Petr Iljič Čajkovskij
Petr Iljič Čajkovskij se narodil daleko na Urale – v městě Votkinsk 7. května roku 1840. Jeho otec zde byl váženým ředitelem školy. Péťa se narodil jako druhý syn po bratrovi Nikolajovi a po něm následovaly další čtyři děti: Alexandra, Hyppolit a dvojčata Modest a Anatolij. V rodině vládly velice vřelé a blízké vztahy, což dokazuje i pozdější intenzívní korespondence mezi jednotlivými sourozenci. Péťa měl ale ze všech nejraději svou matku Alexandru. Pocházela z rodiny francouzského emigranta a byla to zřejmě citlivá a jemná žena, po otci poněkud nervově labilní.
„Nepředělám ani jedinou notu a dám ho vytisknout v té podobě, v jaké je teď!“ prohlásil Čajkovskij poté, co si vyslechl nevybíravou kritiku svého přítele Nikolaje Rubinsteina. Na Štědrý den roku 1874 Rubinsteinovi své dílo přehrál a očekával, že se k němu jako jeho budoucí interpret vyjádří. Namísto přátelské rady byl zahrnut záplavou negativních poznámek. Rubinstein mu vytýkal, že jsou klavírní pasáže neohrabané, nešikovné a banální stejně jako celá skladba. Nakonec vyslovil verdikt: buď Čajkovskij do určitého data celý koncert předělá nebo ho on nebude hrát. Čajkovskij odmítl a věnoval dílo jinému klavíristovi, Hansi von Bülowovi, který ho úspěšně provedl roku 1875 v Bostonu.
Petr Iljič Čajkovskij byl osobností s velice rozsáhlou tvůrčí dimenzí. Dokázal v sobě objevit neuvěřitelné množství vnitřních poloh, které tlumočil svou hudbou, poloh, které zřejmě zůstaly zakódovány pouze v tomto abstraktním umění. V jeho díle najdeme lyrická témata i vášnivé dramatické scény, to vše v nejrůznějších hudebních formách: sólovou písní s klavírem a smyčcovými kvartety počínaje, orchestrálními kompozicemi, instrumentálními koncerty, balety a rozsáhlými operami konče. Komponoval jak skladby sledující určitý předem daný program, tak i díla bez bližšího obsahového určení. Co se podnětů vzniku týče, nebyl Čajkovskij v žádném případě umělcem tvořícím pouze při svitu měsíce a klokotání slavíků.
Rusko poloviny 19. století představovalo říši nepřekonatelných protikladů. Na jedné straně neotřesitelná carská moc, neutuchající touha po územní expanzi a udržení rozhodující pozice v Evropě, na straně druhé sociálně a hospodářsky nerozvinutá společnost, děsivá chudoba drtivé většiny obyvatelstva, analfabetismus, nevolnictví, zkorumpované úřednictvo a armáda technicky zaostávající za okolními státy. To vše neoddělitelně patřilo k povaze samorděžaví, které dovedně skloubilo absolutní moc cara a pravoslavné církve a jejich prostřednictvím rozhodovalo o osudech jednotlivců i miliónových etnik. Car byl zákon, právo i víra, co činil – dobře činil, byl vždy dobrým báťuškou a za problémy nesli odpovědnost jen a jen jeho špatní rádci.
Petr Iljič Čajkovskij patří dnes mezi světově uznávané skladatele a ve své zemi je považován za součást jakéhosi národního pokladu. Jeho cesta k uznání a úspěchu byla však, jak tomu obvykle bývá, trnitá a velice dlouhá.
Ve srovnání s jinými zeměmi, především Anglií a Francií, zahájilo carské Rusko cestu kapitalistického vývoje mnohem později. Zatímco v těchto zemích vymizela nevolnická práce postupně již v průběhu 18. století, v Rusku i nadále převládal nevolnický způsob hospodaření šlechtických statkářů, který byl výraznou brzdou rozvoje průmyslu.