Bio

Co byste řekli tomu, kdyby byl text o Mozartovi napsán pozpátku? Tedy: Gnagflow Suedama Trazom es lidoran... Takto totiž Wolfi trápil své blízké ve svých dopisech. Vymýšlel si různé přesmyčky, hry se slovy, vtípky i přisprostlé výrazy pro pobavení sebe i druhých. Chcete raději pěkně odpředu? Jak je libo!

 

Mozartovo dětství je spjato s rakouským Salcburkem, tehdejším významným centrem, sídlem arcibiskupství a univerzity. Tam se tedy 27. ledna 1756 narodil malý Wolfgang Amadeus. Jeho otec Leopold Mozart, který se rok po synově narození stal zástupcem kapelníka salcburského arcibiskupa, pocházel z rodiny knihvazače z jihoněmeckého Augsburgu. Studoval na salcburské univerzitě, komponoval a měl nemalé pedagogické ambice – napsal a v roce 1756 vydal Houslovou školu. Se svojí ženou Annou Marií měl celkem šest dětí – naživu však zůstal jen malý Wolfi a jeho starší sestra Marie Anna řečená Nannerl. Obě děti vykazovaly značné hudební nadání a jeho rozvíjení se stalo Leopoldovým prvořadým cílem. Otec však nebyl jen výborný, i když trochu pedantský pedagog, ale i zdatný organizátor, snažící se výjimečného nadání svých dětí co nejlépe využít. Provinční poměry v Salcburku neskýtaly velký prostor pro uplatnění jejich zázračných schopností, a tak Leopold naplánoval na rok 1762 první cestu.

V lednu hrály děti na mnichovském dvoře, na podzim pak celá rodina vyjela na delší a mnohem náročnější cestu – do Vídně. Leopoldovi se podařilo vzbudit zájem dvora. Děti hrály před císařskou rodinou a zejména šestiletý Wolfík svou hrou i dětskou přímočarostí všem učaroval. Leopold píše v dopise do Salcburku, jak Wolfgang vyskočil císařovně Marii Terezii na klín, líbal ji a objímal. Cesta byla tedy úspěšná, i když se ukázalo i jisté nebezpečí podobných podniků, když Wolfi ve Vídni a pak znovu bezprostředně po návratu domů onemocněl.

Doma se Mozartovi příliš neohřáli. Leopold naplánoval další turné, tentokrát již opravdu velké – rodina strávila tři a půl roku na cestách. Trasa vedla přes Německo a Vlámsko do Paříže, kde poprvé vyšly tiskem Wolfgangovy skladby (klavírní sonáty), z Paříže do Londýna, kde na chlapce velmi zapůsobilo setkání se skladatelem Johannem Christianem Bachem, synem velkého Johanna Sebastiana. Oklikou přes Nizozemí jeli pak zpět do Paříže a odtud konečně přes Švýcarsko domů.

Mladý Mozart

Je obdivuhodné, jak Leopold pojímal předvádění svého zázračného syna. Neměl ho jako cvičenou opičku a dbal vždy o uměleckou úroveň. Na rozdíl od jeho budoucích napodobitelů mu nešlo o peníze, ale o to, aby se Wolfgangovo nadání dostalo do povědomí celé Evropy a tím měl syn do budoucna připravenou půdu pro své uplatnění. Byl přesvědčen o Wolfíkově genialitě a vzbuzoval v něm zdravé sebevědomí. Na druhou stranu ho však vedl “pěkně zkrátka”, aby synovi příliš nenarostl hřebínek a nespokojil se s průměrností.

Na cesty místo do školy

“Jedním slovem, to, co uměl, když odjížděl ze Salcburku, je pouhým stínem proti tomu, co umí teď,” referoval Leopold domů o synovi z Londýna. Je takřka nepředstavitelné, kolik zkušeností a zážitků potkalo malého Wolfíka – sotva by se však také našel vnímavější žák.

Po návratu stoupala hvězda třináctiletého Mozarta strmě vzhůru – v Salcburku získal post koncertního mistra a také finanční přispění na cestu do Itálie. Na první cestu na jih Evropy se vydali Wolfi a Leopold sami, již bez maminky a sestry.

