Barokní poklady Anglikánské církve

Te Deum

Většinu skladeb této nahrávky složil Purcell k uctění sv. Cecílie, patronky hudby. Platí to i o první skladbě – slavnostním Te Deum, tradičním chvalozpěvu křesťanské církve. V reformované anglikánské církvi byl zpravidla recitován či zpíván v anglickém překladu, tak jako všechny bohoslužební texty. Slavnosti sv. Cecílie, které se v Londýně konaly pravidelně od roku 1683, zahrnovaly i obřad v St Bride’s Church, na němž právě toto Te Deum v roce 1694 zaznělo. Slavnostní příležitost byla jistě důvodem i k většímu obsazení. Skladba vyžaduje šest sólistů, pětihlasý sbor a smyčcový orchestr obohacený o dvě trubky, které svou zářivou barvou dodávají celé skladbě patřičný lesk. Je příznačné, že Purcell využil i ty nejmenší detaily v textu k vytvoření odlišných nálad. Kompozice je tudíž tvořena sledem více či méně propojených hudebních úseků, ve kterých se střídá zvuk celého souboru s jednotlivými sólisty, duety a tercety. Podobnou formu má pak většina jeho ód a anthemů.

 

Za pozornost stojí řada Purcellových zvukomalebných efektů, například již v druhé větě „All the earth doth worship thee...“ (Celá země tě uctívá...) se na slova „all“, postupně přidává „celý“ sbor. Tato věta končí slovy „the Father everlasting“ (věčný Otče), jež Purcell dokonale využívá ke kontrapunktickým imitacím, s dlouhým melismatem na slově „everlasting“ (věčný). Podobně jen o pár řádek níž text praví: „To thee Cherubim and Seraphim continually do cry: Holy, holy, holy Lord God of Sabaoth.“ (K tobě Cherubové a Serafové neustále volají: Svatý, svatý, svatý Pán Bůh zástupů.) Zmínka o andělských bytostech je svěřena dvojici sopránů (původně chlapeckým), která několikrát opakuje slova „continually cry“ (neustále volají), jež se neobyčejně působivě střídají se skutečným voláním celého sboru „Holy“ (svatý). Purcell tímto způsobem skvěle vyjádřil onu „neustálost“ andělského volání, ale současně i jeho mohutnost, aniž by přitom slevil ze sladkosti andělským hlasům přináležející. Zároveň tím však vytvořil krásný hudební oblouk, který zpevňuje celou strukturu skladby.



Výrazný předěl Purcell vytvořil po slovech „Thou art the everlasting Son of the Father“ (Tys na věky Syn Otce), při kterých zní celý sbor s orchestrem dohromady. Následující text „When thou tookest upon thee deliver man“ (Když ses rozhodl vysvobodit člověka) zahajuje intimnější část kompozice: přednes je svěřen sólistům. Mužské hlasy se zde střídají s dvojicí sopránů, melancholie se střídá s radostí a ke slovu přicházejí Purcellovy rafinované harmonické postupy. Celá sekce pak končí hudebně neočekávaným rozjasněním, když jednotlivé hlasy stále stoupají výš a výš. Klíč podává opět text: „...and lift them up for ever“ (...a pozvedej ho [= svůj lid] stále). Závěr této části je pak svěřen opět celému ansámblu.

Poslední část je zahájena krásným altovým sólem s neobvyklým doprovodem houslí, jenž patrně prozrazuje novou, zřejmě italskou inspiraci ve skladatelově tvorbě. Melodika s jemným nádechem patosu a celkový půvab však nezapřou svého Mistra. Celou skladbu uzavírá krátký, jemně fugovaný sbor.

The Noise of Foreign Wars

The Noise of Foreign Wars je hudebním torzem, které se dochovalo až v opisu z konce 18. století. Jedná se o typickou Purcellovu ódu, respektive o její první polovinu. Po úvodní symfonii a sboru následuje typicky purcellovské altové (kontratenorové) sólo vystavěné na opakujícím se basu, zvaném ground (viz Slovníček). Třetí část prostřídá všechny sólové hlasy mezi s sebou, následuje výrazné basové sólo a sbor. Tento formální půdorys velmi připomíná slavnou cecilskou ódu Welcome to all the pleasures, stylově však patří k pozdějším Purcellovým dílům. Zajímavou zvláštností v úvodním sboru jsou „jazzové“ synkopované rytmy na slova „domestic wranglers, civils jars“ vyjadřující nesoulad „domácích hádek a občanských vád“.

