Ve druhé polovině 19. století Evropa zdánlivě prožívala nekonečné období hospodářského a sociálního rozvoje, který byl výsledkem razantních proměn společnosti od sklonku 18. století. Po staletích poroby se dostalo svobody a rovnosti rolníkům a neurozeným měšťanům, univerzity se otevřely svobodné vědě, politika všem majetným bez rozdílu původu. Evropu zachvátila vlna industrializace a všudypřítomné modernizace, technika slavila triumfy. Existovala snad jediná výjimka, které se tyto změny nedotkly, a tou bylo Rusko: slovanský obr na východě kontinentu, který se přidržoval tupého absolutismu opřeného o pravoslavnou církev. Svrchovaně reakční a v podstatě po staletí neměnný systém přijal i zvláštní označení – samoděržaví. Desetimilióny mužických rodin žily v podmínkách blízkých otroctví, univerzity byly vším, jen ne stánky svobodné vědy, cenzura svazovala každý projev, průmysl neexistoval.
Od porážky k porážce
Systém samoděržaví založený na despotické vládě a na prosazování polovičatých západních reforem cestou „shora“ slavil v 17. a 18. století úspěch, když z Ruska učinil evropskou velmoc aktivně zasahující do celoevropského dění. Ovšem v polovině 19. století Rusko tuto velmocenskou roli již opouští. Příčinou byla nejen despocie, ale především děsivá hospodářská zaostalost, nerozvinutá infrastruktura, negramotnost, imperiální zápletky, které zemi zatahovaly do dluhů a vnitřních zmatků. Z hrdého vítěze nad Napoleonem se v polovině 50. let stala bezmocná říše potupená spojenými evropskými státy. Ani nová válka s rozpadajícím se Tureckem nepřinesla koncem 70. let kýžené ovládnutí Balkánu. Za cenu statisíců mrtvých se sice Rusové dostali až k Cařihradu, ale diplomatický neúspěch na Berlínském kongresu je připravil o všechny zisky. Expanzi na Přední východ a za Kavkaz blokovala Velká Británie, slibným vyhlídkám imperiálních úspěchů na Dálném Východě učinila konec nová východní velmoc – Japonsko – v letech 1904 až 1905.
Polovičaté reformy – žádné reformy
Část ruské elity si uvědomovala nebezpečné zaostávání Ruska způsobené zkostnatělými poměry. Ty se začaly pozvolna měnit po nástupu Alexandra II., který začal váhavě uskutečňovat potřebné reformy. Roku 1861 zrušil nevolnictví, v následujících letech opatrně zaváděl místní samosprávu, uvolnil ovzduší na univerzitách, stavěl železnice a první továrny. Opožděné a polovičaté reformy však přinášely jen dílčí úspěchy, osvobození rolníci upadali do dluhů, politické uvolnění povzbudilo činnost řady tajných spolků. Anarchismus a nihilismus rozšířené v kruzích ruské inteligence se utěšeně šířily. Padl jim za oběť i car Alexandr II. Jeho syn Alexandr III. reformní kurz rázně odmítl a vrátil se k osvědčeným praktikám samoděržaví. Úpadek ruské říše pokračoval i za Mikuláše II. Mezinárodní izolaci se sice podařilo protrhnout spojenectvím s Francií proti Německu a Rakousko-Uhersku, ale úspěchy v zahraniční politice se Rusům vyhýbaly. Zejména Balkán, o který Rusko soupeřilo s habsburskou Vídní, se stal horkou půdou a do budoucnosti sliboval rozsáhlý evropský konflikt. K vnějším neúspěchům se ovšem přidružily i vážné vnitřní problémy. Rusko se sice snažilo industrializovat, ale náskok Západu se snižovat nedařilo. Nadále zůstávalo zemědělským státem s vážnými sociálními problémy. Rolníci i dělnictvo žili v otřesných podmínkách, které neměly v Evropě obdoby a neustále se zhoršovaly. Není divu, že v letech 1905 – 1907 nahromaděné napětí vyvrcholilo ve vlně stávek, demonstrací a atentátů. Výsledkem nepokojů byl opatrný návrat k reformám. Zvolená duma však měla nepatrnou moc a v případě „neposlušnosti“ byla rozpouštěna. Rusko vstupovalo do první světové války s řadou vážných a neřešených problémů. Válečný konflikt se v takovémto případě rovnal hazardu.