce ředitele Filharmonického sdružení a Pěvecké akademie. Téměř nikdo nepochyboval o Hansově jmenování. Výbor ale nečekaně oznámil zcela jiné jméno a vymluvil se na Brahmsův „nízký původ“. Nadějné vyhlídky a vysněná budoucnost se ze dne na den rozplynuly. Brahms vzápětí učinil významné rozhodnutí – navštívit Vídeň.

Osmiměsíční pobyt ve Vídni byl pro Brahmse mimořádně úspěšný. Seznámil se s hlavními osobnostmi tamního hudebního života, a bylo  mu nabídnuto významné místo ředitele a dirigenta Pěvecké akademie. Brahms souhlasil, ale stále doufal, že se vrátí do Hamburku. Podařilo se mu pozvednout úroveň upadající instituce a získat další příznivce. Serenádou č. 1 D dur op. 11 pro orchestr zaujal Brahms kritika Eduarda Hanslicka, který tak rozšířil úzký okruh skladatelových blízkých přátel, zatímco řady nepřátel naopak rozmnožil skladatel Richard Wagner. Po uplynutí sezóny Brahms odmítl prodloužení smlouvy, aby se mohl více věnovat komponování. Cestování opět začalo.

Brahmsův autograf

Věkový rozdíl Brahmsových rodičů způsoboval už delší dobu problémy ve vzájemném soužití. Johannes je přemluvil, aby začali žít odděleně s tím, že se postará o matku a sestru. Začal znovu intenzivně pracovat. Zanedlouho ale obdržel smutnou zprávu o maminčině smrti. První úspěchy klavírního koncertu nemohly utišit Brahmsovu bolest, ke které se přidaly i vzpomínky na Schumanna. Deset let po smrti obdivovaného přítele a rok po smrti milované maminky se pustil do rozpracovaného Německého rekviem op. 45. Premiéra se konala v Brémách roku 1868 a způsobila zvrat v Brahmsově dosavadním uměleckém životě. Toto bolestí vykoupené dílo oběhlo s úspěchem řadu evropských měst, takže se Brahms stal slavným a ekonomicky nezávislým. Zároveň se ale začal komplikovat vztah s jedním z nejbližších přátel – s Klárou.

Klára už delší dobu bydlela v Lichtenthalu a Brahms za ní jezdil v létě a o svátcích. Zničehonic dala svému příteli bez jakéhokoli vysvětlování najevo, že by se neměli vidět tak často. Pomalu stárnoucí padesátiletá žena už zřejmě nechtěla být dále terčem pomluv, navíc jí asi čím dál víc vadily některé projevy Brahmsova chování, především jeho nevybíravý černý humor. Pravděpodobně si také všimla, že její přítel jeví nebývalý zájem o dceru Julii. Julii bylo 23 a Brahmsovi 36. Než si Johannes stačil uvědomit své city, oznámila mu Klára Juliino zasnoubení. Krátce poté se opět uvolnilo místo v Hamburku a Brahms ho podruhé nedostal. Poslední rána přišla v únoru roku 1872, kdy skladateli zemřel otec na rakovinu. Bylo to příliš mnoho bolesti najednou. Zcela se uzavřel do sebe a propadl melancholii. Spojení s Klárou ale nepřerušil a stále, i když méně často, ji navštěvoval a posílal své skladby. Pochopil, že „nikdo není doma prorokem“  a odjel do Vídně, tentokrát natrvalo.

