Guiseppe Verdi
V dějinách hudby není nijak neobvyklé zjištění, že se mládí a rané tvůrčí období mnohých velikánů halí v oparu neznáma, z něhož prosvítá jen několik kusých skutečností. Do jisté míry to platí i o začátcích Giuseppe Verdiho, u něhož činí problémy již samotná datace jeho narození a jehož životopisné údaje jsou zkreslovány nepřesnými nebo mylnými osobními výpověďmi, které Verdi učinil v období svého stáří. Nevíme tedy, zda se narodil 9. nebo 10. října 1813, jisté však je, že to bylo ve vesnici Roncole nedaleko Parmy a že jeho rodiči byli šenkýř a přadlena. V žilách mu proudila venkovská krev, kterou jeho do sebe uzavřený, mlčenlivý a ušlechtilý zjev nedával navenek znát, ale která se projevila u zralého Mistra unaveného divadelním provozem, neustálými spory s libretisty, tahanicemi s cenzurou a předpojatou kritikou, když se uchýlil do ústraní na svůj statek v Sant’Agatě, kde spokojeně sedlačil a komponování se věnoval jen pro vlastní potěšení.
Osobnost italského hudebního skladatele Giuseppe Verdiho (1813 – 1901) není třeba dlouze představovat. Mnohým zní jeho jméno jako synonymum pro italskou operu 19. století. V době, kdy zajímat se o operu znamenalo identifikovat se buď s tvorbou Verdiho, nebo Wagnera coby dvou neslučitelných pólů, představovaly Verdiho opery ideál lehkosti, zpěvnosti a melodičnosti. Pro mnohé wagnerovce z řad veřejnosti proto Verdi představoval pouhého „flašinetáře“, ale neochota proniknout k pravé podstatě jeho umění se vyskytovala i u profesionálních hudebníků. Připomeňme na tomto místě jen názor českého skladatele Vítězslava Nováka, pro kterého byl Verdi skladatelem „doprovázejícím v orchestru své světoznámé operní trio Trovatore, Rigoletto, Traviata stereotypním bum-cak v andante con sentimento, bumcakcak v allegrettu a bumtadrata v allegru con brio.“
Na počátku druhé poloviny 19. století se Itálie na politické mapě Evropy nenacházela. Území Itálie bylo rozděleno na několik různě velkých oblastí tvořených jednak samostatnými státy a jednak podléhajících pod správu některých velmocí, především Rakouska a Francie.