Giacomo Puccini
Lucca je malé město ve středu Itálie, v někdejším Toskánském velkovévodství. Z větších měst je neblíže Pisa se svou šikmou věží. Do hudební historie vstoupila Lucca několikrát. Po tři roky zde působil slavný houslový mág Niccolo Paganini a jeho smyšlený vztah k Napoleonově sestře, toskánské velkovévodkyni Marii Anně, zvané Louisa, se stal námětem operety Franze Lehára. Narodili se zde skladatelé Luigi Boccherini a Andrea Catalani. Po několik generací se dědilo hudebnické povolání v rodině Pucciniů. Prapraděd Giacomo Puccini se usadil v Lucce roku 1740 a stal se ředitelem kůru v katedrále sv. Martina. Po něm nastoupili Antonio, Domenico a Michele. Všichni byli i zdatnými skladateli především církevních kompozic, ale i klavírní a komorní hudby a oper. Michele Puccini byl žákem jednoho ze slavných autorů období bel canta Gaetana Donizettiho a dotáhl to až na generálního hudebního ředitele města Luccy. Povolání městského varhaníka přecházelo z otců na syny automaticky a jedno z Michelových sedmi dětí, synek Giacomo, narozený 22. prosince 1858, byl pokládán za dalšího samozřejmého nástupce. Otec Michele však zemřel, když bylo Giacomovi pouhých šest let. Nezletilému následníkovi hudebnického trůnu byl tedy zatím určen zástupce. Tím se stal Giacomův strýc Fortunato Magi, který chlapce vedl na první cestě do říše hudby. S malým Giacomem, jehož myšlenky se toulaly úplně jinde než v pravidlech přísné kompozice, však neměl mnoho trpělivosti. Ve čtrnácti letech přece jen Giacomo dědičný úřad městského varhaníka převzal. To měl již jiného učitele hudby a výsledky se začaly dostavovat. Jako dvaadvacetiletý napsal mši, která je důkazem Pucciniho tehdy již rozvinutého talentu, také však tehdejší úrovně operou silně ovlivněné církevní hudby. Část z této mše později také v opeře použil: v operách Manon Lescaut a Tosca nalezneme její hudební stopy.
Několikasetleté snahy sjednotit mocensky roztříštěný Apeninský poloostrov pod politicky jednotnou ústřední vládu vyvrcholily v polovině 19. století. Jediným státem s konstituční monarchií byl Piemont, v čele jehož vlády stál Camillo Benso di Cavour. Vcelku pozvolný vývoj sjednocování byl urychlen vnitřními problémy habsburské monarchie, která pod vlivem domácích zahraničních tlaků nebyla schopna udržet své dosavadní postavení ve střední a severní Itálii. Neúspěch Rakušanů v krymské válce, v níž se proti nim postavil i Piemont, představoval předehru příští krize.
Od poloviny 19. století vládl na italských operních jevištích Giuseppe Verdi. Když se po slavné premiéře Aidy roku 1871 na dlouhou dobu odmlčel, mělo se za to, že zlatá éra italské opery definitivně skončila. Verdi nakročil prohloubením psychologického vykreslení svých hrdinů směrem k opernímu realismu. Na jevišti začali žít lidé z masa a kostí. Vítězný nástup italského operního verismu znamená rok 1890, kdy měla v Římě premiéru jednoaktová opera Pietra Mascagniho Cavalleria rusticana (nepřesně do češtiny překládáno jako Sedlák kavalír, správněji Selská čest). Tu následovala o dva roky později další jednoaktovka, Bajazzo (Komedianti) Ruggiera Leoncavalla.