Housle – klavír

Houslový koncert e moll, op. 64

Budeme-li počítat všechna Mendelssohnova díla určená sólovému nástroji, respektive nástrojům a orchestru, pak dojdeme k číslu osm. První koncert pro housle napsal v roce 1822, tedy jako třináctiletý. Provedl jej až roku 1952 Yehudi Menuhin. Z téhož roku pochází i neprovedený Koncert pro klavír, následoval Dvojkoncert pro housle, klavír a smyčcový orchestr a dva koncerty pro dva klavíry. S odstupem deseti let pak vznikly tři Mendelssohnovy koncerty – dva klavírní (g moll a d moll) a Koncert pro housle a orchestr e moll op. 64. Všechny tři patří trvale ke koncertnímu repertoáru a Koncert pro housle k nejčastěji hraným skladbám svého druhu. Mendelssohn jej napsal pro svého přítele Ferdinanda Davida, jehož mínění respektoval: „V sólovém hlase jsem udělal nějaké změny, doufám, že k lepšímu. Rád bych znal Tvé mínění, než dílo odevzdám neúprosné veřejnosti. Především: Souhlasíš se změněnou a prodlouženou kadencí? Mně se líbí mnohem víc; je ale také hratelná a dobře napsaná? Co chybí nebo čeho je příliš mnoho? Arpeggia mají začít v tempu a pokračovat až k tutti, ale není to pro hráče příliš unavující? A také to diminuendo do pianissima, je to pohodlné?“ Ještě dalšími otázkami zahrnoval Mendelssohn Davida: „Prosím Tě, ukaž to místo také Gademu a řekni mi jeho názor. A moc se mi nesměj; já se opravdu stydím, ale lépe to neumím a tápání se nikdy nezbavím.“

 



1. věta: Allegro molto appassionato

Mendelssohn především osobitým způsobem zachází s formou. Koncert má sice tři věty, jsou však propojeny do jednoho celku. V první větě nastupuje namísto obvyklé dvojí expozice (orchestru a sólového nástroje) houslové sólo hned ve druhém taktu. Teprve poté opakuje téma orchestr. Druhé téma začínají flétny a klarinety. Provedení začíná pravidelně hlavním tématem, jeho zvláštností je však kadence, umístěná před reprízu (ta, o níž se Mendelssohn radil s Davidem). Její lomené akordy pokračují, zatímco orchestr zahajuje hlavním tématem reprízu. Ta je zakončena kodou, kterou tvoří stretta v tempu Presto.

2. věta: Andante – Allegro non troppo

Bezprostředně je napojena pomalá věta s něžnou, lyrickou melodií.

3. věta: Allegro molto vivace

Attacca je připojeno i finální rondo.

Písně beze slov

V prosinci 1828 napsal Felix Mendelssohn pro sestru Fanny klavírní skladbu jako lístek do památníku. Pravděpodobně to byla první „píseň beze slov“. Později tak Mendelssohn označil pět desítek svých klavírních skladeb, vydaných celkem v osmi opusech. Ve dvacátých letech 20. století se vynořila domněnka, že „vynálezcem“ pojmu a druhu nebyl Mendelssohn (ani Fanny), ale autor Šesti písní lásky pro klavír op. 16 Wilhelm Taubert. Flétnista a skladatel Taubert (1811 – 1891) byl, podobně jako Mendelssohn, zázračné dítě. Jako třináctiletý poprvé vystoupil koncertně, v devatenácti mu vyšly první skladby, tak jako Mendelssohn se podílel na organizaci koncertního života a pohyboval se ve stejných uměleckých kruzích. Mendelssohn se obdivně vyjádřil k Taubertovým „písním“ v dopise ze 27. 9. 1831. Ukázalo se však, že obdiv patřil skutečným písním, tedy skladbám pro zpěv a klavír a že Taubertův klavírní cyklus op. 16 vyšel až tři roky po prvním sešitu Mendelssohnově – vliv byl tedy opačný.



První sešit Mendelssohnových skladeb byl vydán v Londýně roku 1830 pod anglickým názvem Six Songs for the Pianoforte alone. Pokud jde o druh sám, předchůdce Mendelssohn přece jen měl, a sice ve skladatelích předromantické epochy: mezi nimi jsou jmenováni dva Češi – Jan Václav Hugo Voříšek a Jan Václav Tomášek, jako jejich pokračovatel Franz Schubert a Mendelssohnův přítel, pražský rodák Ignaz Moscheles.

Název Písně beze slov náleží skladbám plným právem. Ty písni odpovídají svým rozměrem, formou i fakturou. Krátký úvod přináší náladu, tempo a orientuje v harmonii. Melodická linka je přehledná a čistá, až na melodické tóny většinou diatonická a snadno by mohla být nahrazena zpěvem. Klavírní doprovod melodie odpovídá principu, který Mendelssohn používal ve svých „opravdových“ písních. Nejčastěji používá opakování harmonicky znějících akordů či akordické rozklady, kráčející bas (který tvoří kontrapunkt k hlavní melodii) spolu s akordickými výplněmi.

V době, kdy se stal Mendelssohn pro svůj židovský původ „rasově nežádoucím“, byla lyričnost jeho melodiky a citovost romantické hudebnosti použita jako argument k vyřazení z hudebních dějin: „Písně beze slov, kdysi protežované vlastnictví domácího muzicírování schopných žabců, obsahují příliš mnoho falešného sentimentu. Jeho jinak nade vše velebený Houslový koncert sklouzává ve velké kantiléně stále k přecitlivělosti; jeho Sen noci svatojanské zůstane falešný a okouzluje jen svou virtuózní formou,“ psalo se roku 1936.

 

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.