Od 17. století patřila studijní cesta do Itálie k úplnému vzdělání hudebního skladatele, který měl tu smůlu, že se narodil na sever od Alp. Skladatelé z celé Evropy sem jezdili za italskou hudbou, vzděláním, kontakty i výdělkem. To ovšem jen v případě, že byl skladatelský adept schopen obstát v obrovské konkurenci. Vysněným cílem byla scrittura, neboli objednávka na operu od některého z mnoha tamních operních domů.

Otec a syn Mozartové se zastavili mj. v Bologni, kde Mozart navštěvoval hodiny kontrapunktu u nesmírně váženého italského hudebního teoretika Padre Martiniho. Tam také osobně poznal slavného Josefa Myslivečka, českého skladatele působícího v Itálii, jednoho z Wolfgangových vzorů. Při návštěvě Říma došlo k onomu skandálu s utajovanou skladbou v Sixtinské kapli. Na své pouti Mozartové dorazili až do Neapole. Nejvýznamnější událost však mladého skladatele čekala na zpáteční cestě. Byla to milánská “scrittura” opery seria!

Opery pro Itálii

Italská opera byla v 18. století nejprestižnějším hudebním žánrem. V Mozartově době existovaly dva rozdílné typy opery s italským textem – tzv. opera seria, neboli vážná, která zhudebňovala tragedie s antickými náměty. Komika měla prostor v odlišném žánru, v opeře buffa. Zvláštním druhem byla tzv. serenata teatrale – představení na alegorický námět k pobavení dvorní společnosti, většinou při příležitosti nějaké významné slavnosti.

Před první velkou milánskou objednávkou psal Mozart operu jen dvakrát, nikdy však operu seria. Na svém kontě měl jednu operu buffa a pak tzv. singspiel – hru se zpěvy a mluvenými dialogy na německý text.

Složit a připravit k provedení velkou operu seria byl však mnohem náročnější úkol. Teprve čtrnáctiletý Mozart si s ním poradil výtečně a k opeře ho již celý život táhlo srdce nejsilněji. Jeho Mitridate měl velký úspěch, Wolfi osobně řídil první tři představení. Díky tomuto úspěchu a šikovnému Leopoldovu vyjednávání dostal Wolfgang objednávku na další dvě opery pro Milán. Serenata Ascanio in Alba byla provedena na podzim roku 1771 jako součást velkolepých oslav svatby arcivévody Ferdinanda, syna Marie Terezie. O rok později pak Milán zažil další operu mladého skladatele. V té době ještě nemohl Wolfgang tušit, že Lucio Silla bude jeho poslední operou napsanou pro Itálii a že se tam již vícekrát nevrátí.

Poprvé bez otce

Salcburk byl v té době církevní stát, jemuž vládl arcibiskup. Leopold i Wolfgang tedy byli jeho zaměstnanci a zároveň poddanými. Arcibiskup Sigismung Christof von Schrattenbach se zabýval více svým duchovním než světským úřadem a toleroval Mozartům jejich časté a dlouhé dovolené, které jejich cesty vyžadovaly. Roku 1771 však zemřel a na jeho místo nastoupil přísný Hieronymus von Colloredo, “Velký Muftí”, jak ho nazývali Mozartovi ve svých dopisech. Ten již nebyl k Mozartům zdaleka tak benevolentní jako jeho předchůdce.

Po svém návratu z Itálie strávil Wolfi v Salcburku téměř pět let, přerušených jen krátkou cestou do Vídně a pobytem v Mnichově, odkud si místní dvůr objednal operu. V této době skládal především instrumentální hudbu pro potřeby salcburské kapely, tj. koncerty, serenády a řadu symfonií.

Malé salcburské poměry Mozarta ubíjely a panovačný Colloredo mu nechtěl povolit dovolenou, potřebnou pro cestu do světa. Nakonec svolil, ale s tím, že Leopold musí zůstat doma. Wolfgang se tedy vydal na cestu poprvé bez otce. Společně s maminkou vyrazili vlastním kočárem směr Mnichov a dále přes Augsburg do Mannheimu. V Augsburgu se zastavili u příbuzných, kde Wolfi poznal svoji o dva roky mladší sestřenici Marii Annu Theklu Mozartovou. Okamžitě si padli do oka a jejich následné dopisy jsou plné různých žertíků, legrácek a poťouchlostí (viz citát).

