Starobylému Norskému království, jehož počátky se datují do 9. století, a dokonce ještě dále až k slavným Vikingům, nebylo po dlouhá staletí dopřáno plné státoprávní nezávislosti. Spojení se sousedním Dánskem trvalo více jak čtyři století, přičemž vzájemný poměr záhy přerostl v tuhou nadvládu Dánska a dánské šlechty. Hospodářsky nerozvinuté Norsko žijící z rybolovu a agrární výroby citelně postrádalo nedostatek vlastní společenské a vládnoucí elity. Norský jazyk byl vystaven útlaku razantní dánizace a setrvával na úrovni hovorového jazyka místního obyvatelstva. Norský osud na prahu novověku nápadně připomínal postavení nesamostatných středoevropských národů. Ovšem i Norové na přelomu 18. a 19. století prodělali své „národní obrození“. Zájem o vlastní jazyk a jeho kultivaci, o národní literaturu a kulturu se však v norském případě nezastavil u kulturní a sociální identifikace, nýbrž přerostl ve svržení dánské nadvlády a vytvoření obnoveného samostatného norského státu.
Ztracení a znovunalezení samostatnosti
Norové využili závěru napoleonských válek a s nimi spojených změn hranic evropských států ke svržení dánské nadvlády. Dosažení samostatnosti byla obětována i někdejší rozsáhlá norská území včetně Grónska a Islandu, jejichž kontrolu si podrželo Dánsko. V květnu 1814 se Norské království dočkalo obnovení své plné nezávislosti. Byla přijata liberální ústava, která zůstala v platnosti dlouhá desetiletí a která čerpala z tradic britského parlamentního systému. Plná svoboda však trvala necelý půlrok. V říjnu 1814 vstoupilo Norsko do personální unie se sousedním Švédskem. Vídeňský kongres, který v Evropě definitivně ukončil čtvrtstoletí krvavých válek a fixoval na dlouhé období evropské poměry, potvrdil švédsko-norskou unii. Spojení se Švédskem se sice nedalo srovnávat s postavením v době dánské nadvlády, přesto se rychle nahromadilo množství problémů vzájemného soužití obou států. Období nadšeného skandinavismu z poloviny 19. století záhy logicky nahradil dravý nacionalismus jednotlivých severských národů, což koncepci společné švédsko-norské unie jistě nepřidalo. Norský parlament tvořil po celá desetiletí vytrvalou a houževnatou opozici švédské vládě, ve které se mísily prvky regionálního separatismu s moderním nacionalismem. Prostředkem boje proti švédské dominanci a konzervativním metodám vládnutí se Norům stalo rozšiřování volebního práva, které získalo všeobecný charakter. Liberálnost a demokratičnost norských politiků ostatně dokládá i fakt, že již před první světovou válkou bylo v Norsku přiznáno volební právo i ženám a Norsko se po Finsku stalo druhou evropskou zemí, která vyšla vstříc politické emancipaci ženského pohlaví.
Politické střety a dožadování se stále větší a větší míry samostatnosti (například zřízení samostatných norských konzulátů v zahraničí) vyvrcholily vystoupením Norska z unie se Švédskem v roce 1905.
Předzvěst evropských změn
Objevení nového státu na mapě Evropy v předvečer první světové války předznamenávalo dalekosáhlé změny v blízké budoucnosti Evropy. Bylo výrazem národní emancipace a symbolem dosažení vlastní státnosti pro všechny nesamostatné národní společnosti. Na rozdíl od většiny nástupnických států ve střední Evropě vzniklých po roce 1918 si však Norové ponechali monarchistickou formu vlády a na trůn povolali dánského prince. Obnovený stát setrval nejen při svých tradičních demokratických základech, ale orientoval se i na aktivní řešení dobových sociálních problémů. Vedle povinného úrazového pojištění dělnictva byly zavedeny i zákony na ochranu pracujících či péče o nezaměstnané. Výrazným rysem nového norského státu se vedle demokratičnosti a sociální spravedlnosti stalo i přihlášení k politické neutralitě, kterou si Norsko udrželo i v nastávajícím světovém válečném konfliktu 1914 – 1918.