Neklidná doba

Během života Ludwiga van Beethovena vyměnila Evropa několikrát svoji podobu. Do roku 1789, tedy do Velké francouzské revoluce, vyhlížela zcela poklidně a vnitřně vyrovnaně. Tři roky poté, kdy začala francouzská revoluční armáda vítězit a přenášet do ostatní Evropy nejen ideály revoluce, ale i své revoluční – mnohdy brutální – manýry, byli Evropané živými svědky obrovského společenského zemětřesení, vyvracejícího starou společnost ze všech jejích kořenů. Sympatie k francouzské revoluci se rychle změnily v nenávist ke všemu francouzskému, ke všemu, co přicházelo z Paříže. Pojem „francouzství“ se stal pro lidi na přelomu 18. a 19. století skrytým synonymem pro královraždu a masové popravy nevinně odsouzených údajných nepřátel revoluce i pro pustošivá tažení Napoleonových armád. Po období dvacet let trvajícího strachu nastalo až příliš rychle uklidnění jako přirozená reakce na předchozí periodu válek a hrůz. Symbolem doby mnoha tváří se stala současníkům především postava francouzského generála, konzula, nakonec i císaře Napoleona Bonaparta. Naděje, s jakou byl jeho vzestup sledován, a posléze nenávist, s jakou byl on sám z Evropy vyobcován, jsou protipóly jedné a téže epochy. Pro mnohé, i pro Beethovena, zosobňoval sen o osvobození světa“. Ovšem jen do té doby, než uzavřel konkordát s papežem a sám se roku 1804 korunoval císařem.

 

Var ve francouzkém kotli

Co se vlastně všechno událo mezi léty 1770 a 1830? Nejsilnější velmoc kontinentální Evropy, Francie, se začala potýkat s vážnými finančními problémy, z kterých byl poprvé veřejně viněn rozhazovačný život versailleského desetitisícového dvora. V červenci 1789 vypukla v Paříži revoluce. Z absolutní monarchie se stala nejdříve monarchie konstituční a posléze republika. Za revoluce došlo také k proměně francouzské stavovské společnosti ve společnost občanskou. Ústy shromážděných zástupců země revoluce prohlásila, že šlechta nebude nadále požívat žádných zvláštních práv, která ji doposud nadřazovala nad obyčejné lidi. Venkovští poddaní byli zbaveni všech poplatků vůči šlechtě a stali se vlastníky půdy, na které pracovali. Šlechta se nesměla odlišovat od ostatních občanů ani oblékáním – bylo jí zakázáno nosit paruky a copánky. Revoluce vyhlásila, že všichni francouzští občané jsou svobodní a rovnoprávní a že nemohou být pronásledováni za své názory. Církev byla zbavena majetku a podřízena státu. V roce 1793 ovládla Francii jakobínská hrůzovláda. Vypukla občanská válka, která skončila pádem republiky a opětovným zavedením autoritativního režimu, nejdříve direktoria a pak konzula a císaře Napoleona I.

Napoleon, autor Andrea Appiani

Od roku 1792 válčila Francie téměř nepřetržitě s koalicemi evropských států. Nejdříve se bránila náporu interventů, posléze přenesla válku na cizí území a uštědřila zvláště Rakušanům několik porážek v severní Itálii a Bavorsku. Z obranných válek učinila války dobyvačné. V době císařství se zdálo, že nikdo Francii nezabrání, aby se stala pánem kontinentální Evropy. Teprve až neúspěšné dobývání španělského vnitrozemí a osudné tažení do Ruska v roce 1812 ukázaly, že „Antikrist“ Napoleon, usilující dokonce o založení nové evropské dynastie, je porazitelný. Bitva národů u Lipska v říjnu 1813 a masakr u Waterloo v červnu 1815 hrozbu celoevropského převratu francouzského střihu definitivně odvrátily.

Přesto však myšlenky francouzské revoluce již nikdy nebyly zapomenuty. Nikdy již nezanikla touha svobodně smýšlejících občanů po vytvoření právního státu, ve kterém každý občan dosáhne svého práva před soudem a je omezen pouze zákonem, který vytvoří a schválí volený parlament, jemuž budou podřízeni panovníci i jejich ministři.

Romantismus proti osvícenství

Osvícenství, francouzská revoluce a napoleonské pustošení Evropy přineslo však také poučení, že přemíra chladného rozumu, tedy racionalismu, škodí a vede ve svých důsledcích jen ke krvavým revolucím a válkám. Přirozenou odpovědí na tyto neblahé zkušenosti bylo literární a hudební hnutí – romantismus. Ten kladl důraz spíše na cit, víru a nespoutanou obrazotvornost. Na rozdíl od osvícenců hledali romantičtí umělci své vzory ve středověkých mýtech, legendách a hrdinských eposech, a také v přírodě. Romantičtí spisovatelé velkých i malých národů Evropy zpracovávali smyšlené náměty z mlhavého dávnověku. Místo francouzských vzorů převládl v evropské architektuře spíše vkus anglických aristokratických sídel s lesoparky a napodobeninami gotických staveb a středověkých zřícenin. V Čechách byl v duchu romantismu přestavěn zámek Hluboká, na Moravě zámek Lednice.

Biedermeier

Měšťanstvo, zvláště ve střední Evropě, nacházelo v první polovině devatenáctého století smysl života spíše v klidném rodinném zázemí v blízkosti nezkažené přírody a v práci pro vlast. Bohatší měšťanské rodiny přenesly svůj zájem o kulturní a umělecké dění doby do svých salonů, kde pěstovaly hudební produkce a předčítání literárních děl. O nedělích a svátcích byly pořádány společné výlety do přírody. Tento měšťanský životní styl, který usiloval o jednotu s užitým uměním a literaturou, se naplno rozvinul v třicetiletí po roce 1815.  Nazýváme ho biedermeier.

 

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.