Líčením životních osudů Wolfganga Amadea Mozarta bylo již popsáno mnoho stran. Je to pochopitelné, vždyť jeho příběh je pozoruhodný jako jeho hudba. Jestliže chceme i my opět letmo nahlédnout do fascinujícího Mozartova světa a hodláme-li přitom sledovat především skladatelův vztah k divadlu a jeho operní tvorbu, pak začíná naše cesta v Londýně na jaře roku 1764. A protože prvním, kdo nadšeně psal o mladičkém Wolfíkovi, byl jeho otec Leopold, bude nám zpočátku průvodcem právě on.
Setkání s operou
Londýn byl jednou ze zastávek na více než tříleté cestě Mozartovy rodiny, jejíž trasa vedla celou západní Evropou. Nebyla to jejich první cesta, v předcházejících letech již Leopold se svými mimořádně nadanými dětmi navštívil Mnichov a Vídeň, svojí délkou však neměla obdoby. Realizací těchto cest prokázal vynikající pedagog Leopold rovněž značný organizační talent. Zázemí Mozartovým v Salcburku obstarával po celou dobu jejich nepřítomnosti rodinný přítel Lorenz Hagenauer; díky zprávám, které mu Leopold zasílal, jsme poměrně dobře informováni o Wolfgangově dětství na cestách. Nikdy ovšem nesmíme ztrácet ze zřetele fakt, že Leopold psal domů do Salcburku vždy pouze to, o čem byl přesvědčen, že má doma vejít ve známost.
Právě v Londýně na osmiletého Wolfíka mocně zapůsobila opera, které mimo Francii vládli v celé Evropě Italové. Velmi si oblíbil Johanna Christiana Bacha, nejmladšího syna tehdy již pozapomenutého Johanna Sebastiana, jenž zde působil a mimo jiné komponoval i opery; jeho kompoziční styl měl na mladičkého Mozarta významný vliv. Wolfgang zde také studoval zpěv u proslulého kastráta Giovanni Manzuoliho a rovněž zkomponoval svou první árii. O chlapcově nadšení pro operu se zmiňuje Leopold v závěru dopisu Hagenauerovi: „Myslí stále jen na operu, kterou chce provést v Salcburku se samými mladými lidmi. Musel jsem mu už často vyjmenovat všechny mladé lidi, s nimiž počítá do orchestru.“
Po návratu do Salcburku dostal Wolfgang příležitost vyzkoušet si komponování scénických děl, zatím se však nejednalo o operu v pravém slova smyslu. Na objednávku zkomponoval Wolfgang jeden akt z „duchovního singspielu“, jehož další části složili dva renomovaní salcburští skladatelé, a dále napsal krátkou hudební vložku (intermedium) do latinské školní komedie, uvedené na tamní univerzitě.
Leopold začal vzápětí po návratu z poslední cesty vymýšlet program nového turné, tentokrát na východ, do Vídně. Rodina se vydala na cestu na podzim roku 1767, cesta však málem skončila tragicky. Ve Vídni vypukla po jejich příjezdu epidemie neštovic, Mozartovi před ní utekli do Brna a Olomouce, děti se však přesto nakazily, nakonec však smrtelně nebezpečné onemocnění překonaly. Po návratu do Vídně zkomponoval mladičký skladatel na pokyn císaře Josefa II. svoji první operu buffu La finta semplice KV 51(46a), k provedení však pro intriky v operním souboru nedošlo. Wolfgang si tehdy vyzkoušel ještě jeden komický operní žánr, singspiel. Jednoaktové dílko Bastien a Bastienka KV 50(46b) bylo zřejmě provedeno ve domě lékaře A. Mesmera, autora teorie o živočišném magnetismu. Mesmerismus, tedy léčení pacientů vkládáním rukou, Mozarta evidentně zaujal; v jeho pozdější opeře Così fan tutte nalezneme nádhernou komickou scénu, v níž služka převlečená za lékaře léčí simulanty právě touto metodou, hudba přitom naznačuje údajné působení magnetických sil.
Viva il Maestrino!