Přestože se slavná epocha tzv. mannheimské školy v té době již chýlila ke konci, byl Mannheim stále vyhlášeným hudebním centrem s prvotřídním dvorním orchestrem, jehož členové zpravidla i skládali. Není divu, že se zde Mozart cítil mnohem lépe než doma. Našel mnoho hudebních přátel, pracoval na několika zakázkách a hlavně – zamiloval se. K jeho obrovské lítosti se mu však nepodařilo získat místo u dvora, a tak se po pěti měsících s těžkým srdcem rozloučil s Mannheimem a pokračoval dále do Paříže.

Tam prorazil se svou Symfonií D-dur K. 297(300a) (podle místa vzniku se nazývá Pařížská), která byla zařazena do programu tradiční koncertní řady, tzv. Concert spirituel. Mozart v symfonii využil jak rysy mannheimského stylu (použití klarinetů, silné dynamické kontrasty), tak i francouzskou hudební tradici.

V dopisech pro otce měl však vedle pochvalných referencí velmi špatné zprávy – maminka onemocněla a vzápětí zemřela. Wolfgangovi nezbylo, než se podvolit Leopoldovu naléhání a nastoupit zpáteční cestu. Další rána na něj dolehla při zastávce v Mnichově, kde potkal svou mannheimskou lásku Aloisii Weberovou a trpce zjistil, že jeho cit není opětován.

Vzpoura

Objednávka opery od bavorského kurfiřta Karla Theodora v roce 1780 konečně narušila strnulost salcburské služby, kterou Wolfgang tak nenáviděl. Operu Idomeneo začal psát už v Salcburku, v listopadu se pak vydal do Mnichova. Tam potkal své staré známé z Mannheimu – kurfiřt totiž nedlouho předtím přeložil svou rezidenci z Mannheimu do Mnichova a kapelu vzal samozřejmě s sebou.

Opera byla velmi úspěšná. Mozart se nevrátil domů, ale odjel rovnou do Vídně za arcibiskupem Colloredem, který do svého vídeňského paláce mezitím povolal i ostatní hudebníky z kapely. A právě ve Vídni došlo k události klíčové pro Wolfgangův další život.

Vidina návratu do Salcburku ho opravdu děsila, stejně jako beznaděj z arcibiskupových věčných zákazů. Stoupající napětí mezi Mozartem a Colloredem vyústilo poté, co Mozart neuposlechl příkazu k návratu domů. V otevřené konfrontaci s nadřízeným, kdy Mozart požádal o propuštění ze služby, ho arcibiskup nechal doslova vykopnout z domu.

Mozart se tedy konečně stal nezávislým, čekala ho však ještě jedna vzpoura: proti otci. Ve Vídni se totiž Wolfgang znovu setkal s rodinou Weberových. Aloisie, vynikající zpěvačka a jeho mannheimská láska, dostala místo v divadle a její rodina se přestěhovala za ní. Mozart si musel během sporů s Colloredem hledat bydlení mimo arcibiskupský palác a našel ho právě u Weberů. Zamiloval se do Aloisiny mladší sestry Konstance a nakonec byl intrikami její matky dotlačen k sňatku, s nímž Leopold nesouhlasil.

Na volné noze

Po svatbě (4. 8. 1782) prožíval Mozart období horečnaté skladatelské i koncertní činnosti, bouřlivého společenského života a všeobecného úspěchu. Žádné odpovídající angažmá, které by mu poskytovalo stálý příjem, se mu však sehnat nepodařilo. V létě roku 1783 jel s Konstancí navštívit Leopolda do Salcburku – Konstance však nebyla rodinou přijata příliš dobře. Wolfgang s sebou přivezl nedokončenou Mši c-moll K. 427 (417a), kterou chtěl v Salcburku vzdát díky Bohu za svatbu s Konstancí. Dokončil pouze části Kyrie, Gloria, Sanctus a Benedictus, mše však byla skutečně provedena (chybějící části doplnil ze svých dřívějších mší). Jeden ze sólových sopránových hlasů údajně zpívala Konstance.

