1. koncert F dur (BWV 1046)
První verze tohoto koncertu vznikla již v roce 1713 jako úvodní třívětá „sinfonia“ tzv. Lovecké kantáty; k jejím třem částem Bach později dokomponoval ještě jednu rychlou část, která je ve skladbě předposlední větou. Nejedná se o koncert v pravém slova smyslu, ale o kombinaci koncertu a taneční suity, ze které pochází pro koncert netypický menuet i polonéza. Pozoruhodné je nástrojové obsazení. Vedle obvyklých smyčcových nástrojů se zde objevuje sólové violino piccolo (menší francouzský typ houslí, laděný výše než housle běžné), tři hoboje, fagot a dva lesní rohy.
První věta (bez tempového označení)
Ve větě se střídají orchestrální tutti s úseky, kde spolu koncertují jednotlivé skupiny nástrojů – hoboje, horny a smyčce. Tento archaický způsob práce se také vyskytuje ve Třetím braniborském koncertu.
Druhá věta: Adagio
Bohatě zdobená melodie sólového hoboje zaznívá nad jemným doprovodem smyčců. Sólo po chvíli přebírají housle doprovázené třemi hoboji, nakonec přechází melodie do basu. Podobně je vystavěna celá věta.
Třetí věta: Allegro
Ve větě se sólově uplatňují zejména housle, jak je to patrné hned po vstupním ritornelu v prvním sólu. Občas se v sólu k houslím připojí lesní roh nebo hoboj. V druhé polovině věty slyšíme dvoutaktové adagio, po kterém následuje rekapitulace první části. Úvodní ritornel je doslovně zopakován v závěru.
Čtvrtá věta: Menuet a Polonaise
Poslední větu tvoří menuet s dvěma trii a polonézou. Jednotlivé části věty – menuet, obě tria i polonéza – jsou ve dvoudílné formě s repeticemi. Na samém začátku zazní menuet, následuje první trio s typicky francouzským nástrojovým obsazením (dva hoboje a fagot), po triu se vrací menuet, tentokrát bez repetic. Kontrastní polonéza obsazená pouze smyčci zaujímá místo uprostřed věty. Po ní zazní opět menuet, tentokrát však s jiným triem, jehož veselý charakter způsobuje nezvyklé obsazení – dva lesní rohy doprovázené třemi hoboji v unisonu.
Braniborské koncerty, autograf
2. koncert F dur (BWV 1047)
Proti smyčcovým nástrojům stojí v tomto koncertu čtyři sólové nástroje – trubka, hoboj, zobcová flétna a housle.
První věta (bez tempového označení)
Tuto větu lze snad nejsnáze ze všech Braniborských koncertů označit pojmem concerto grosso. Úvodní tutti přináší výrazné téma, jednotlivé sólové nástroje se pak postupně představují s odlišným motivem, vždy přerušeny blokem ripiena. Dále se střídají jednotlivé sólové nástroje a jejich různé kombinace s náhlými vpády tutti, aby se nakonec celý soubor v unisonu sjednotil na úvodním tématu.
Druhá věta: Andante
Věta je kvartetem pro flétnu, housle, hoboj a bas; ostatní nástroje zde nehrají. Nad pravidelnými osminkami basu se odehrává rozhovor jednotlivých nástrojů. Trubku Bach v této větě nepoužil, neboť charakter nástroje i jeho tehdejší technické možnosti byly vhodné spíše pro rychlé věty.
Třetí věta: Allegro
Věta je neobvyklá tím, že začíná přímo jednotlivými sóly. Téma přinášejí sólové nástroje postupně, v pořadí trubka, hoboj, housle a flétna. Jedná se o fugu.
3. koncert G dur (BWV 1048)
Stejně jako první koncert i koncert G dur patří k těm starším. Svědčí o tom velmi neobvyklé obsazení (housle, violy a violoncella po třech, bas) i hudební struktura – proti sobě nestojí jen jednotlivé nástroje, ale celé nástrojové skupiny, housle, violy a cella.
První věta (bez tempového označení)
Ritornel se skládá jako obvykle z tří částí: z energického úvodního motivu, následuje sekvencovitá střední pasáž, závěrečná floskule pak ritornel uzavírá. Dále se představují jednotlivé nástrojové skupiny, které spolu vzájemně koncertují. I v rámci nástrojových skupin nalezneme sóla jednotlivých nástrojů. Sólové hlasy se však vždy znovu spojí do navracejícího se ritornelu. Obě rychlé věty Bach spojil pouze dvěma akordy. Zřejmě bylo zvykem hrát na takových místech improvizovanou kadenci, jak je tomu i na naší nahrávce. Od Bacha napsané akordy uslyšíme na samém jejím konci.
Druhá věta: Allegro
Princip střídání nástrojových skupin (houslí, viol a violoncell) je v této větě obdobný jako ve větě první. Bach zde použil dvoudílnou taneční formu s repeticemi. Tu nalezneme i v jednotlivých částech poslední věty prvního koncertu, zde je však druhá část věty (mnohem delší než část první.
4. koncert G dur (BWV 1049)
Obsazení čtvrtého koncertu je opět odlišné, sólovými nástroji jsou tu housle a dvě zobcové flétny, zatímco ripieno tvoří běžný smyčcový ansámbl. Sólové nástroje nejsou zcela rovnocenné, jako je tomu například u druhého koncertu. Obě flétny spíše doplňují a komentují virtuozní houslový part. Skladba tak spíše než concerto grosso připomíná sólový houslový koncert. Pro potřeby lipského Collegia musica Bach později přepracoval houslový part pro cembalo a celý koncert transponoval do F dur.
První věta: Allegro
Všechny tři sólové nástroje se velmi aktivně podílejí na podobě dlouhého úvodního ritornelu, role ripiena se omezuje na jejich doprovod. V sóle je pak houslový part komentován zobcovými flétnami. Po prvním opakování zkráceného ritornelu se v dalším sóle uplatní flétny výrazněji. Stupňuje se ale i virtuozita sólových houslí. Střídání ritornelu a sól pokračuje až do konce věty.
Druhá věta: Andante
Na rozdíl od krajních vět zde nedominují sólové housle, ale obě zobcové flétny, které tvoří jakousi ozvěnu pro dvoutaktový motiv, vždy nejdříve uvedený v ripienu. Nadvládu fléten potvrzují jejich dvě kadence; nejdříve uprostřed věty v druhé flétně, před koncem pak ve flétně první.
Třetí věta: Presto
Poslední věta čtvrtého koncertu je neobvyklým spojením dvou formových konceptů, fugy a ritornelové formy. Ripieno zde hraje mnohem větší úlohu než v první větě. Typicky fugové je téma, které prochází celou větou. I v sólu jsou pasáže houslí doprovázeny flétnami, které zpracovávají toto téma. Kromě kontrapunkticky propracovaných sól však uslyšíme také velmi virtuózní hudbu.