Životní dráha francouzského skladatele, teoretika a významného inovátora harmonických principů Jeana-Philippa Rameaua patří mezi nejvýjimečnější v celých hudebních dějinách. V mládí byl označován za zázračný talent a ještě v pokročilém stáří oslavovali jeho hráčskou virtuozitu. Polovinu svého tvůrčího života strávil v ústraní, aby se pak v padesáti letech stal na zbývající tři desetiletí největším žijícím francouzským skladatelem. Dnes víme, že se zapsal do dějin vývoje francouzské hudby pozdního baroka nesmazatelným písmem. To je ovšem tvrzení, které vychází z poznání jeho dochovaného díla. Jaký však byl Rameau jako člověk?
Detektivní práce životopisců
Pro sepsání Rameauova životopisu nemáme k dispozici takové množství přímých informací, jako v případě hudebních osobností, jejichž svědectví se nám dochovalo v bohaté korespondenci. Jean-Philippe Rameau byl zamlklý samotář, soustředěný do sebe. Proto i literáti jeho doby, pokud se odhodlali k sepsání skladatelových životních osudů, museli jakékoli dokumenty sbírat s velkou námahou. Uvážíme-li, že jeho sláva, a tudíž i zájem o jeho osobu vzrostly až v posledních třiceti letech jeho jednaosmdesátiletého života a že skladatelova mrzutost a uzavřenost se s věkem stupňovaly, musíme být dnes jeho dobovým životopiscům velmi vděční za jejich nelehké úsilí.
Přísná a energická píšťala od varhan
Více informací vlastně máme o jeho fyzické konstituci, a to díky dobovým karikaturám, jichž byl vděčným objektem, ale i popisu jeho současníků. Měl dlouhou, velmi hubenou postavu a ostrý profil. Jeden ze svědků napsal: „Viděl jsem ho vcházet prostřednictvím svého kukátka. Vypadal spíše jako dlouhá píšťala od varhan, do které se právě nefouká.“ Další současník ho popsal takto: „Má tečku místo břicha, flétny místo nohou.“ Rameauovy malované portréty dokládají tvrdého, nepřístupného a energického člověka. Jeho oči prý byly ohnivé a připomínaly oči orla. Údajně vládl velmi silným hlasem.
A uvnitř?
Rameau prý měl velmi zvláštní povahu: samotářskou, mrzutou a nepřívětivou. Údajně vyhledával spory. Jeho nepřátelé z okruhu encyklopedistů se shodli na tomto popisu: „Zasmušilý, zištný, tvrdý, pyšný, nespolečenský, nemiloval a nectil nikoho.“
Rameau opravdu nebyl typem příjemného společníka a po celý život – tím spíše ve stáří – se s nikým příliš nepřátelil. Existují svědectví o skladatelově obtížích někoho oslovit či navázat rozhovor. Nerad hovořil o sobě a rozpovídal se prý pouze v tom případě, když se rozproudila debata o některém z hudebně teoretických problémů.
Jeho uzavřenost a mrzoutství jistě pramenily z vrozených povahových rysů. Jak se ale dozvíme z jeho životopisu, neměl – a nejen vlastní vinou – právě na růžích ustláno. Zvláště po příchodu do Paříže se musel tvrdě prosazovat proti zavedené konkurenci a především si stát na svém při obhajobě hudebně teoretických myšlenek. Na nich mu zřejmě záleželo víc než na prospěchářských známostech s vlivnými osobnostmi hudebního i společenského života. Čas nakonec – jako již v mnoha případech – opět dokázal, že teorie i hudba neoblíbeného Rameaua se dočkaly uznání a dnes nám dávají mnohem více než skladby tehdy oblíbených autorů podřizujících se módním požadavkům doby.
Platná teorie
Opravdu nezastupitelná je úloha Jeana-Philippa Rameaua jako hudebního teoretika. Jeho spisy se dnes považují za typický produkt „věku rozumu“. Redukoval v nich hudbu na vědu a odvozoval univerzální harmonické principy z přírodních jevů. Tyto principy se pak snažil zpětně aplikovat do hudební praxe – do bassa continua a kompozice. Věnoval se především harmonii: ve všech patnácti následujících spisech vycházel ze své první práce Traité de l’harmonie. Dvě z Rameauových knih – Génération harmonique a Démonstration du principe de l’harmonie již za jeho života uznala a pochvalně ohodnotila Francouzská akademie věd. Vypracoval základy teoretické harmonie vycházející z akustických zákonitostí tónu, která je v podstatě platná dodnes. Jeho součastníci ho obdařili titulem „Newton hudby“.