Konstance

Při zpáteční cestě do Vídně se Mozartovi zastavili v Linci, kde složil Wolfgang pro koncert v místním divadle velkou Symfonii C-dur K. 425, tzv. Lineckou.

Leopold synovi oplatil návštěvu v roce 1785. Zastihl Wolfganga ve víru koncertů a akademií a atmosféru jednoho abonentního koncertu popisuje v dopise dceři: “Vedle symfonií zpívala jedna zpěvačka z vlašského divadla 2 arie, pak byl nový znamenitý klavírní koncert Wolfgangův, který kopista, když jsme přijeli, ještě rozepisoval a jehož Rondo neměl Tvůj bratr ani čas přehrát, protože musel prohlédnout opis.”

Leopold se při domácím muzicírování u Wolfganga potkal i s Josefem Haydnem. Hrály se tři nové Wolfgangovy smyčcové kvartety, které později spolu s dalšími třemi vydal tiskem s věnováním právě Haydnovi. Vážený Haydn si mladého Mozarta velmi oblíbil a také to Leopoldovi řekl: “Váš syn je největší skladatel, jehož osobně a jménem znám; má vkus a nadto největší skladatelské znalosti.” Haydn byl zase jediným současníkem, kterého Mozart obdivoval.

Mezi Prahou a Vídní

V souvislosti s pražským uvedením jeho opery Figarova svatba byl Moyart pozván do Prahy a pozvání rád přijal. Jako dík uvedl na svém koncertě v pražském divadle novou velkou Symfonii D-dur K. 504, tzv. Pražskou.

Z úspěšné první cesty do Prahy si Wolfgang přivezl od pražského impresária Pasquale Bondiniho objednávku na novou operu, Dona Giovanniho. Mezi díla, vznikající ve Vídni současně s touto operou, patří i dnes nejznámější skladatelova serenáda Eine kleine Nachtmusik (Malá noční hudba) K. 525. Z původně pětivěté skladby se zachovaly jen čtyři věty a není známa ani příležitost, pro kterou tato serenáda vznikla.

Počátkem října téhož roku odjel Mozart opět do Prahy, aby zde Dona Giovanniho dokončil a nastudoval. Úspěch díla byl obrovský, Wolfgang sám řídil první čtyři představení.

Poslední skladatelova cesta do Prahy proběhla za značně odlišných podmínek. V létě 1791, kdy pracoval na Kouzelné flétně a Rekviem, dostal Mozart narychlo objednávku na korunovační operu pro Prahu. La clemenza di Tito však u dvorní společnosti neměla úspěch. Opět ji později ocenilo až pražské publikum, které její představení navštěvovalo až do roku 1807.

Poslední tři symfonie

Rok 1788 nebyl pro Mozarta zvlášť příznivý. Po návratu z Prahy dostal sice vytoužené místo u císařského dvora, nestal se však dvorním skladatelem po zemřelém Christophu Willibaldu Gluckovi, nýbrž byl jmenován pouhým “Kammermusicusem” s méně než polovičním platem. Místo dvorního skladatele zůstalo až do Mozartovy smrti ve Vídni neobsazeno.

Jeho Don Giovanni, který zaznamenal ohromný úspěch v Praze, byl ve Vídni přijat chladně. V dohledu nebyla žádná další operní objednávka a na Mozartovy začala doléhat nouze. Z finančních důvodů se přestěhovali na předměstí Vídně a Wolfgang se musel značně zadlužit. Zdá se, jakoby ve Vídni ochladl zájem o Mozartovy skladby a Mozarta samého – např. jeho opakovaná nabídka tří nových smyčcových kvintetů zůstala bez ohlasu.

Přes existenční starosti a nejisté vyhlídky Wolfgang pilně skládal – v létě toho roku vznikly bezprostředně po sobě (za necelé dva měsíce spolu s několika komorními díly) jeho poslední tři symfonie, Es-dur K. 543, g-moll K. 550 a C-dur K. 551, nazývaná Jupiter.

