„Vezmi Vás čert, o té vaší morálce nechci nic vědět...“ Snadno bychom si za touto větou představili vyděděnce společnosti, dokonce zločince, který se odpírá podřizovat nejen jakýmkoli konvencím (nad jejichž původem a nutností nikdo z nás ani nepřemýšlí), ale i těm nejzákladnějším etickým zákonům, které při vší různosti náboženských a politických systémů zůstávají po celé dějiny lidstva stejné. A přesto je původcem těchto slov člověk, pro nějž právě etická stránka bytí byla nadevše. Jeho otázky a pokusy o odpovědi jsou roztroušeny v dopisech. Hlavně jsou však v jeho kompozičním díle. Řada jeho skladeb představuje jakýsi morální kodex dodnes: opera Fidelio, Třetí, Pátá, ale hlavně Devátá symfonie.
Jako rovný s rovným
Nevíme, k jaké konkrétní věci se vztahovala slova Beethovenova dopisu příteli Zmeskallovi někdy z roku 1798, která jsme si vypůjčili pro titulek, můžeme se však domýšlet, že byla řeč o vhodném chování, které vede ke společenskému úspěchu. „Síla je morálka lidí, kteří se vyznamenávají před jinými, a tedy také má, a jestli s tím dnes zase začnete, budu vás tak velmi trápit, až shledáte dobrým a chvályhodným všechno, co dělám...“ Dvorní sekretář Nikolaus Zmeskall von Domanowitz (1759 – 1833) musel od Beethovena strpět leccos, Beethoven však skutečně nedělal společenské rozdíly. Jeho šlechtičtí příznivci byli sami vesměs poměrně zdatní hudebníci (ovšem – nikoli géniové), běda však, poznamenali-li něco, co se dotklo Beethovenova přesvědčeného postoje. Tak se měl kníže Lobkowitz dozvědět, že je „lobkovický osel“, když považoval za malichernost, že při generální zkoušce na Fidelia chybí jeden hráč. Se šlechtici jednal Beethoven stejně jako se svými opisovači, ještě o něco hůře už jen s hospodskými a služebnými. Chudák opisovač Ferdinand Wolanek, který si dovolil Mistrovi písemně okomentovat přespříliš disonancí v jednom z posledních kvartetů. Beethoven na dopis připsal poznámku o „hloupém, domýšlivém, oslovském chlapovi, lumpovi, který by z jednoho jen tahal peníze...“. A dodal: „Ten chlap je Čech jak poleno, nic nechápe...“. I poslední poznámka –
– prezentovaná jen tak, bez souvislosti – by se mohla stejně jako věta v prvním záhlaví stát semínkem, ze kterého může vyrůst naprosto nesmyslná fabulace: v tomto případě o Beethovenově nenávisti k Čechům nebo Čechám. Ano, je to přitažené za vlasy, ale právě takto se s historickými fakty velmi často zacházelo. Samozřejmě ani Beethoven, jehož život se překrývá s nástupem romantického uměleckého názoru, nebyl podobných překrucování ani tehdy ani později ušetřen.
Hudební aristokracie
Hudební život Vídně v době, kdy do ní přišel Beethoven (1792), byl v rukou uměnímilovné šlechty. Tři aristokratické rody, které měly vztah k Beethovenovu životu, měly svá sídla v českých zemích: Kníže Franz Joseph Max Lobkowitz (1772 – 1818 ) byl slušným houslistou a stal se dokonce ředitelem dvorních divadel. Hudbě a divadlu věnoval tolik, že se dopracoval po deseti letech k bankrotu. Jeho sídlo v Čechách bylo v Roudnici a lobkovická roudnická sbírka hudebnin patří dodnes k největším cennostem v oblasti hudebních archiválií. K Beethovenovým příznivcům patřili i kníže Joseph Kinsky, ale především jeho syn Ferdinand (1781 – 1812). Kníže Karl Lichnowsky (1756 – 1814) vlastnil zámek v Hradci u Opavy. Po příjezdu do Vídně bydlel Beethoven po dva roky v jeho domě. V těchto létech se ještě Beethoven upřímně snažil konvencím vysokých kruhů přizpůsobit, osvojit si je; dokonce bral hodiny tance, jízdy na koni a dbal o svou garderóbu. O něco později se Beethoven seznámil s arcivévodou Rudolfem (1788 – 1831), nejmladším synem císaře Leopolda II., příštím arcibiskupem olomouckým. Jemu je věnována celá řada významných Beethovenových skladeb, mimo jiné. Klavírní trio op. 97 zvané „Arcivévodské“, Klavírní sonáta op. 81a Les adieux, kvartetní Velká fuga a Missa solemnis. Do Beethovenova života vstoupila řada šlechticů menším či větším podílem už na počátku jeho kariéry. Ještě v Bonnu Waldsteinové, později Esterházyové, Rasumowští. On sám jako aristokrat umění byl oprávněn s nimi jednat jako rovný s rovnými.