Raise, Raise the Voices

Další óda, jejíž vznik je kladen do roku 1685, byla zkomponována stejně jako například Te Deum k oslavě svátku hudby. Tentokrát však zřejmě nikoli pro oficiální slavnosti pořádané The Musical Society, nýbrž pro nějakou soukromou oslavu. Tuto domněnku podporuje fakt, že v  textu je místo sv. Cecilie oslavován Apollón, stejně jako celkově menší rozměry této kantáty (či ódy), které připomínají spíš Purcellovy anthemy. Skladba vyžaduje pouze tři sólisty, tříhlasý sbor, dvoje housle a continuo. Skromnější síly však nijak neumenšily Purcellovu invenci. Již předehra, psaná v tzv. francouzském stylu, tj. s první větou v pomalém tempu a tečkovanými rytmy a druhou větou v rychlém tempu s četnými imitacemi, se vyznačuje nesmírnou elegancí a půvabem. Na předehru plynule navazuje basové sólo v podobném vznešeném stylu a na něj pak sbor a smyčcová dohra, která tuto část zakončuje.

Pozornost však zasluhuje především závěr této ódy, který patří k nejlepším ukázkám Purcellova umění. Je celý vystavěn na groundu, který začíná jako árie pro soprán („Mark, mark how readily each pliant string“). Nad  poměrně dlouhou melodií v basu se vznáší sopránové sólo s obtížnými chromatickými pasážemi, po něm však plynule následuje sbor i orchestrální dohra. Opakování frází v basu je dokonale maskováno různými melodickými přesahy vrchních hlasů, což vytváří neobyčejně živý výraz.

Sonáta pro trubku

Narozdíl od předchozích kompozic je Sonáta pro trubku dnes známá i u nás. Purcellova skladba se vyznačuje cennou rovnováhou mezi trubkou a smyčcovým orchestrem, stejně jako uměřenou dávkou virtuozity. Purcell tuto sonátu napsal pravděpodobně v devadesátých letech, kdy dvůr již ztrácel o hudbu zájem a hudebníci byli nuceni pořádat veřejné koncerty, aby se uživili.

Welcome to all the pleasures



V roce 1683 složil Purcell na přání The Musical Society svoji vůbec první cecilskou ódu – Welcome to all the pleasures (viz Biografie s. 380), která v mnohém předznamenává další jeho díla. Předehra otevírá skladbu v neobyčejně ušlechtilém tónu, který převezmou první sóla i sbor vítající posluchače na tomto skutečném svátku hudby. Snad až příliš brzkou korunou celého díla je následující ground pro sólový alt a smyčce „Here the deities approve“. Jedná se o jednu z Purcellových nejpodmanivějších kreací: vznešený bas neustále kráčející dopředu podpírá zpěv altu, který jako by sestoupil z říše Elfů, aby pozdravil sv. Cecílii. Kontrastní střední část vystavěná na typickém střídání sól a sboru se nese v radostném tónu, který pak v poslední části nakrátko ustoupí zvláštní atmosféře tenorové árie „Beauty thou scene of love“ s osobitými harmonickými postupy. I závěrečný sbor má svoji zvláštnost: končí po pozvolném sestupu hlasů na jediném tónu.

Jubilate Deo

Poslední skladba nahrávky byla složena stejně jako Te Deum k oslavě sv. Cecílie v roce 1694. Začíná neobvyklým duetem altu a trubky. Jakoby zde Purcell chtěl záměrně experimentovat, použil v této skladbě formu duetu ještě dvakrát a pokaždé ji naplnil novým a hlubokým výrazem. Sóla jsou účinně prostřídána sbory zpracovanými imitační technikou, jež umocňuje slavnostní charakter skladby.

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.