Aniž by vůbec věděli o existenci skladatele, znají miliony Evropanů jeden hudební motiv od Marca-Antoina Charpentiera: pompézní znělku vysílání Eurovize, která pochází z předehry k jeho duchovní skladbě Te Deum D dur H. 146.
Tohoto hudebního tvůrce, který spoluurčoval vývoj chrámové i operní hudby ve Francii 17. století, totiž potkal podobný osud jako většinu jeho současníků, předchůdců i následovníků – upadl v zapomnění. Na rozdíl od Bacha, Händela nebo Rameaua, kteří se dočkali znovuobjevení již v 19. století, s osobností a dílem Charpentiera seznámil hudební veřejnost francouzský muzikolog Claude Crussard až v roce 1945. Přitom Charpentierovo rozsáhlé a pestré dílo je téměř kompletně dochováno v rukopisné sbírce pařížské Národní knihovny. Tiskem však vyšlo za skladatelova života jen několik jeho kompozic. Byly to některé árie z intermédia Circé, několik „vážných a pijáckých písní“ a jedna z jeho tří tragédií-lyrique Médée. Teprve několik let po Charpentierově smrti vydal jeho synovec a univerzální dědic Édouard dvanáct skladatelových menších motet. Pár dalších drobných skladeb bylo příležitostně vytištěno v populárních výborech vydavatele Ballarda, takzvaných Meslanges. Některá Charpentierova velká moteta pak zazněla po roce 1725 na koncertech slavné pařížské abonentní řady koncertů duchovní hudby Concerts spirituels.
Osudy rozsáhlého Charpentierova díla nám však stále nejsou uceleně známy a teprve v průběhu druhé poloviny 20. století je hudební historikové skládají dohromady z kusých zmínek. Stejně tak se snaží rekonstruovat Charpentierovu životní dráhu. Zatímco prameny dostatečně informují o funkcích, které zastával v rámci pařížské hudební společnosti, o detailech jeho osobního života se můžeme jen dohadovat. Spekulace nám zbývají také při zjišťování skladatelovy podoby. Nedochoval se jediný jeho portrét a není ani známo, zda se někdy portrétovat dal. Proto vám také v tomto čísle nemůžeme Charpentierovu podobu předvést a nezbývá, než se omezit na vyobrazení skladatelových současníků a prostředí, které jej obklopovalo.
Rozmanitý skladatelský odkaz
Na pomyslném žebříčku skladatelova odkazu jsou co do důležitosti nepochybně nejvýše jeho hudebně scénická díla – intermédia, scénická hudba do činoher, pastorále, komorní opery a tři celovečerní lyrické tragédie. Relativně nejméně početnou skupinou Charpentierových skladeb jsou drobnější kusy světského charakteru: zpěvy vážné a pijácké, kantáty a kompozice pro instrumentální ansámbly.
Vzhledem k Charpentierově profesi je logické, že největší část jeho díla představují duchovní kompozice. Jedná se o skladby vokální i instrumentální, určené pro kostely, privátní kaple i kláštery. Najdeme mezi nimi Magnificat, 11 mší, kantáty, 9 zpracování loretánských litanií, 54 lekcí a několik stovek motet – pro ta dramatická se všeobecně používá termín „oratorium“, ve Francii „histoires sacrées“ (svaté příběhy). Jeho nejznámější motetovou kompozicí je již zmíněné Te Deum H. 146 z devadesátých let 17. století.
Mistr kombinovaného stylu
Celá duchovní tvorba Marca-Antoina Charpentiera je prostoupena rozmanitostí týkající se délky, typu a intenzity použitých prostředků, technik a forem. Ta byla také základem jeho individuálního kompozičního stylu. Již v začátcích dokázal skladatel velmi pohotově spojit římský sloh, jemuž se naučil během studií, s požadavky francouzského hudebního vkusu a stávajícími druhy francouzské hudby – „oficiální“ velkolepostí až zatěžkaností velkého moteta, důkladně formovaným dvorním airem s jeho vysoce deklamační manýrou pohybující se mezi recitativem a árií i récitem Lullyho motet a oper.
Třebaže Charpentier nikdy neobsadil žádnou z vedoucích hudebních funkcí na dvoře Ludvíka XIV., díky svým schopnostem, produktivitě a všestrannosti si získal u posluchačů a znalců značné renomé. Stejně tak dosáhl na několik důležitých hudebních postů v rámci struktury pařížského hudebního života. Tehdy, stejně jako nyní, byl hodnocen podobně vysoko – ne-li výše – jako jeho strategicky lépe postavený současník, nejvyšší hudebník Ludvíka XIV., dvorní skladatel Jean-Baptiste Lully.