Do svých dvanácti zvládnul Wolfgang komické operní žánry, čekalo ho však setkání s vrcholným žánrem tehdejšího hudebního divadla, totiž s vážnou operou. Kolébkou opery a hudby vůbec byla Itálie a navštívit ji tehdy musel každý, kdo to myslel s hudbou skutečně vážně. Leopold to dobře věděl a směr další cesty byl jasný, tentokrát se však se synem vydal na cesty pouze on; mamince a sestře psal domů o průběhu cesty nejen Leopold, ale již i malý a rozverný „starý známý spratek Wolfgang“.
Více než rok strávili Mozartové na cestách a navštívili významná italská hudební centra od Milána po Neapol. V Římě zapsal Wolfgang po jednom poslechu slavné „tajné“ Allegriho Miserere, v Bologni se spřátelil s operním skladatelem Josefem Myslivečkem, studoval u proslulého Padre Martiniho a byl přijat do zdejší prestižní Akademie. Nejvýznamnější událostí však nesporně byla objednávka opery seria pro milánské Teatro Regio Ducale. Bezmála patnáctiletý skladatel začal s hektickou prací na opeře koncem září a o Vánocích byl Mitridate re di Ponto KV 87(74a) v Miláně s velkým úspěchem proveden. Brzy napsal Leopold domů, jak nadšené obecenstvo při premiéře po áriích volalo Viva il maestrino! – Ať žije mistříček!
Díky úspěchu Mitridata dostal osvědčený skladatel objednávku na další operu na přespříští zimu, ještě předtím však vznikly další dvě italské opery. Obě díla patřila k žánru „serenaty teatrale“, což byla často pouze poloscénicky provozovaná opera určená pro slavnostní účely. První z nich (Il sogno scipione KV 126) vznikla zřejmě k oslavám jubilea salcburského arcibiskupa, druhou (Ascanio in Alba KV 111) objednala císařovna Marie Terezie pro oslavu sňatku jejího syna arciknížete Ferdinanda v Miláně; titulní roli v tomto představení zpíval kastrát Manzuoli, který malého Wolfíka učil v Římě.
O rok později se vydal Wolfgang s otcem již potřetí do Milána připravit před dvěma lety objednaného Lucia Sillu KV 135, premiéru však provázela smůla a frenetický úspěch předchozích děl se zcela neopakoval. Wolfgang ani Leopold netušili, že třetí cesta na jih byla poslední a že se do Itálie ani jeden z nich již více nepodívá.
Salcburské vězení
Poté, co koncem roku 1771 zemřel salcburský panovník arcibiskup von Schrattenbach a na jeho místo byl zvolen nenáviděný Hieronymus von Colloredo, nastaly oběma Mozartům krušné časy. Nový představený totiž Leopoldovi i Wolfgangovi, který byl koncertním mistrem kapely, dával pociťovat jejich podřízené postavení, to se však zejména mladému, sebevědomému a zcestovalému Wolfgangovi nemohlo líbit. Navíc panovník již dále nehodlal Mozartům tolerovat dlouhé dovolené. Na aktuálnosti tak získal jeden z cílů cest po Evropě, které Leopold tak neúnavně organizoval – vedle vzdělání a rozhledu chtěl synovi především zajistit dobré kapelnické místo u některého z navštívených dvorů.
Po návratu z Itálie roku 1773 se tak Leopold s Wolfgangem vydali do Vídně žádat o místo u císařského dvora, vrátili se však s nepořízenou. Vítané přerušení salcburské šedi znamenala návštěva Mnichova v zimě roku 1774 až 1775. Wolfgang dostal totiž objednávku na operu buffu (La finta giardiniera KV 196) pro mnichovské dvorní divadlo a arcibiskup Colloredo dost dobře nemohl zakázat Mozartovým dovolenou, když se jednalo o operu pro divadlo bavorského kurfiřta. Na jaře roku 1775 dále Wolfgang zkomponoval v časové tísni serenatu Il re pastore KV 208 pro slavnosti při návštěvě arcivévody Maxmiliána Franze v Salcburku.
Teprve v létě roku 1777 dostal Wolfgang po opakovaných žádostech další dovolenou, Leopold však propuštěn nebyl a musel zůstat doma. Wolfgang jel tedy s maminkou, nejdříve do Mnichova, kde se opět potkal s Myslivečkem, a dále přes Augsburg do Mannheimu a Paříže. Právě tato cesta znamenala pro dvaadvacetiletého skladatele vstup do dospělosti – v Mannheimu se zamiloval a byl odmítnut, v Paříži zemřela maminka, cesta navíc nebyla úspěšná, Wolfgang žádné místo nezískal a po půldruhém roce se musel ze světa pokorně vrátit do ponižující salcburské služby.
