Komponováním polonéz se Fryderyk zabýval od malička: první skladba, která vyšla tiskem roku 1817 je právě polonéza. Tento pomalý polský tanec se u Chopina postupně stává skladbou s velkými technickými nároky, která má slavnostní charakter.
Polonéza As dur op. 53 byla zkomponována v roce 1842. Úvodní hudbu tvoří jakési vlny chromatických pasáží, které se posouvají stále výš a gradují až k jásavému hlavnímu tématu. Téma zazní dvakrát, podruhé o oktávu výš, zesílené přidanými hlasy. Charakteristický rytmus polonézy uslyšíme v levé ruce. Dovede nás až ke třetímu a nejsilnějšímu opakování tématu. Následující velký oddíl skladby předznamenává sedm mohutných akordů a figura čtyř krátkých not ve spodní poloze. Tato figura běží celým dalším úsekem jako spodní proud, nad kterým se rozvíjí melodie pravé ruky. V závěru se opět vrací hlavní myšlenka, dovedená do triumfálního konce.
Dva valčíky se shodným názvem Grande valse brillante mají zcela odlišnou hudební náplň. Zatímco valčík a moll op. 34 č. 2 je tempem a tóninou předurčen k melancholickému zadumání, jeho dvojče As dur op. 34 č. 1 je od začátku do konce galantním tancem. Má poměrně jednoduchou melodii, hlavní roli hraje valčíkový rytmus levé ruky, podle kterého se řídily kroky tanečníků.
Barkarola je název písně benátských gondoliérů. Přestože Chopin Itálii nikdy nenavštívil, znal dobře italskou operu, jejíž zpěvnost ho uchvátila. Barkarola Fis dur op. 60 pulsuje poklidným, pravidelným tepem, který udává levá ruka. Melodie navozuje atmosféru poklidného odpoledne na loďce, houpající se na vlnách. Pomalé tempo umožňuje interpretovi pohrát si s pasážemi drobných not, kterými se hladina uprostřed skladby rozčeří.
Náladu zcela opačnou má Smuteční pochod, zkomponovaný okolo roku 1837 a dodatečně vřazený do Sonáty b moll op. 35. Hlavní téma
je zdušeno hlubokou polohou nástroje. Pohřební pochod kráčí neúprosným rytmem. Jen jednou se melodie pokusí vymanit této pochmurnosti, ale je rázem stržena zpět do hlubin smutku. Vtom se obraz promění: prostinká, čistá melodie ve smířlivé Des dur
přináší naději. Je to vidina ráje, andělský zpěv, nebo vzpomínka na něco krásného? Chopin jako by se z ní nemohl vymanit: čtyřikrát ji opakuje, než se neodvratně přiblíží návrat pochodu.
Fantazie – Impromptus cis moll op. 66 je skladbou často zařazovanou do koncertního repertoáru. Splňuje všechny předpoklady koncertního kusu: má přehlednou třídílnou formu, nepostrádá virtuózní běhy ani lyriku. Právě střední, lyrická část nás znovu nutí žasnout nad tím, jak nevyčerpatelná je Chopinova melodická představivost.
Nocturno Es dur op. 9 č. 2 patří mezi krátké charakteristické skladby z období let 1830–32. Když slyšíme ozdoby a chromatické tóny, které obalují jednoduchou kostru melodie, máme chuť zvolat: typický Chopin!
Nocturno H dur č. 3 stejného opusu i data vzniku je souměrně členěno na tři díly. První díl má hravý charakter, sem tam se mihne názvuk mazurky. Prostřední část má mnohem více napětí a mění se zde i tónorod (h moll). Repríza přináší úvodní hudbu, avšak neodpustí si několik rafinovaných melodických obměn.
Scherzo h moll op. 20 vznikalo v nelehkých podmínkách Chopinova druhého vídeňského pobytu. Zrcadlí se v něm duševní rozpolcenost mladého umělce. Po úvodním spočinutí na disonantním akordu se hudba nezadržitelně dere vpřed. Opět malé zastavení jako otázka, kam dál, a vše je znovu strženo proudem. Úlevu a kontrast přináší teprve střední část. Na několik okamžiků nás zkonejší melodie, ukrytá ve spodním hlase pravé ruky.
Do ní ale v závěru vpadá onen úvodní disonantní akord. Útěchu a lyriku nahradí až do konce neklidná hudba první části.
Na závěr našeho chopinovského výběru jsme zařadili tři etudy, z nichž každá reprezentuje odlišný technický problém. Etuda E dur
op. 10 č. 3 má přednesový charakter a je jednou z Chopinových nejznámějších melodií. Zdálo by se, že na ní není nic obtížného, ale chromatické pasáže ve dvojhmatech dávají i těm nejlepším klavíristum přece jenom trochu zabrat.
Etuda As dur op. 25 č. 1 má při pohledu do not krásnou vizuální podobu rozevřeného vějíře. Jde o to, aby malíčky obou rukou vynesly na světlo melodii (to je ten pomyslný vrcholek vějíře), jejíž harmonický základ tvoří rozložené akordy.
Vznik Etudy c moll op. 10 č. 12 zvané „Revoluční“ měl podle legendy asi takovýto průběh: Chopin na cestě do Paříže zrovna pobýval ve Stuttgartu, když se dozvěděl o pádu Varšavy. Přemožen zoufalstvím, lítostí a vztekem zabořil ruce do klaviatury a z pod nich vytryskl úderný motiv.
Nezáleží na tom, je-li pověst pravdivá. Při ideálním přednesu Revoluční etudy bychom měli tyto Chopinovy emoce prožívat znovu.