Nevíme, zda byly tyto skladby provedeny ještě za Mozartova života, ale je jisté, že je Wolfgang nesložil “jen tak”. Možná měl v úmyslu vydat je tiskem u vídeňského nakladatelství Artaria, kde krátce před tím vyšly Haydnovy Pařížské symfonie, nebo snad plánoval jejich provedení na zamýšlených koncertech. Nic z toho se však zřejmě nepovedlo. Možná jedině Symfonie g moll se za Mozartova života hrála – proč by se jinak dochovala ve dvou verzích?

Všechny tři symfonie se brzy po Mozartově smrti staly velmi oblíbené a pro pozdější hudební vývoj představují jedny z nejvlivnějších symfonických skladeb 18. století.

Předčasný konec génia

Mozart se snažil napravit svoji tíživou finanční situaci ze všech sil. Na jaře roku 1789 sáhnul k osvědčené metodě z mládí – k uměleckému turné. Vydal se s jistým knížetem Lichnowským do severního Německa, které dosud nikdy nenavštívil. Koncertoval v Drážďanech, Berlíně, Lipsku, cestou zpátky projížděl Prahou. Kýžený finanční efekt však cesta nepřinesla.

Ve Vídni se Mozart pustil do své poslední opery na Da Ponteho libreto. Opera buffa Cosi fan tutte však měla po své úspěšné premiéře jen málo repríz.

Na podzim 1790 pak ještě jednou cestoval, tentokrát se svým švagrem do Frankfurtu nad Mohanem, kde probíhala korunovace Leopolda II. římským císařem. Mozart tam uspořádal velkou akademii, na které provedl dva klavírní koncerty a jednu ze svých symfonií. Cestou zpátky projel místa svého mládí – Mannheim, Augsburg a Mnichov. Takto rekapitulují svůj život staří pánové – kolik však bylo Mozartovi?

Počítáte správně – čtyřiatřicet. Přesto měl v té době před sebou svoji poslední skladbu. Využil v ní temnou barvu basetových rohů (nástrojů podobajících se hlubšímu klarinetu), které Mozartovi učarovaly. K oné skladbě se bezpochyby hodily – šlo totiž o Rekviem, mši za zemřelé. V létě 1991 si ho u Wolfganga inkognito objednal hrabě Walsegg-Stuppach, který měl ve zvyku provádět takto potajmu nakoupené skladby jako své vlastní. Mozart měl v té době spoustu práce s Kouzelnou flétnou a s Titem, takže na Rekviem pracoval přerušovaně a byl o něj několikrát upomínán. Kvůli nemoci a psychickému i fyzickému vyčerpání ho už nestihl dokončit – zemřel 5. prosince 1791... Mohl se Mozartův neobvyklý život uzavřít symboličtěji než při práci na Rekviem?

Život a smrt opředené mýty a legendami

O oblibě Mozartových životních osudů u spisovatelů, dramatiků i filmařů se zmiňuje již úvodní kapitola.

V řadě z těchto děl nalezneme různé mýty o Mozartovi, z nichž některé vznikly už za skladatelova života. Jedním z nich je představa Mozarta jako nevzdělaného a přisprostlého genia, jako jakési medium, kterým promlouvá jeho nadání. Tato představa vyplývá i ze způsobu Mozartovy tvorby. Skládal totiž velice lehce, jen zapisoval to, co už měl zkomponováno v hlavě. To ovšem neznamená, že by tvořil hudbu jaksi nevědomě – z některých jeho dopisů je zřejmé, jak moc pro něj byla skladba racionální a náročnou duševní činností.

Dalším velkým mýtem je legenda o Mozartově smrti. Skladatel měl být otráven svým konkurentem, dvorním kapelníkem Antoniem Salierim. Vrah měl být zároveň tajemným zákazníkem, který si u Mozarta objednal Rekviem. Část této pověsti pochází přímo od Mozarta nebo od jeho blízkých – Mozart se prý bál, že byl otráven. Salieriho pak považoval za pleticháře, který proti němu ve Vídni intrikoval. Ne ve všech dopisech však mluví o Salierim takto.

Někdy bývá také Mozartova smrt dávána do souvislosti s jeho působením v zednářském hnutí. Je však zřejmé, že se jedná převážně o domněnky a různé dedukce, a tak Mozartova smrt zůstává stále zahalena tajemstvím.

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.