Ve srovnání s jinými zeměmi, především Anglií a Francií, zahájilo carské Rusko cestu kapitalistického vývoje mnohem později. Zatímco v těchto zemích vymizela nevolnická práce postupně již v průběhu 18. století, v Rusku i nadále převládal nevolnický způsob hospodaření šlechtických statkářů, který byl výraznou brzdou rozvoje průmyslu.
Rozklad nevolnického hospodářství značně zesílil teprve v průběhu 2. čtvrtiny 19. století. V roce 1846, kdy bylo v Anglii zrušeno clo na dovoz obilí, výrazně stoupl vývoz ruského obilí do zahraničí. Vedle obilí byl významný vývoz dalších zemědělských produktů, především konopí, lnu, ale například i štětin, sádla a kůže. Úsilí ruských majitelů průmyslových podniků se tak koncentrovalo především na proniknutí na zahraniční trhy – do Turecka, Iránu a oblasti Střední Asie. Do druhé poloviny 40. let se Rusku podařilo uzavřít obchodní smlouvy téměř s celou Evropou. Nicméně ve srovnání s obchodním obratem jiných zemí činil obrat pouze nepatrné procento z celkového obratu mezinárodního obchodu (3,6%). Pro Rusko se tak stal nezbytný stabilní rozvoj vnitřního trhu. Velký význam měl v této souvislosti výroční trh v Nižním Novgorodě, vysokých obratů se docilovalo během výročních trhů na Ukrajině. K rozvoji vnitřního trhu však nemalou měrou přispívali i venkovští překupníci a podomní obchodníci.
Hospodářská politika Mikuláše I.
Mikuláš I.
Zatímco na jedné straně se Mikuláš I. snažil zachovat postavení feudálních statkářů, na straně druhé mu nezbývalo nic jiného, než podporovat kupce a továrníky a získávat je na svou stranu. Tato politika vycházela z nevyhnutelné potřeby zlepšit hospodářskou a finanční situaci země. Obchod a průmysl byl podporován ochrannými a prohibičními cly, roku 1822 byl zaveden celní sazebník, dle něhož byl zakázán dovoz 3110 druhů zboží, naopak pouze u 21 druhu zboží byl zakázán jeho vývoz. Pro vzdělávání odborníků byly zakládány odborné ústavy – technologický, lesní a řada dalších, pořádány průmyslové výstavy. V zájmu rozvoje dopravy a průmyslu začala vláda usilovat o zlepšení dopravy. Roku 1837 tak byla postavena železniční trať mezi Petrohradem a Pavlovskem, první železnice a lokomotivy domácí výroby byly postaveny v letech 1833 – 1835. Avšak teprve roku 1851 byla uvedena do provozu první železnice se skutečným hospodářským významem, a to mezi Petrohradem a Moskvou. Vedle toho byly využívány i vodní cesty. Ve 40. letech se na Volze začala rozmáhat nákladní paroplavba, o desetiletí později i paroplavba osobní. Propastný rozdíl mezi Ruskem a hospodářsky vyvinutými zeměmi západní Evropy se však rozhodně nesnižoval, ba naopak. Nevolnictví posilovalo zaostalost Ruska nejen z hlediska hospodářského, technického, ale i v oblasti kulturního a sociálně politického vývoje. Nevyhnutelná katastrofa nevolnického Ruska byla na obzoru.
Zrušení nevolnictví
Po zrušení nevolnictví carem Alexandrem II. roku 1861 rozvoj kapitalismu v Rusku nabral na obrátkách, avšak ve srovnání s jinými evropskými zeměmi a s Amerikou byla pro carské Rusko i nadále příznačná technická a ekonomická zaostalost. I po reformě z roku 1861 byly v zemědělství zachovány rozlehlé statky („latifundie“), na nichž vládl polonevolnický způsob hospodaření. Především nedostatek půdy, roztroušenost pozemků a zátěž v podobě carských daní, to vše nutilo rolníky, aby si rolníci propachtovávali od statkářů půdu. Tím vzrůstala jejich závislost na statkářích a kulacích, kteří ji umně využívaly ve svůj prospěch.
Poněkud lepší situace panovala v průmyslu. Po roce 1861 vzrostl především průmysl textilní, jehož objem se od roku 1881 ztrojnásobil. Pouze o něco pomaleji se rozvíjel těžký průmysl, a to především v souvislosti se stavbou železnic. Z anglických finančních prostředků byla postavena první vysoká pec na Ukrajině, uvedená do provozu roku 1871. Výroba surového železa se v průběhu třiceti let po reformě téměř zdesetinásobila, rovněž tak vzrostla těžba nafty.
Vývoj průmyslu byl patrný i na Ukrajině (především cukrovarnictví a lihovarnictví), Gruzínsku a celém Zakavkazsku (zvláště v souvislosti se zřízením zakavkazské železnice).
Jestliže v jiných průmyslových zemích Evropy či v Americe byla situace dělníků neradostná, v Rusku byla zcela katastrofální. Délka pracovního dne nebyla nikterak zákonem regulována, v neobyčejně rozsáhlém měřítku byla využívána práce žen a dětí. A pokud se týká bytových poměrů – katastrofa. Dělníci bydleli v továrních bytech situovaných na pozemcích továrny, které nesměli bez povolení dozorců opustit, a to ani ve svátek. Na tomto stavu se příliš nezměnilo ani v následujících letech.