Idomeneo
Po celou druhou polovinu sedmdesátých let nezkomponoval Mozart žádnou italskou operu. K jeho tehdejším pokusům o operu na německý text se vrátíme v příští kapitole, nyní však se však zaměřme na rok 1781, který byl v životě mladého muže přelomový. Již na podzim roku předchozího dostal Wolfgang objednávku na vážnou operu pro mnichovský dvůr. Shodou okolností se bavorským kurfiřtem roku 1778 stal Karl Theodor, který předtím sídlil v Mannheimu, kde Mozart pobýval během své poslední cesty a seznámil se zde se členy proslulé mannheimské kapely. Právě tento vynikající orchestr s sebou vzal panovník do Mnichova, Wolfgang tedy nalezl v Mnichově řadu starých známých.
Možnost komponovat Idomenea KV 366 znamenala pro Wolfganga dušeného salcburskými poměry splněný sen. Začal již doma, v listopadu odejel do Mnichova a zde na opeře dále velmi intenzivně pracoval, generální zkouška se konala na jeho narozeniny 27. ledna. Skladatel konzultoval řadu otázek se svým otcem, jenž opět musel zůstat doma. Dochovaná korespondence poskytuje fascinující vhled do Mozartova tvůrčího procesu; dohadoval se na změnách textu s libretistou dlícím v Salcburku, snažil se dosud nebývalou měrou o dramatickou přesvědčivost opery, hledal se zpěváky nejvhodnější podobu árií i ansámblů. Jako v žádné jiné Mozartově opeře je v Idomeneovi patrný vliv francouzské operní tradice, projevující se zejména v podobě sborových scén, vypracování orchestru i rozsáhlých baletních vložkách.
V březnu roku 1781 byl Wolfgang po několika velice úspěšných provedeních Idomenea povolán z Mnichova do Vídně arcibiskupem Colloredem, který se zde právě zdržoval. Z oslavovaného skladatele se opět stal sluha, omezovaný striktními požadavky svého pána. Mozart však již došel na konec svých možností. Poté, co ho Colloredo poslal domů do Salcburku, aby mu znemožnil vystupovat na vídeňských akademiích, rozhodl se neuposlechnout a dosáhnout propuštění ze služby. To nebylo vůbec jednoduché, provokoval však tak dlouho, až dostal od svého přímého nadřízeného hraběte Arca kopanec. Od té doby se již cítil zcela volný, i když oficiálního propuštění nedosáhl.
Německá opera
Myšlenka opery v němčině Mozarta velmi zaujala, zejména poté, co Josef II. ve Vídni založil německé divadlo. Pod dojmem melodramů Jiřího Antonína Bendy, které ho nadchly během mannheimské cesty, začal po návratu do Salcburku komponovat singspiel na tehdy populární turecký námět. Rozsáhle v něm hodlal uplatnit techniku melodramu, tedy spojení mluveného slova s hudbou, dílo však zůstalo nedokončeno a dnes je fragment znám pod titulem Zaida KV 344(336b).
Další možnost komponovat na německý text dostal Mozart ve Vídni v době, kdy se vyvázal ze služby u Colloreda. Zprvu pomýšlel na dokončení Zaidy, jejíž hotovou část dokonce jednou provedl, nakonec však začal od začátku s novým libretem. Děj nové opery se podobně jako Zaida odehrává v tenkrát populárním tureckém prostředí. Při komponování se Wolfgang podobně jako při vzniku Idomenea podílel na úpravách libreta, jeho snaha o neustálé tříbení textu a aktivní spolupráci s libretistou byla ostatně při komponování každé další opery stále silnější.
Premiéra Únosu ze serailu KV 384 roku 1782 byla publikem přijata nejednoznačně. Částečně snad zapůsobily intriky Italů angažovaných u dvora, ale také císařův názor na provedený kus jakoby předznamenal další vývoj vztahu vídeňské společnosti k Mozartově hudbě: „Příliš krásné pro naše uši a strašně mnoho not, milý Mozarte!“ Přesto opera rychle zdomácněla na pódiích v celém Německu.
