První ruský skladatel světového formátu

Petr Iljič Čajkovskij patří dnes mezi světově uznávané skladatele a ve své zemi je považován za součást jakéhosi národního pokladu. Jeho cesta k uznání a úspěchu byla však, jak tomu obvykle bývá, trnitá a velice dlouhá.

 

Narodil se do doby, kdy ruská kompoziční škola byla teprve ve svých počátcích – stal se ve své zemi jedním z prvních profesionálně školených skladatelů. V době jeho studií patřil ke vzorům ruských hudebních tvůrců Michail Ivanovič Glinka, kterého všichni považovali za zakladatele té „pravé“ ruské národní hudby. Kromě studentů konzervatoře zde byla ještě zvláštní skupina skladatelů–amatérů, kteří si říkali „Mocná hrstka“. Ti zastávali názor, že jakékoli školení ve skladbě je zbytečné, protože ubíjí inspiraci. Propagovali využívání ruských lidových písní v kompozici a ostře odsuzovali jakoukoli skladbu, která se jim zdála být málo ruská. Všech pět členů tohoto seskupení bylo současníky Čajkovského: Milij Balakirev, Alexandr Borodin, Modest Petrovič Musorgskij, Nikolaj Rimskij-Korsakov a César Kjuj – šlechtic, chemik, úředník, námořní důstojník a vojenský inženýr.

Konzervativci či Hrstka?

Čajkovskij se nikdy vědomě nehlásil ani ke „konzervativcům“ ani k „Hrstce“ a střídavě proti sobě svými díly popouzel jednu či druhou skupinu. Stejně jako „Hrstka“ obdivoval Schumanna, Berlioze a Liszta, ale zároveň také Mozarta, o kterém sám řekl: „Nejen že Mozarta miluji – já ho zbožňuji.“ Přestože byl často označován za „konzervativce“, s „Hrstkou“ několikrát spolupracoval, většiny děl jejích členů si vážil a s Korsakovem se dokonce celý život úzce přátelil. Stejně tak i členové „Hrstky“ mnohá jeho díla obdivovali, ale jakmile se Čajkovskij chopil formy, kterou považovali za přežitou a nemoderní, netajili se s nesouhlasem. Rozhodně ale nelze mluvit o vzájemné nevraživosti, spíše se jednalo o běžnou výměnu rozdílných uměleckých názorů.

Snad právě pro Čajkovského nezařaditelnost do té či oné skupiny byl jeho život směsicí tolika úspěchů i neúspěchů. Veřejnost a kritika často ocenily díla, kterých si nevážil, a naopak odsoudily ta, která považoval za svá nejlepší. Celý život sice působil dojmem člověka, kterému na mínění kritiky nezáleží, ale ve skutečnosti dokázal být až nezdravě sebekritický, všemi reakcemi se vnitřně zaobíral a mnohá svá díla pak zničil.

Pracovitost a vyplněná touha

Pověstná byla Čajkovského pracovitost – v tomto ohledu nebyl příliš „romantický“. Byl zvyklý na svůj pevný režim, který striktně dodržoval, aby nepromarnil ani minutu svého času. Jako by chtěl dohnat promarněné mládí, kdy se začal hudebně vzdělávat a komponovat později než jeho vrstevníci. V rámci svého pravidelného režimu tedy skládal, ať už přicházela inspirace či nikoliv. Doufal, že se později dostaví a do té doby spoléhal na své vlastní schopnosti.

Po smrti Čajkovského se začali postupně objevovat různé pokusy o jeho hodnocení a vymezení. Nešťastně se o to zasloužila také sovětská komunistická ideologie a z Čajkovského se tak pozvolna stával národní skladatel, kterého si rád poslechne každý správný dělník, skladatel plný melancholie a nasládlého sentimentu. Čajkovskij se ale především snažil vyjádřit skrze hudbu sebe sama. Jeho slova hovoří jasně: „Doufám, že po sobě zanechám něco, co bude hodno slávy prvotřídního umělce. Jsem tak smělý, že v to doufám.“

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.