Základem křesťanských vánoc je biblický příběh o zrození Spasitele Ježíše Krista a oslava této události. Mýtus o božském dítěti, o panenské matce a nadpřirozeném zrození pocházející z ovzduší orientálních kultur se spojil jak s předkřesťanskými oslavami zimního slunovratu vyjadřujícími vědomí o věčném vítězství života nad smrtí a světla nad tmou, tak i s římskými antickými slavnostmi, zejména se saturnáliemi. Prvotní křesťanství slavilo především Kristovo vzkříšení a věčné vykoupení, které lidstvu vynesla Spasitelova smrt, zatímco narození Ježíšovo zůstávalo stranou. Proto první zmínku o oslavách křtu a zároveň narození Ježíše Krista, pozdějšího svátku Epifanie, Zjevení Páně, nacházíme k 6. lednu z počátku 3. století z Alexandrie. Oslava narození Krista ve spojení s 25. prosincem je poprvé doložena v roce 354. Vánoce v prostředí západní církve provází po vzoru velikonoc přípravné období (advent), vigilie a jako jedinému církevnímu svátku vedle velikonoc jim přísluší od 7. století oktáv – osmidenní liturgické slavení svátku. V církevním kalendáři vánoční cyklus probíhá od 24. prosince do neděle po 6. lednu (Třech králích), do 2. vatikánského koncilu trval až do Hromnic (2. února).
Vánoční tradice
Formování vánočních tradic tak v evropských kulturách ovlivnilo prolínání se původních solárních slavností s obřady zaměřenými na zabezpečení všeobecné prosperity hospodářství a rodiny v nastávajícím roce a s křesťanskými obřady a legendami. Křesťanský motiv podle pověrečných představ sakralizoval obřadový čas, přidával vážnost všem obyčejovým projevům, která nabývala magický charakter. K takovým praktikám patřily především nejrůznější hlukové projevy, mající však rovněž probudit budoucí úrodu, jako byly například střelba, práskání biči, zvonění, řinčení řetězy a podobně. Dále sem můžeme zahrnout i obřadní obcházení či obkružování obvodu hospodářství, pokládání ostrých či těžko počitatelných předmětů, například na prahy chlévů, obřadní vykuřování kadidly, vykrápění domácností svěcenou vodou či psaní iniciál a znamení na dveře i vrata, jež měly hlavně ochranný význam jak pro lidi, tak i zvířata či úrodu. Apotropajní aspekt je však patrný i u některých zákazů, například zákazu půjčování věcí z hospodářství v určité dny vánoční. Do řady obyčejů se promítl kult mrtvých, především v podobě očekávání návštěvy duší zemřelých předků, či v představách, že se o Štědrém večeru dočasně stýkají světy mrtvých, živých a ještě nenarozených lidí. Obřady agrárního charakteru byly zaměřené na výsledek polnohospodářských prací. Velký význam, jaký se v této souvislosti přičítal zejména dobré náladě, veselí i smíchu, se odráží nejen v maskovaných průvodech nevázaného charakteru, ale například i ve středověkých „svátcích bláznů“. Magicko-prosperitní dopad měly i kolední obchůzky vykonávané dospělými i dětmi, maskovanými i nemaskovanými lidmi z různých sociálních vrstev, provázené tanci, zpěvy písní a především přáním zdaru v novém roce a s nezbytnou odměnou. Původ vánočního obdarovávání sahá až do antiky, neboť při oslavách na počest boha Saturna (saturnálie od 17. do 24. prosince) se již tehdy lidé vzájemně obdarovávali svíčkami a žertovnými dárky.
Betlém, zeleň a stromek
Vývojově mladší jsou obyčeje motivované křesťanskými tradicemi. S nimi souvisí obliba stavění betlémů. Předobraz výjevu se váže k vánoční mši, kterou sloužil roku 1223 při jesličkách postavených v lesní krajině v Umbrii sv. František z Assisi. V období gotiky někdy jesle a dřevěné, kamenné či voskové sochy Panny Marie a Josefa spolu se živými herci představovaly postavy vánočních her. Významným stupněm ve vývoji betlémů v českých zemích byly gotické křídlové oltáře s reliéfním zobrazením scény Narození Krista či Klanění tří králů. Z nich se postupně začaly osamostatňovat jednotlivé postavy v životní velikosti. Stavění samostatných kostelních betlémů rozšířili v 16. století v Evropě františkáni a jezuité. V 18. století se betlémy stavěly v domácnostech šlechty a měšťanů. K zlidovění betlémů přispěly josefínské reformy (1780), které vyhlásily stavění betlémů v kostelech za církvi nedůstojné, a vykázaly je tak z chrámů. Důležitou úlohu sehrávala také zeleň. Bývalo zvykem, že v době vánočních svátků se ozdobené zelené větve z jehličnatých stromů dávaly na různá místa v domě, připevňovaly se na plot nebo na sloupek před okny, do hnoje, ale koledníci je i rozdávali po domech pro štěstí. S vánoční zelení se proto někdy mylně spojuje vánoční stromek (za první doklad osvětleného vánočního stromku uvnitř domu, a to cechovního, se považuje zpráva v brémské kronice z roku 1570), který se v současné době stal symbolem vánoc (k nám se doslal z Německa až koncem 19. století).