Jean-Baptiste Lully
V toskánské metropoli Florencii bychom mohli na počátku 17. století najít šlechtickou rodinu, která se pyšnila příjmením Lulli. Stejné příjmení však měl i tamní mlynář Lorenzo, jehož ženě Caterině del Sera se 29. listopadu 1632 narodil syn. Ještě téhož dne – dle florentských tradic – odnesli chlapce do katedrální křtitelnice, kde jej poctili jménem zbožňovaného patrona města, svatého Jana Křtitele.
Otevíráte již druhé číslo Mistrů klasické hudby, které se kromě osoby skladatele věnuje hudebním poměrům a životu na dvoře mocného Krále Slunce, Ludvíka XIV. Ale právě v osobě skladatele se toto číslo od předchozího liší. Zatímco Marc-Antoina Charpentiera potkalo v hudební Paříži a Versailles té doby mnoho příkoří, náš druhý skladatel naopak tyto úklady Charpentierovi a jiným strojil. Florenťan Giovanni Battista Lulli, neboli Francouz Jean-Baptiste Lully byl postavou značně kontroverzní ve svém jednání s ostatními hudebníky a dvořany. Záhy po příchodu do Francie pochopil, že pokud chce uspokojit své nemalé ambice, musí v prvé řadě využít francouzský centralizovaný systém, který v Itálii neexistoval. Kdo chtěl ve Francii něco znamenat, musel se dostat ke královskému dvoru do Paříže, tam na své umění upozornit krále a vyhovět jeho vkusu a přáním. Zájmy a záliby Ludvíka XIV. totiž ovlivňovaly tvorbu umělců v jeho blízkosti. V hudební oblasti je například zřejmá jeho obliba hudebně-scénických a instrumentálních druhů, naopak duchovní hudba se zaměřovala pouze na menší formy, protože král častěji navštěvoval krátkou tichou mši než zdlouhavou mši slavnostní.
Francouzské divadlo klasické doby
V průběhu 17. století narostl počet francouzských mimopařížských hereckých společností: žádný soubor – držící pohromadě na základě tříletých smluv – se zatím nemohl v hlavním městě uchytit natrvalo bez svolení krále. Teprve od třicátých let se společenské i ekonomické postavení herců začalo zlepšovat i díky podpoře mocného ministra Richelieua a do Paříže přesídlilo nastálo několik konkurenčních souborů. Královský výnos Ludvíka XIII. z roku 1641 dokonce úředně sňal z herecké živnosti „cejch hanby“, ale ani v jeho pravomoci nebylo změnit dekrety církevní, které hercům odpíraly svátosti včetně křtu, svatby a pohřbu.