„Mě neponesou triumfálně ke Kapitolu,“ povzdechl si Franz Liszt ke konci roku 1885, když pozoroval oknem své římské vily smuteční průvod s tělem zesnulého básníka Tassa, „ale ještě přijde doba, která moje díla ocení. Pro mne to však bude pozdě, já už tady dlouho nebudu.“ Tato hořká slova svého mistra zaznamenal Lisztův žák, pianista August Stradal a uveřejnil je ve svých Vzpomínkách na Franze Liszta v roce 1929.
Od čtyřiasedmdesátiletého umělce zvyklého od mládí na ty nejvyšší pocty, zahrnovaného obdivem davů, přízní mocných a láskou žen, zní tento povzdech trochu nepatřičně. Pohár triumfu si po celý dlouhý život dovedl vždy vypít až do dna. Odkud se tedy rok před smrtí vzal ten pocit zklamání a nedocenění? Co ještě od světa očekával a co mu tento odepřel?
Hvězda, která nezhasla
Lisztova dráha se podobá kometě, jaká zářila na nebi po celý rok jeho narození 1811. Narozdíl od ní však hvězda mladého pianisty a později skladatele zářit nepřestala. Tak se to alespoň mohlo jevit zvenčí: nejprve zázračné dítě, pak ďábelský klavírista bez konkurence, nakonec uznávaný novátorský skladatel. Liszta znala celá Evropa.
Ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech vedl aktivní život plný cest mezi Budapeští, Výmarem a Římem, ačkoli se tou dobou již vzdal veřejného vystupování. Přes „povinné“ pocty však zůstal starý vizionář izolován. Ve Výmaru, kam se dříve sjížděly davy chtivé spatřit alespoň na okamžik obdivovaného génia, procházel nyní ulicemi nepoznán. V Budapešti po něm nikdo nevzdechl, v kontaktu s ním zůstal jen úzký kruh nejvěrnějších. Ani v Římě nebyla situace jiná. Církevní kruhy nebraly Liszta, jenž přijal nižší kněžské svěcení, vážně. Papežský dvůr odmítal jeho duchovní kompozice, díval se na něj skrz prsty – nálepky heretika se autor Dantovské a Faustovské symfonie nikdy nezbavil, přezdívali mu „Mefisto v kněžském taláru“.
Vyděděnci společnosti
Vždycky se bral za umělce, bojoval za to, aby se stali nedílnou součástí společnosti, neboť „jen oni dovedou vyjádřit její city“. A přesto se pak o nich vyjadřoval jako o „vyděděncích společnosti“. Kde byl domov Franze Liszta? Místo, kam se každý vrací, které zůstává hluboko v srdci, útočiště, kde člověku porozuměj beze slov? Narodil se v Uhrách, ale maďarsky se nikdy nenaučil. Ani Francii nebo Německo – země, jejichž literatura, hudba a lidé si Liszta získali a kde prožil mnoho let, nelze označit za jeho pravý domov.
Cikánská duše
Virtuózové a herci mají přirozenou schopnost plně proniknout do mentality cizích kultur a národů. Franze Liszta od dětství magicky přitahovala cikánská hudba, její uhrančivé rytmy, nevyčerpatelné harmonické možnosti, její citový náboj. Tato náklonnost se však nedá nazvat patriotismem, jakkoli se snažil sám sebe o tom přesvědčit. Jeho neomylný rozum jej neustále usvědčoval, že to, co nasál z maďarské cikánské hudby a co ve svých skladbách vyjádřil vášnivými vzlyky melodie, není cit k rodné vlasti. Je to smutek kočovníka-bezdomovce. Liszt byl mužem bez domova a věděl to.