Jaké místo měla chrámová hudba v tvorbě Johanna Sebastiana Bacha? Již z počtu a zejména rozsahu dochovaných skladeb je zřejmé, že zcela zásadní. Jen pro představu: více než polovina svazků souborného vydání Bachových děl je věnována právě duchovní hudbě. Johann Sebastian Bach se ovšem nevěnoval komponování duchovní hudby se stále stejnou intenzitou. Jeho kompoziční aktivita v této oblasti se zcela nekryla ani s jeho zaměstnáním lipského kantora a ředitele hudby odpovědného za duchovní hudbu, jak předpokládali oba nejvýznamnější Bachovi životopisci Philipp Spitta a Albert Schweitzer. Převratné výzkumy po druhé světové válce prokázaly pozoruhodný fakt, že většina Bachových kantát vznikla v rozmezí pouhých pěti až sedmi let na začátku jeho působení v Lipsku.
Chrámová kantáta byla v Bachově době nejvýznamnější formou protestantské duchovní hudby. Právě kantáty tvoří jádro Bachova rozsáhlého díla; dochovaly se jich dvě stovky a je možno předpokládat, že se ještě bezmála sto dalších ztratilo. Kantáty byly často komponovány v ročnících, úplný ročník obsahující kantáty na neděle a význačné svátky přitom čítal zhruba šedesát skladeb. V Bachově nekrologu je ve výčtu jeho díla zmíněno pět ročníků kantát, z dochovaných skladeb je možno rekonstruovat tři víceméně úplné ročníky a předpokládat možnost existence čtvrtého. To představuje z našeho hlediska úctyhodný počet skladeb, ve srovnání se svými současníky byl však Bach v tomto ohledu spíše podprůměrný; například dva nejvážnější Bachovi konkurenti při konkurzu na místo lipského kantora, Georg Philipp Telemann a Christoph Graupner zkomponovali každý hodně přes deset ročníků, Telemann dokonce kolem dvou tisíc kantát. Nutno ovšem dodat, že Bach pojímal své kantáty i celé ročníky značně ambiciózně, jak dokládá například pozoruhodný druhý lipský ročník chorálních kantát.
Bachovu kantátovou tvorbu doplňují skladby, komponované především k nejvýznamnějším křesťanským svátkům, jakými jsou Vánoce a především Velikonoce. Jedná se zpravidla o rozsáhlé a v kontextu Bachova díla velmi významné skladby, především pašije, oratoria a duchovní skladby na latinské texty.
Nový život Bachova chrámového díla
Znovuobjevení pozapomenutého skladatelova odkazu se odehrálo především prostřednictvím jeho velkých duchovních skladeb, „bachovská renesance“ byla symbolicky zahájena památným Mendelssohnovým provedením Matoušových pašijí v Berlíně roku 1829, poté byla vedle pašijí častěji prováděna především díla na latinské texty.
Ve druhé polovině 19. století byl splněn cíl, se kterým vznikla Bachova společnost, totiž souborné vydání skladatelova díla. To samozřejmě podstatně zjednodušilo přístup k Bachovým skladbám. Počátkem 20. století pak bylo ve věci skladatelovy duchovní hudby prosazováno heslo „Bachovo chrámové dílo církvi“, později bylo také na tehdy již značně rozšířené pěstování Bachovy hudby nahlíženo jako na svým způsobem náboženský akt; v Lipsku přechodně působící švédský arcibiskup Nathan Söderblom zabývající se Bachovou vokální hudbou tak skladatele nazval „pátým evangelistou“.
Chrámové dílo v náruči interpretů
V posledních desetiletích se ještě více obrátila pozornost k Bachově duchovní hudbě díky rozmachu nahrávacího průmyslu a s tím souvisejícím a souběžně probíhajícím hnutím takzvané poučené či autentické interpretace. Díky dnes již profesionálnímu a široce rozšířenému používání starých nástrojů bylo možno vyřešit řadu interpretačních, především zvukových problémů, které číhali na interprety Bachových vokálních děl.
Velice významný projekt nahrávky všech Bachových kantát na staré nástroje proběhl v sedmdesátých a osmdesátých letech uplynulého století pod vedením dirigentů Nikolause Harnoncourta a Gustava Leonhardta. Obrovská přitažlivost celku Bachových kantát jak pro interprety, tak pro posluchače a konečně i pro dramaturgy a producenty nahrávacích firem se projevila v nebývalé míře v posledních letech. V souvislosti s 250. výročím Bachova úmrtí vzniklo či dosud vzniká nejméně pět rozsáhlých cyklů nahrávek Bachových kantát i duchovní hudby vůbec.
V předchozích číslech časopisu, věnovaných Johannu Sebastianu Bachovi, jsme sledovali skladatele v roli dvorního kapelníka a varhanního virtuóza a z podstaty věci jsme se přitom zabývali především skladatelovým mládím a středními lety. Zaměříme-li se zde na Bachovu chrámovou tvorbu, budeme mít v zorném úhlu především jeho působení v Lipsku, kde strávil bezmála třicet závěrečných let svého života.