Při cestách Evropou navštívil Berlioz roku 1846 také Rakousko. „Cestuje-li člověk po Rakousku, musí se bezpodmínečně zastavit ve třech jeho hlavních městech, totiž ve Vídni, Pešti a v Praze. Někteří mrzouti sice předstírají, že Pešť je v Uhrách a Praha v Čechách. Přece však obě tyto země tvoří nedílnou část rakouského císařství a jsou mu oddány tělem i duší asi jako Irsko Anglii, Polsko Rusku, Alžír Francii, jako všechny porobené národy národům, jež nad nimi zvítězily.“ Tato slova snad nejlépe dokumentují dobovou i subjektivní podmíněnost Berliozových názorů. Právě ony národy, které vyjmenoval jako oddané vládnoucí koruně, se v průběhu dalších let prosazovaly stále sebevědoměji, nejprve kulturně a posléze i státoprávně. Ostatně návštěvu u císařského dvora Berlioz neuskutečnil, neboť se doslechl, že „císařovna, ten zbožný, jemný a obětavý anděl, má o mně ještě podivnější mínění než kníže Metternich“. Kníže Metternich totiž byl – ostatně jako mnoho jiných – přesvědčen, že Berliozova hudba představuje pouze nesnesitelný hluk stovek hudebních nástrojů. Místo návštěvy dvora odcestoval Berlioz do Uher, kde se vzápětí seznámil s onou „oddaností“ rakouskému mocnáři osobně, když zjistil, že pro uskutečnění jeho partitur má orchestr Národního divadla málo sil a výpomoc z Německého divadla byla zakázána.
Předehra Římský karneval
Na programu koncertu byl tehdy i Rákoczyho pochod. A tu se Berlioz dozvěděl, že Maďarům posvátné téma je zvykem hrát forte, a nikoli piano, jak je zapsal do partitury. Téma nakonec nastoupilo po trubkové fanfáře ve flétnách a klarinetech v předepsaném pianu, nicméně po jeho rozpracování ve fugatu „orchestr nasadil konečně své tak dlouho zadržované fortissimo a sál se otřásal křikem, hřmotem, všechna zadržovaná zuřivost těch vášnivých duší vybuchla tak prudce, že jsem se zachvěl hrůzou. Bouře v orchestru nemohla přemoci výbuch sopky, jeho prudkost nebylo možno za nic na světě zastavit.“ Nebylo divu, vždyť Férenc Rákoczy (1676 – 1735) byl vůdcem maďarského osvobozeneckého hnutí během francouzsko-rakouské války. Rákoczyho pochod (maďarsky Rákoczy induló) se stal jako Uherský pochod (Marche hongroise) součástí rozsáhlé kompozice o čtyřech dílech Faustovo prokletí (La Damnation de Faust). Už v letech 1828 – 1829 se Berlioz zabýval prvním zpracováním námětu ve svých Osmi scénách z Goethova Fausta (Huit Sc`enes de Faust), které byly bezprostředním ohlasem četby francouzského překladu Gérarda Nervala. Goethe tehdy patřil k literární módě. „Shakespeare a Goethe! Ti němí svědkové mého utrpení!“ napsal pětadvacetiletý Berlioz příteli Ferrandovi. Při svých cestách v letech 1845 až 1846 se k faustovskému námětu vrátil. Ve Faustově prokletí se Faust na začátku ocitá na pusté uherské pustě při východu slunce: „Jak sladký je život v hluboké samotě, daleko od davu a jeho bojů!“ jsou zde slova Faustova.
I Tanec bludiček (Menuet des Follets) je součástí Faustova prokletí. Je to vlastně scherzová věta. V první části uplatňuje Berlioz instrumentační i rytmické prvky, které už vyzkoušel ve Fantastické symfonii (ve větě Cesta na popraviště). Řazení dvou motivů, jejich drobení a scelování tvoří první část. Střední část tvoří široké zpěvné téma a na závěr se vrací hravá ilustrativní hudba tančících světýlek.
O opeře Benvenuto Cellini byla řeč v životopisné části. Její neúspěch byl jedním z největších Berliozových životních zklamání, podle jeho slov byl Cellini „publikem zardoušen při porodu“. Kdo vlastně byl Benvenuto Cellini? Narodil se ve Florencii roku 1500 a tam také roku 1571 zemřel, byl sochařem, zlatníkem, ale také spisovatelem. Jeho život byl plný vzrušení a dobrodružství, do nichž se často dostával svým vlastním přičiněním. Měl na svědomí i zabití ve rvačce. Nicméně mocní jeho služby potřebovali, ochrannou ruku nad ním držel dokonce papež, dokud nebyl Benvenuto obviněn, že ukradl klenoty z papežské klenotnice. Reputaci si znovu napravil ve Francii, kde pro Františka I. vyrobil proslulou slánku z cizelovaného zlata a smaltu na ebenovém podstavci. Roku 1558 vstoupil Cellini do kněžského stavu a začal psát autobiografii. Cellini v Berliozově opeře prožívá svár mezi touhou po svobodném tvoření a povinností splnit zakázku mocných na pozadí nezbytného milostného příběhu a patřičných intrik. Součástí opery je i taneční scéna, v níž Berlioz uplatnil saltarello. To bylo využito v koncertní předehře, nazvané Římský karneval. Poprvé byla provedena roku 3. února 1844.
Předehra Římský karneval je příkladem nejbarevnější Berliozovy partitury. Jako tematický materiál posloužily sborové scény a duet Benvenuta a jeho milé Theresy. Nástup závěrečného allegra je ilustrací karnevalového veselí. Po rychlé osmnáctitaktové introdukci Allegro assai con fuoco následuje snad jedna z nejkrásnějších melodií v instrumentální hudbě určených anglickému rohu, ke kterému se přidává celý orchestr. Přichází Tempo I., karnevalové veselí, které se jen na okamžik zastaví (fagot zde připomene zpěvné téma anglického rohu ze začátku) a spěje k temperamentnímu vyvrcholení.
Romeo a Julie je výjimečné dílo nejen v tvorbě samotného Berlioze, ale v dějinách vokálně-instrumentální a dramatické hudby vůbec. Berlioz zavrhl zhudebnění v podobě číslové opery, shakespearovská látka však podle něj po hudbě volala. Dramatický instinkt jej vedl k dramatické symfonii a dramatické legendě, svého druhu hybridním formám, ty však otevřely další možnosti vývoji vokální symfonie vůbec. Kdoví, zda si někdy uvědomil, že tolik nenáviděná zadání soutěže o Římskou cenu na kantáty s mytologickým textem jej právě k této koncepci bezděky přivedla. Romeo a Julie (Roméo et Juliette) má prolog a čtyři části, v nichž se střídají úseky instrumentální, sólové a sborové. Slavným veronským milencům je přidělena instrumentální hudba, oba znesvářené rody představují sbory. Altové sólo jako součást prologu vzdává chválu lásce a básníkovi, který zvěčnil příběh obou milenců. Mercutio vypráví pohádku královny Mab. Jediný páter Lorenzo je zde postavou nealegorickou, zastupuje sama sebe. Slavná balkonová scéna tedy není u Berlioze zpívaný duet, ale čtvrthodinová symfonická věta. Začíná sborem – rozloučením Romeových přátel (ten je na této nahrávce vypuštěn) a čistě hudební podobou setkání mladých milenců, jehož centrálním tématem je široce založená melodie. Když se naplno rozezní, hrají ji anglický roh, violy a violoncella, nástroje, které nejlépe dokáží vyjádřit milostnou touhu.