Klavírní sonáta č. 8 c moll op. 13 „Patetická“
Sonátu č. 8 c moll z roku 1799 nazval Beethoven Grande Sonate pathétique – „Velká patetická sonáta“. Věnoval ji jednomu ze svých mecenášů, knížeti Karlu Lichnowskému. Vedle sonáty Les Adieux op. 81a je to jediná Beethovenova sonáta, které dal jméno sám autor. Co však Beethoven přívlastkem „patetická“ skutečně rozuměl, nemůžeme s jistotou říci. Zdá se, že se zde vrátil ke vzpomínce na svého bonnského učitele Neefeho, v jehož skladbách nalezneme několikrát přednesový italský pokyn „patetico“ nebo německý „pathetisch“ vždy jako protiklad k „friedlich“ (mírný, smířlivý). Je to první Beethovenova sonáta, která je – ač má pouze tři věty – je označena jako „velká“. Chybí zde scherzo a celkový vážný charakter sonáty tím ještě podtržen.
1. věta: Grave – Molto allegro
Sonátu otevírá jedenáctitaktový úvod. Ten nalezneme i v jiných Beethovenových sonátách, pouze zde se s ním však pracuje i v dalším průběhu věty. Následuje kontrastní Molto allegro e con brio. Pro jeho hlavní myšlenku je charakteristická doprovodná figura levé ruky. Vedlejší myšlenka se svými ozdobami (přírazy a nátryly) má odlehčující charakter. Provedení začíná opět pomalým úvodem (Tempo I), čímž se jakoby zastaví do té doby „brio“ (živý, svižný) charakter věty. Repríza je pravidelná, Beethoven však připojuje kodu, v níž ještě jednou rekapituluje tematický materiál.
2. věta: Adagio cantabile
Druhá věta je jednou z nejkrásnějších Beethovenových pomalých vět. Osmitaktová melodická myšlenka písňového charakteru se v průběhu věty pětkrát opakuje.
3. věta: Rondo: Allegro
Rondovou formu má poslední, třetí věta. Rondové téma připomene vedlejší téma první věty, včetně jeho odlehčení ozdobami. Po sedmnácti taktech se tok hudby náhle zastaví a na celý takt se ozve kvartsextakord c moll. Ten stačí, aby vzpomínku na charakter první věty utvrdil. Rondové téma se vrací celkem čtyřikrát a mezi jeho opakování jsou vloženy tři kontrastní části, takzvané kuplety. Druhý kuplet přichází s polyfonním úsekem v průběhu homofonní struktury, o kterém jsme jako o Beethovenově specialitě hovořili v biografické části.
Klavírní sonáta č. 14 cis moll op. 27 „Sonáta měsíčního svitu“
Opus 27 (z roku 1800 – 1801) tvoří dvě sonáty, Es dur a cis moll. Nesou titul Sonata quasi una fantasia, tedy „jakoby fantazie“. Jsou však věnovány dvěma různým osobám. Obě byly Beethovenovými žačkami. Sonáta Es dur byla připsána kněžně Johanně von Liechtenstein. Druhá sonáta je v tónině cis moll a je věnována komtese Giuliettě Guicciardi. Její první věta je možná vůbec nejpopulárnější Beethovenovou skladbou, ani ne tak pro vlastní hudební hodnotu, jako pro zvláštní tajemství, které se za jejím vznikem mohlo skrývat. O Beethovenově lásce k Giuliettě víme velmi málo a snad právě proto kolem ní vzniklo tolik romantických příběhů. Roku 1800, kdy se stala Beethovenovou žačkou, jí bylo 16 let. V dopise svému příteli z listopadu 1801 se zmiňuje Beethoven o změně, která se s ním děje a jejíž příčinou je „milé, okouzlující děvčátko...“ Beethoven si však brzy uvědomil, že stavovský rozdíl nedovoluje, aby se náklonnost rozvinula. Jistou dobu byla Giulietta považována za Beethovenovu „nesmrtelnou milenku“, než převládl názor, že tajemný neodeslaný dopis nebyl napsán roku 1801, ale později. Po dvě staletí byla Beethovenova sonáta vnímána s tímto tajuplným milostným pozadím.
Obě sonáty z op. 27 však skutečně patří k sobě. Sonáta Es dur je vlastně šestnáctiminutovou souvislou skladbou, všechny její věty jsou připojeny pokynem attacca. Sonáta cis moll začíná atypicky pomalou větou, v návaznosti na Sonátu Es dur je však tato tempová změna logická. I věty Sonáty cis moll jsou připojeny attacca. Obě sonáty spolu tvoří symetrickou stavbu. V Beethovenově době se prý sonátě říkalo Laubensonate, protože ji Beethoven improvizoval v nějakém loubí.
1. věta: Adagio sostenuto
Název Mondscheinsonate (Sonáta měsíčního svitu) snad pochází od německého básníka Ludwiga Rellstaba, kterému Adagio připomínalo pohled na jezero při svitu měsíce (S Rellstabem Beethoven uvažoval o možných operních námětech, k jejichž uskutečnění nikdy nedošlo). Výrazný prvek této setrvale zasněné nálady tvoří ostinátní trioly.
2. věta: Allegretto
Následuje stručné scherzo, u Beethovena jedno z nejkratších vůbec.
3. věta: Presto agitato
Závěrečnou větu tentokrát netvoří rondo, ale sonátová věta. Romantizující výklady v ní cítily Beethovenovo vzepření se doléhající melancholii, jakési vyvázání z pout.
Klavírní sonáta č. 23 f moll op. 57 „Appassionata“
Sonáta f moll op. 57 „Appassionata“ vznikla mezi lety 1804 a 1805 a je věnována hraběti Franzi von Brunsvick. I tato sonáta má řadu zvláštností. Na první pohled je s jejím formálním uspořádáním všechno v pořádku: má tři věty – rychlou, pomalou a rychlou, první věta je v sonátové formě, druhá je téma s variacemi, třetí věta je opět v sonátové formě. Hudba této sonáty je však nabita eruptivní silou, která jako by stále z předepsané formy chtěla utéci. Titul Sonata appassionata (Sonáta vášně) přidělil skladbě hamburský vydavatel Cranz roku 1838, když vydával její čtyřruční úpravu. Opět s ní byly spojovány romantizující obrazy jako „výkřik hrůzy“, „hněv a nářek“, „pouta a útěk“, „bouře v duši“. O její hudbě je možno uvažovat z mnoha úhlů a stále budeme nacházet nová překvapení.
1. věta: Allegro assai
Velmi významný je například zdánlivě nenápadný prvek, který se poprvé ozve v 10. taktu. Bývá nazýván „klepáním“ (vzpomeňme na „rány osudu“ v 5. symfonii). Několikrát se v průběhu první věty vrací a jeho naléhání má podobu jakési výstrahy. Klidné úseky věty nikdy nevyznějí do konce, vždy jsou přerušeny vpádem bouřlivých tónů.
2. věta: Andante con moto
O tématu zpěvné druhé věty se hovořilo jako o zpěvu z hlubin duše.
3. věta: Allegro ma non troppo. Presto
Závěrečná věta (v sonátové formě) je opět připojena attacca. Vrací se s ní bouřlivost věty první, tentokrát však má výraz vzdoru.