Antonín Dvořák
Byl jednou jeden...
Možná vám to bude znít otřepaně a téměř kýčovitě, ale něco na tom českém Honzovi bude. V našem příběhu se ovšem jmenuje Antonín, ale jinak jsou jeho životní osudy stejně jako v pohádce příběhem chudého chlapce, který se proslavil – lépe řečeno příběhem umělce, který vyšel ze skrovných poměrů a poté se vlastní pílí a neúnavným úsilím dopracoval až k vrcholům světové slávy.
Kdo vlastně byl Antonín Dvořák
Chcete si hned ze začátku jednoho z nejvýznamnějších českých skladatelů nějak výstižně “zaškatulkovat”? Je to “klasik”? “Romantik”? “Novoromantik”? Nebo snad pouhý “národní český skladatel” či dokonce “prostý český muzikant” – nevzdělaný Honza, který ve světě ke slávě přišel?
Symfonie č. 8 G dur op. 88 (B 163)
Dvořákova předposlední symfonie vznikla v rozmezí necelých tří měsíců mezi 26. srpnem a 8. listopadem roku 1889 a byla poprvé provedena za řízení skladatele 2. února roku 1890 v Praze. Původně chtěl Dvořák uvést toto nové dílo na koncertní cestě do Moskvy a Petrohradu, kterou uskutečnil na pozvání Petra Iljiče Čajkovského v březnu téhož roku, nakonec se ale její zahraniční premiéra uskutečnila pod jeho taktovkou 24. dubna 1890 v Londýně. Symfonie má obvyklé čtyři věty, jejich formové řešení je však, zvláště pokud jde o krajní části, více než netradiční.
Symfonie č. 9 e moll op. 95 „Z Nového světa"
Oproti Slovanským tancům, jejichž postupné uvádění na světových koncertních scénách se šířilo „od východu na západ" (Čechy, Německo… USA), se Symfonie „Z Nového světa“ pohybovala opačně: z nového světa (premiéra 16. 12. 1893 v New Yorku v Carnegie Hall, New York Philharmonic Society dirigoval Anton Seidl) přes Londýn (21. 6. 1894, Mackenzie), Karlovy Vary (20. 7. 1894, Labitzky) až do Prahy (13. 10. 1894). Až toto pražské provedení řídil přímo Antonín Dvořák, na koncertě Národního divadla. K chronologickému výčtu patří ještě poslední nebo spíše (v hudební řeči) finální údaj: 4. ledna 1896 se v pražském Rudolfinu konal první oficiální koncert nově založené České filharmonie, která pod Dvořákovým vedením přednesla mj. právě Symfonii „Z Nového světa“.
Violoncellový koncert h moll op. 104
Druhý violoncellový koncert h moll op. 104 je dnes jedním z nejslavnějších Dvořákových děl a zároveň jedním ze základních kamenů světového violoncellového repertoáru. Je také jediným dílem, které skladatel zkomponoval v závěrečném roce svého pobytu ve Spojených státech. Skica i definitivní partitura vznikaly současně, práce byla započata v listopadu 1894 a dokončena v únoru 1895. Po návratu do Čech ovšem Dvořák provedl v závěru díla závažné změny. Na rozdíl od předešlých děl vzniklých během pobytu v USA nenese tento koncert téměř žádné stopy Dvořákova „amerického” stylu. Navazuje spíše na vrcholná díla z konce 80. let (7. a 8. symfonii, klavírní trio Dumky op. 90 aj.) a otevírá zároveň poslední období skladatelovy tvorby.
Na přelomu 19. a 20. století probíhal velmi rychle proces přeměny Spojených států amerických ve světovou velmoc. Byly překonány tíživé následky občanské války, dokončena takzvaná rekonstrukce Jihu a doznívala již i kolonizace území na západě kontinentu. Tím se uvolnily koncentrované a stále mohutnějící síly USA k budování rozsáhlé průmyslové základny a postupně i k zahraniční expanzi. V celé dosavadní existenci země nehrála zahraniční politika významnější úlohu. Právě v posledních desetiletích 19. století si ovšem Američané začali uvědomovat existenci svých zahraničněpolitických a zahraničněobchodních zájmů. Od této doby věnuje americká politická elita zahraniční politice rostoucí pozornost a zahraniční politika je dodnes pokládána za podstatu celé americké politiky.
Hudební skladatel Arnold Schönberg (1874 – 1951) v jedné ze svých úvah na otázku „co je to vzdělání?“ lakonicky odpověděl „o všem něco vědět, ale ničemu nerozumět“. Naproti tomu položil důraz na pojmy „vzdělávání, propracovávání“. Varoval tak nejenom před povrchností, ale i před pohodlným přejímáním cizích mínění a ustálených stereotypů. Pro nás je tato úvaha o to inspirativnější, že byla formulována umělcem vyjadřujícím se hudbou. Neboť právě hudba – slovy snad nejobtížněji uchopitelné umění – – si zasluhuje, aby byla znovu a znovu poznávána jako živý organismus. Naštěstí nám sama hudba prostřednictvím hudebníků – pokaždé jinak oživujících „známé“ dílo – poskytuje dostatek nových podnětů ke svému poznávání.
Díváme-li se s odstupem jednoho století zpět na životní a skladatelskou dráhu Antonína Dvořáka, můžeme v ní rozeznat několik velmi rozdílných úseků. Šedesátá a sedmdesátá léta jsou dobou skrovných začátků a pozvolného tvůrčího vzestupu mladého, neznámého a nemajetného hudebníka v Praze, od konce sedmdesátých do poloviny devadesátých let sledujeme jeho první mezinárodní úspěchy a strmou cestu ke světové slávě, konec devadesátých let a přelom století znamenají návrat domů, zastavení i životní únavu, a zároveň počátek či náběh k nové, tentokrát již nezavršené tvůrčí etapě. O raném období Dvořákova působení jsme zpraveni poměrně málo. To, co víme, známe vlastně jen ze skladatelových pozdějších vzpomínek a z vyprávění současníků. Situace se začíná poněkud měnit od počátku sedmdesátých let, kdy začíná být Dvořák znám v pražských hudebních kruzích coby nadějný skladatel a kdy se o něm objevují první zprávy v dobovém tisku. Pozdější léta jsou potom dokumentována v jeho bohaté oficiální i soukromé korespondenci, koncertních programech, kritikách a podobně.
Na přelomu 19. a 20. století se Praha stávala moderním evropským velkoměstem se vším, co k tomu patří. Zaznamenávala ohromující vzestup po stránce správní, hospodářské, sociální i kulturní.
Období dvou posledních desetiletí 19. století, v nichž Antonín Dvořák dosáhl svého tvůrčího vrcholu, je v obou zemích, ve kterých během této doby žil – v Čechách i v USA, charakteristické převratnými změnami. Český národ ve 40. letech 19. století sice v boji o svoji holou existenci vyhrával, ale otázka jejího charakteru zůstávala nadále otevřená. Český jazyk, kultura a postupně i věda začínaly prokazovat svoji životaschopnost, ale ve většině oborů nebyly schopny sledovat vývoj v západní Evropě a splnit náročná kritéria kladená na moderní umělní a vědu. Navíc politická a hospodářská svoboda zůstávala pro českou společnost stále nereálná. Teprve od roku 1848 vznikala samostatná politická reprezentace, která předkládala politické požadavky. Musela však ještě zažít mnoho hořkých porážek. Ty ale nemohly zabránit nesmírnému hospodářskému a kulturnímu vzestupu, který česká společnost ve druhé polovině 19. století prodělala.