Necelý měsíc po premiéře Únosu Wolfgang stvrdil i v osobním životě svou čerstvě nabytou nezávislost – proti vůli svého otce se oženil. Jeho nevěstou se stala Konstance Weberová, sestra Aloisie, do níž byl tak nešťastně zamilován v Mannheimu. Zdá se však, že svatba nebyla právě ukázkou Wolfgangovy samostatnosti; Konstancina matka totiž řadou intrik Mozarta ke sňatku dotlačila.
Hledání vhodného námětu
„Pročetl jsem jistě sto, ba snad ještě víc operních knížek, ale nenašel jsem téměř ani jedné, která by se mi líbila; při nejmenším by se musilo mnohé tu a tam změnit“, psal Wolfgang otci na jaře roku 1783, a připojil prosbu o zprostředkování objednávky nového libreta s přesnými požadavky na charaktery osob, které měly v opeře vystupovat. Nejednalo se však již o operu německou, nýbrž operu buffu.
Příčinou Mozartovy horečné činnosti byl fakt, že u dvora opět namísto německého operního souboru působil italský. Přes všechny sny o budoucnosti německé opery Mozart tuto změnu evidentně uvítal – německý singspiel byl coby hudební druh na poměrně nízké úrovni a pro skladatele bylo přitažlivější uvést v život své ideály dramatické přesvědčivosti prostřednictvím milovaného a hudebně velmi rozvinutého druhu italské hudební komedie.
Mozart vzal práci na nové opeře skutečně důkladně, což je zřejmé z jeho horečného hledání vhodného námětu. Dvě libreta začal dokonce během roku 1783 zhudebňovat, opery L’oca del Cairo (Káhirská husa) KV 422 a Lo sposo deluso (Zklamaný ženich) KV 430 však zůstaly nedokončeny. V dalším roce si porozuměl při letmém setkání s proslulým italským operním skladatelem Giovanni Paisiellem, jehož buffa Lazebník sevillský na Beaumarchaisův námět právě dobývala svět. Dále byl v té době Mozartův život vyplněn horečnou činností: spolu s Konstancí navštívil Salcburk, pořádal akademie, komponoval především komorní hudbu a klavírní koncerty, věnoval se žákům.
Na žádost Josefa II. zkomponoval a počátkem roku 1786 uvedl drobnou jednoaktovou hudební komedii na německý text Divadelní ředitel KV 486, hlavní událostí roku však byla květnová premiéra dlouho zamýšlené italské opery. Námětem se nakonec stala shodou okolností rovněž Beaumarchaisova hra navazující na zmíněného Lazebníka, libreto podle ní napsal vídeňský dvorní básník Lorenzo Da Ponte, jenž pak s Mozartem spolupracoval i na následujících dvou operách. Figarova svatba KV 492 je mistrovským dílem, spojující vytříbené rysy komické opery s hudebním zpracováním, vyznačujícím se pozoruhodným symfonickým charakterem a přesvědčivou charakterizací jednotlivých postav, nemající dosud obdoby.
Pražský úspěch
Figarova svatba byla přijata chladně. Projevily se tak nejen intriky četných Mozartových nepřátel, ale tendence patrná již od počátku jeho pobytu ve Vídni – skladatel se svými nejvýznamnějšími skladbami narážel na nepochopení tamního publika. V době premiéry Figarovy svatby rovněž začaly na Mozarta pomalu doléhat finanční problémy, způsobené tím, že se mu nepodařilo získat toužené místo u dvora; byl tak nucen žít z příležitostných výdělků, zároveň měl však stále značné výdaje.
V této neradostné situaci ho musela velmi potěšit zpráva o nadšeném přijetí Figarovy svatby v Praze. Mozart měl již dříve zprávy o tamním úspěchu Únosu, tentokrát však přišlo rovnou pozvání, a ještě ke všemu od divadelního orchestru. Tři lednové týdny roku 1787 tak Wolfgang s Konstancí strávili v Praze, Mozart zde řídil představení Figara, uspořádal velkou akademii a do Vídně se vracel nejen s dobrým honorářem, nýbrž i s objednávkou na novou operu. Největším zážitkem z Prahy mu však bylo uznání, kterého se mu ve Vídni tak nedostávalo. Po návratu ho zde rovněž nečekalo nic dobrého. Během jara zemřelo několik jeho blízkých, včetně jeho otce – Wolfgang věděl, že je Leopold nemocný, a stihl mu ještě napsat překrásný útěšný dopis. Na podzim však již měla být hotova opera pro Prahu, a tak nebylo času nazbyt.
