Symfonie č. 9 e moll op. 95 „Z Nového světa"
Oproti Slovanským tancům, jejichž postupné uvádění na světových koncertních scénách se šířilo „od východu na západ" (Čechy, Německo… USA), se Symfonie „Z Nového světa“ pohybovala opačně: z nového světa (premiéra 16. 12. 1893 v New Yorku v Carnegie Hall, New York Philharmonic Society dirigoval Anton Seidl) přes Londýn (21. 6. 1894, Mackenzie), Karlovy Vary (20. 7. 1894, Labitzky) až do Prahy (13. 10. 1894). Až toto pražské provedení řídil přímo Antonín Dvořák, na koncertě Národního divadla. K chronologickému výčtu patří ještě poslední nebo spíše (v hudební řeči) finální údaj: 4. ledna 1896 se v pražském Rudolfinu konal první oficiální koncert nově založené České filharmonie, která pod Dvořákovým vedením přednesla mj. právě Symfonii „Z Nového světa“.
„Novosvětskou“ začal Dvořák psát krátce po příjezdu do New Yorku. O práci na ní referoval v dopisech svým přátelům: „… a nyní pracuji o nové sinfonii (e moll). Zdá se mi, že americká půda na mou mysl blahodárně bude působit a skoro bych řekl, že již v té nové Sinfonii něco takového uslyšíte.“ Nebo „…Dělá mi velkou radost a bude se od mých dřívějších lišit velice podstatně. Inu, vliv Ameriky, každý, kdo má ‚čuch‘, musí vycítit.“
1. věta: Adagio. Allegro molto
Již na samém začátku pomalého úvodu zazní ve violoncellech jednotaktový motiv v příznačném synkopickém rytmu. Z něj zkrácenou variantu, pouhý odštěpek převezmou záhy všechny smyčce. Melodickou ani rytmickou souvislost však skoro nepostřehneme, protože ve smyčcích se hudební charakter zcela proměnil v rázné fortissimo. Podobně i flétny a hoboje přinášejí jakoby nový motiv, ten však stále vychází z téhož. Rytmicky sice podobný, ale především melodicky a celkovou stavbou odlišný motiv v lesních rozích a violách již částečně prozrazuje začátek hlavního tématu, zaznívajícího (v hybnějším tempu Allegro molto) svou první polovinou nejprve v lesních rozích, aby pokračovalo ostře kontrastující figurou v klarinetech a fagotech.
Symfonie č. 9 e moll - skica
Takto důmyslně Dvořák postupuje i v následujícím vývoji, obsahujícím vedle motivické práce s dosavadním materiálem i zrod vedlejšího tématu, od něhož se odvíjí odlišné dění, po jehož ztišení nastoupí znamenité závěrečné téma v sólové flétně, podpořené měkkostí smyčců. Jeho výraz se vzápětí proměňuje až do majestátní polohy svěřené pozounům. Další vývoj proměn závěrečného tématu už se odehrává v rámci sonátového provedení. V něm Dvořák postupně rozvíjí všechna dosud v expozici uvedená témata, a to způsobem výsostně mistrovským, v mnoha obměnách jejich jednotlivých částí. Nástup reprízy přináší hlavní téma opět v plném tvaru, vedlejší téma nyní zaznívá o půltón výše, právě tak jako téma závěrečné.
2. věta: Largo
Zcela právem se Dvořákovo Largo stalo jednou z vůbec nejslavnějších symfonických vět světové hudební literatury. Už jen vstupní akordy v žestích, evokující povznášející dojem širokého prostoru, zasazují větu do jakési vesmírné dimenze. Tento božský, vznešený klid nechává zaznít právě tak božské písni, hlavnímu tématu, které Dvořák svěřil anglickému hoboji.
Střední část přináší nejprve poněkud hybnější melodii flétny a hoboje, záhy však spolu s opětovným uklidněním tempa elegicky laděné, jímavé téma, přednášené klarinetem. Vpád drobné hravé figury nejenže přeruší smutnou atmosféru, ale v postupné gradaci připraví nástup dynamického vrcholu celé věty, na němž zazní krátký citát hlavy hlavního tématu z první věty, přičemž současně zaznívají další umně zakomponované tematické tvary z předchozí věty. Po vyznění mocného fortissima, v němž hrají všechny nástroje (až na jedinou příznačnou výjimku) se vše vrátí k hlavnímu tématu, k onomu před chvílí vyčleněnému anglickému rohu.