Nový domov

Po příjezdu do Vídně měl Brahms za sebou jedno orchestrální dílo a řadu děl komorních i vokálních. Nejproduktivnější období ale začalo právě zde. Plný energie nastoupil v roce 1872 jako umělecký ředitel Společnosti přátel hudby, komponoval své první smyčcové kvartety a spolu s Hanslickem se stal členem komise, která vybírala začínající skladatele pro udělení stipendia. Hanslick doporučil dva autory, z nichž Brahms vybral neznámého Antonína Dvořáka a dokonce ho doporučil svému „dvornímu“ vydavateli Simrockovi. Plodnou činnost ve Společnosti přátel hudby ukončil po třech sezónách a věnoval se už jen komponování. V 70. a 80. letech byl Brahms na vrcholu tvůrčích sil, díla z něj tryskala, jako by jeho invence byla bezedná. Dokončil orchestrální Variace na Haydnovo téma op. 56a, čtyři symfonie, Houslový koncert D dur op. 77, Tragickou předehru op. 81 a zkomponoval přes 100 písní. Zvykl si na svou samotu, oddával se oblíbenému čtení, cigaretám, dobrému jídlu a silné kávě. Každé ráno si připravoval svůj oblíbený nápoj ze speciální směsi, kterou mu posílala jakási ctitelka až z Marseille. Na jaře jezdil s přáteli do Itálie, v létě odpočíval v lázeňském městečku Bad Ischl nebo ve Švýcarsku. Vyrovnaný a poklidný život narušil až nečekaný konflikt s Joachimem. Vznětlivý a chorobně žárlivý houslista podezříval svou manželku Amalii z nevěry se Simrockem. Brahms považoval celou záležitost za naprosto absurdní, a tak napsal Amalii dopis, ve kterém ji ujistil, že věří v její nevinu. Spor se bohužel dostal až před soud, kde obviněná žena použila jako důkaz své neviny Brahmsův dopis. Joachima se Brahmsovo chování nesmírně dotklo a okamžitě s ním přerušil veškeré styky. Vzájemné mlčení přerušil až po sedmi letech Brahms, když poslal Joachimovi novou skladbu – Dvojkoncert a moll pro housle a violoncello op. 102 a doufal, že Joachimovo trucování skončí. Diplomatický tah se povedl a přátelství bylo obnoveno.

Bach – Beethoven – Brahms

První, kdo postavil Brahmse do jedné řady s Bachem a Beethovenem, byl klavírista a dirigent Hans von Bülow, který rozmnožil řady neúnavných propagátorů Brahmsova díla. Velice ho obdivoval a pořádal v místě svého působiště „brahmsovské večery“. V Anglii vznikl dokonce zvláštní klub, který provozoval pouze Brahmsovu hudbu. Brahms se stal tak známým a slavným, že mu začaly chodit zajímavé lukrativní nabídky na různá místa po celé Evropě. On ale zůstával věrný „své“ Vídni. V roce 1883 se seznámil s mladou zpěvačkou Hermine Spiesovou, která se stala jeho blízkou, nikoli však nejbližší přítelkyní. Brahms ji uvedl do vídeňských hudebních kruhů a podporoval, jak jen mohl. Naučil se žít velice skromně a většinu svých prostředků investoval do podpory rodiny, přátel, mladých umělců a hudebníků ve výslužbě. Dobročinnost ale pečlivě tajil a zlobil se, když se jakékoli informace dostaly na veřejnost.

V témže roce zemřel Brahmsův odpůrce Richard Wagner. Přestože ho jednou Wagner nazval „hudebním eunuchem“, Brahms si Wagnera velice vážil a znal jeho tvorbu lépe než kdokoli jiný. Dílo Tristan a Isolda dokonce vzbudilo u Brahmse touhu napsat také operu, což bohužel nikdy neuskutečnil, třebaže o něm přátelé říkali, že má vrozený scénický postřeh.

Poslední okouzlení

V roce 1890 šokoval Brahms přátele výrokem, že přestává komponovat a odchází na odpočinek. Četl tlusté knihy a zcela vážně začal psát závěť. O rok později se setkal s klarinetistou Robertem Mühlfeldem a bylo po odpočinku. Okouzlen zvukovou barevností klarinetu zkomponoval Trio a moll pro klavír, klarinet a violoncello op. 114 a Kvintet h moll pro klarinet, dvoje housle, violu a violoncello op. 115. Následující léto nečekaně zemřela Brahmsova sestra Elisabeth, o rok později Hermine. Poté, co se Brahms z nenadálých úmrtí vzpamatoval, začal s Klárou připravovat souborné vydání Schumannova díla. V roce 1895 ji navštívil a přemluvil, aby mu něco zahrála. Rok nato prodělala Klára záchvat mrtvice. Brahms skládal Čtyři vážné zpěvy na biblické texty op. 121 a nervózně očekával jakoukoli zprávu. V květnu jeho celoživotní přítelkyně zemřela ve věku 77 let. To už byl pro Brahmse otřes, který nemohl unést. Onemocněl žloutenkou a na popud přátel se odjel léčit do Karlových Varů, kde pokračoval v práci na Jedenácti chorálových předehrách pro varhany op. 122. Léčení skladateli bohužel nepomohlo a jeho zdravotní stav se rychle zhoršoval. Svůj poslední opus ještě stihl dokončit. Jedenáctá chorálová předehra nese příznačný název O Welt, ich muss dich lassen (Ó světe, musím tě opustit). Johannes Brahms zemřel ve svém vídeňském bytě 2. dubna roku 1897 a podle posledního přání byl pohřben na hlavním vídeňském hřbitově vedle Ludwiga van Beethovena a Franze Schuberta.

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.