Počátkem října dorazili manželé Mozartovi opět do Prahy a jako obvykle pracoval Wolfgang na opeře ještě přímo na místě. Využil tak mistrně kontaktu ze zpěváky i znalosti místního prostředí, obojí přispělo k úspěchu opery. V Donu Giovannim KV 527 se Mozart projevil jako nesporně největší hudební dramatik své doby. Na půdorysu opery buffy se v díle nebývalou měrou mísí komika s tragikou, postavy jsou výrazně hudebně charakterizovány a právě přitom dochází k průniku operních žánrů té doby, tak typickému pro Mozartovy vrcholné opery. Je příznačné, že přes řadu úprav Don Giovanni při pozdějším vídeňské provedení zcela propadl.
Poslední tři opery
Koncem roku 1787 získal Mozart konečně místo u dvora, jaké bylo však jeho zklamání když zjistil, že se stal pouhým „komorním hudebníkem“ s ne zrovna velkým platem. V následujícím roce se věnoval především instrumentální tvorbě, na podzim 1789 se vydal ve snaze vyřešit svoji stále se horšící finanční situaci opět na uměleckou cestu, při níž se dvakrát krátce zastavil v Praze. Již před odjezdem a především po návratu opět začal intenzivně pracoval na opeře, zkomponované tentokrát na císařovo přání.
Così fan tutte (Takové jsou všechny) KV 588 je třetí komickou operou vzešlou z Mozartovy spolupráce s libretistou Da Pontem. Ve srovnání s předchozími dvěma operami se zde již začínají objevovat některé rysy, typické pro Mozartovy pozdní skladby. Dílo obsahuje ještě více ansámblů než předchozí opery, zejména je zde patrná komplexnost pojetí hudby a textu. Jak v rozvržení děje, tak v charakterech postav a v jejich zhudebnění nacházíme symetrii, způsobující pročištění a projasnění díla. Premiéra opery byla úspěšná, skladatel řídil první čtyři představení, Josef II. ji však neviděl, nedlouho po premiéře totiž zemřel. Po jeho smrti pak byla po dlouhé měsíce státního smutku divadla zavřena.
Na jaře roku 1791 dostal Mozart po letech opět objednávku na německou operu. Zadavatelem a zároveň libretistou byl jeho dávný známý ze Salcburku, herec a ředitel divadelní společnosti Emanuel Schikaneder. Pod pohádkovým námětem Kouzelné flétny KV 620 jsou skryty humanistické ideje a symboly, vycházející z ideálů zednářského hnutí, ve kterém byl Mozart aktivně zapojen. Rovněž zde nacházíme prolnutí různých operních stylů od árií Královny noci komponovaných stylem opery seria po Papagenovy písně odkazující k lidovému divadlu.
Práce na Kouzelné flétně byly v polovině července přerušeny náhlou objednávku na slavnostní operu pro pražskou korunovaci Leopolda II. na českého krále. Mozart si nemohl dovolit práci odmítnout, i když se mělo představení konat za šest týdnů! Při kompozici snad využil některé starší skladby, recitativy údajně složil jeho žák Franz Xaver Süssmayr. Přestože zadané libreto působilo již v té době velmi zastarale, skladateli se přes všechen spěch podařilo prosadit jeho změny a vytvořit tak pozoruhodně kvalitní dílo. Slavnostní představení opery La clemenza di Tito KV 621 bylo přijato dvorskou společností odměřeně, později se však stal Titus velmi oblíbeným kusem, kterým se dokonce roku 1807 navždy rozloučila s Prahou italská operní společnost.
Úspěšná premiéra Kouzelné flétny se konala 30. 9. 1791 v předměstském vídeňském divadle, téhož dne byl v Praze s velkým úspěchem opět proveden Titus. Wolfganga Amadea Mozarta tehdy čekaly pouhé dva měsíce života.