Války mezi revoluční Francií a zbytkem Evropy nesmazatelně poznamenaly podobu Apeninského poloostrova. Ten se stal takřka permanentním svědkem válečného dění, které na jeho půdu přivádělo desetitisícové armády nejrůznějších států od Ruska až po Francii. Od středověku na mnoho států a státečků rozdrobená Itálie však v boji o vlastní budoucnost hrála jen roli pozorovatele. Střídání okupačních vojsk a režimů ovšem nepřinášelo pouze bídu a utrpení, nýbrž i nové ideje jako liberalismus, republikánství a nacionalismus, které pak v rozjitřené a nespokojené zemi rychle zapustily kořeny. Italští vlastenci začali snít sen o sjednocené velké Itálii, politicky a sociálně spravedlivé. K jeho uskutečnění však vedla dlouhá a trnitá cesta.
Vítězové nad revolucí se bláhově rozhodli vrátit Evropě její starou tvář a zdánlivě slavili triumfy. Pro Itálii to znamenalo návrat k rozdrobenosti a despotickým režimům navrátivších se panovníků. Nejkrušnější podmínky panovaly na jihu v zaostalém Neapolském království, o mnoho lepší však nebyla situace ani v papežském státě či Lombardsko-Benátsku, které tvořilo součást Rakouského císařství. A právě Rakousko v letech 1815 – 1848 představovalo jednoznačného vládce Apeninského poloostrova. Svoji rozhodující úlohu potvrdilo již roku 1821 zásahem proti neapolské revoluci, která donutila krále Ferdinanda IV. přísahat na liberální ústavu. Podobně zasáhla rakouská vojska i na severu v maličkém Piemontu, kde se revolucionáři pokusili nastolit konstituční monarchii a vystoupili proti rakouské přítomnosti v Itálii. Exemplárního potrestání se dostalo milánským povstalcům, kteří strávili dlouhá léta v kobkách brněnského Špilberku.
Revolucionáři z povolání
Giuseppe Mazzini
Italští vlastenci a revolucionáři zaplavili celou Evropu. Do jejich čela se postavil idealista a revolucionář z povolání Giuseppe Mazzini, který ve Švýcarsku organizoval revoluční hnutí zvané Mladá Itálie. Jeho cílem byla sjednocená Itálie zbavená všech tyranů, Itálie vystavěná na rovnosti a svobodě. Jeho snahy osvobodit ji však končily stejně neúspěšně jako pokus uvést v delší život revoluční hnutí Mladá Evropa namířené proti evropským monarchům. Mazziniho cesta však nebyla jedinou. Část vlastenců například vkládala naděje na sjednocení Itálie do rukou mladého papeže Pia IX., který koketoval s italským nacionalismem, nenávistí k Rakušanům a psaudoliberálními reformami. Později se ukázalo, že neoguelfismus je pouhou vidinou a papež není ochoten ani schopen splnit v něj vkládaná očekávání.
Risorgimento
Dějiny nakonec přisoudily úlohu sjednotitele Itálie malému Piemontu v severozápadním cípu poloostrova, který ovládala savojská dynastie. Nepříliš schopný král Karel Albert však jen stěží mohl dovést sjednocení k cíli. Hlavními propagátory "savojské varianty" se tak stali literát d’Azeglio, hrabě Balbo a především pozdější savojský ministerský předseda, umírněný liberál Camillo Cavour. Jejich časopis Risorgimento vycházel od roku 1847 a podporoval nejen myšlenku liberálních reforem, ale především nezbytnost vyhnání Rakušanů z Itálie.
Vhodný okamžik se naskytl v roce 1848, kdy revoluce zachvátila Evropu a zejména rakouskou monarchii, jež se ocitla na pokraji rozpadu. V Benátkách vyhnali rakouské oddíly a vyhlásili republiku v čele s donedávna vězněným vlastencem D. Maninem. Také maršál Radecký musel po krvavých bojích opustit Milán a stáhnout se do pevností. V tomto okamžiku se vlastencům podařilo přimět Karla Alberta vyhlásit Rakušanům válku. Vrtkavá štěstěna se však klonila na stranu Radeckého, který zatlačil savojské vojsko a obsadil znovu Milán. Příštího roku dobyl zpět i Benátky a po obnovené krátké válce s Piemontem mohl diktovat mírové podmínky. Revoluce prohrála i v jižní Itálii, kde se vlády chopil despotický neapolský král Ferdinand II. příznačně nazývaný „král bomba“ – pro bombardování Messiny. Italské risorgimento tak muselo na své naplnění počkat ještě další desetiletí.