3. věta: Molto vivace
Tak jako byl k výrazovému založení druhé věty Dvořák prý inspirován četbou Longfellowovy Písně o Hiawathovi, konkrétně scénou lesního pohřbu, tak i 3. věta odkazuje k části této epické básně, v níž na slavnosti v lese tančí Indiáni. Scherzo se hned v úvodu přihlásí rytmicky pregnantním motivem s významnou účastí tympánů a trianglu, synkopicky rytmizované hlavní téma plynule naváže. Svérázný divošský rej je však záhy vystřídán valčíkově kolébavým rytmem. I ve scherzu se objeví citát hlavního tématu z první věty. Střední díl s taneční hudbou vysloveně slovanského, neamerického rázu ostře kontrastuje s doslovně opakovanou úvodní částí věty ústící v kodu, v níž jsou znovu zakomponovány citáty z první věty.
4. věta: Allegro con fuoco
Ráz finální věty určuje vygradovaným úvodem umocněné energické téma. Dopředu se deroucí výraz, podpořený navíc živě akcentovaným doprovodem je vystřídán krásným až svůdným tématem vedlejším. Podobné, ale přesto jiné povahy je téma závěrečné, melodikou velmi blízké Slovanským tancům. Široce založené provedení a s ním propojená repríza dokládají Dvořákovo vrcholné ovládání práce s formou. V této větě postupně cituje témata už ze všech vět předcházejících a rámuje tak v závěru symfonie celý čtyřvětý celek.
Slovanské tance op. 72 , č. 1, 2, 7 a 8 (výběr z II. řady)
Krátce poté, co se berlínský nakladatel Simrock díky Brahmsovi seznámil s rukopisem Dvořákových Moravských dvojzpěvů a rozhodl se připravit je k tisku, napsal Dvořákovi hned další nakladatelský návrh. V prvním dopise Simrock navrhuje zda by pro něj nenapsal „české a moravské tance“ pro klavír na čtyři ruce na způsob Brahmsových Uherských tanců, v druhém pak užije výrazu „slovanské tance“. Nejenže Dvořák neváhal a v krátké době vytvořil řadu osmi tanečních stylizací, kterou vzápětí upravil i do orchestrální podoby, ale čekat na sebe nenechal především mimořádný (a nakladatelsky výnosný) úspěch tohoto díla. Nelze se divit, že (právě osm let po velkolepé úspěšnosti osmi Slovanských tanců) přišel Simrock s výzvou ke kompozici dalších osmi. Tentokrát už Dvořák nebyl tak vstřícný, měl důvod: „Musím Vám říci, že se Slovanskými tanci to nepůjde tak lehce jako po prvé. Dělat dvakrát totéž je zatraceně těžké! Pokud k tomu nemám pravou náladu, nemohu to dělat.“ A jenom o tři dny později sděluje Simrockovi ještě další důvod: „Vy si představujete komponování příliš snadné; lze přece teprve tehdy začít, když cítíme nadšení.“ To se u Dvořáka dostavilo do pěti měsíců a Simrock se v červnu dovídá: „Jde to teď parou. Slovanské tance mne baví a myslím, že budou zcela jiné (žádný žert a žádná ironie!).“
Při premiéře, kterou v pražském Rudolfinu řídil 6. 1. 1887 sám skladatel, se z druhé řady Slovanských tanců hrály tři. Náš výběr na nahrávce odkazuje právě k tomuto prvnímu orchestrálnímu provedení: č. 1, 2 a 7, přičemž navíc je připojen ještě závěrečný tanec č. 8.
Číslo 1 (9) H dur, Molto vivace
Hned v prvním tanci (devátém v celkovém pořadí obou řad) registrujeme bohatství Dvořákovy melodické invence. Inspirace slovenským tancem odzemek je zřejmá již z řízného vstupního tématu. S ním kontrastuje jedno lyricky založené a druhé hymnicky vyznívající majestátní téma.
Číslo 2 (10) e moll, Allegretto grazioso
Jeden z nejznámějších tanců této řady, svou intimní noblesou snad nejblíže polskému mazuru, má odstíněnost jednotlivých témat mnohem jemnější.
Číslo 7 (15) C dur, Allegro vivace
Prudké jihoslovanské kolo se v pestrém sledu témat roztáčí v hravosti dynamických kontrastů až k maximálnímu vystupňování rychlosti v samém závěru.
Číslo 8 (16) As dur, Grazioso e Lento
Protipólem ke spádnému průběhu předchozího tance je pomalý, pohodlný ráz sousedské. Místy se zdá, jako by už ani nešlo o tanec, ale o jakési zasněné vzpomínání na něj a snad i loučení s ním: krásná symbolická tečka za oběma řadami Slovanských tanců.