Šedesátá léta 19. století se v habsburské monarchii nesla ve znamení nekončících ústavních experimentů. Jejich cílem bylo nalezení kompromisu mezi tlakem liberálního občanstva a panovníkem, který se nehodlal vzdát práva posledního slova. Hledání rovnováhy, která by uspokojila obě strany, se rovnalo hledání pověstné „kvadratury kruhu“. Rozvrácené státní finance, vojenské a diplomatické porážky, provalující se zkorumpovanost špiček státní správy a především nezájem občanstva o blaho státu spojený se škodolibou radostí z každého neúspěchu přiměly mladého Františka Josefa (1834 – 1916) k rozhodnému kroku. V říjnu 1860 ohlásil „říjnovým patentem“ brzký přechod k ústavnímu režimu, který měl spočívat v uznání autonomního postavení historických zemí monarchie. Panovníkova slova vzbudila naděje.
My můžeme čekat
Připravovaný panovníkův „státní převrat“ elektrizoval všechny zainteresované vrstvy. Do boje za podobu mocnářství vyrazily jak tradiční politické kruhy (dvůr a aristokracie), tak i liberálně-centralistická byrokracie ovládající státní aparát. Ta se nehodlala vzdát ideálu centralizovaného Velkorakouska. Umlčené národy se naopak ještě nevzchopily říci rozhodné slovo k zamýšlené přestavbě říše. První kolo bitvy o ovládnutí císaře vyhrála aristokracie, která pomohla na svět „říjnovému diplomu“. Během následujících čtyř měsíců však nabyla vrchu klika centralisticky smýšlejících ministerských byrokratů v čele s Antonem Schmerlingem. Únorová ústava z roku 1861 byla vším, jen ne naznačenou obnovou historických zemí. Nebyla ani podkladem pro vytvoření občanské společnosti: o občanských právech nehovořila, běžné parlamentární principy (odpovědnost ministrů, poslanecká imunita atd.) neznala. Není divu, že ji odmítla jak autonomisticky naladěná aristokracie, tak i představitelé Čechů, Poláků, Italů, Maďarů a Jihoslovanů. Ti všichni centrální parlament ignorovali. Schmerling se však nevzdával a prohlašoval: „My můžeme čekat!“ Čekalo se rok, dva, tři... Nakonec došla trpělivost panovníkovi, Schmerling podal demisi a státní kormidlo převzali federalisté vedení moravským Richardem Belcredim. Belcredi pozastavil platnost únorové ústavy a začal vyjednávat s Maďary. Svá jednání však nedokončil, přerušily je prusko-rakouská válka 1866 a nový zvrat na nejvyšších místech, který mezi císařovy oblíbence vynesl někdejšího saského ministra Beusta. Ten preferoval střední cestu mezi centralismem a federalizací říše: dualismus. Podstatou dualismu bylo rozdělení říše na rakouskou a uherskou část, které by měly společného panovníka, měnu, armádu a zahraniční politiku. Maďaři byli spokojeni, vídeňští centralisté usmířeni. Z pohledu ostatních národů se však jednalo jen o „znásobený centralismus“. Poměry zpečetila i nová „prosincová ústava“, která byla ústupkem německým liberálům. „Prosincovka“ garantovala standardní občanská práva a svobody, přinášela klasické parlamentní zvyklosti. Panovníkovi ovšem vyhrazovala mimořádné postavení: neodpovědnost a možnost vládnout bez parlamentu.
Prapor nesmiřitelné opozice po Maďarech převzali Češi. Uherský úspěch je lákal k následování, jejich postavení však bylo nesrovnatelné. Český stát již více než století neexistoval, neexistovala národně uvědomělá česká šlechta, která by šla s panovníkem do rozhodného konfliktu, Češi se netěšili ani pověsti důsledných rebelů. Česká taktika „pasivní rezistence“ založená na šestnáctiletém (1863 – 1879) bojkotování parlamentu sice podlamovala rakouský systém, ale zároveň dopadala především na Čechy samotné. Státoprávní radikalismus nakonec prohrál a Češi se bez jediného zisku vrátili na vídeňskou říšskou radu. Konzervativní vláda Eduarda Taaffeho (1879 – 1893), která vystřídala německé liberály, přinesla po dlouhých letech zdánlivou stabilitu a klid. Koncem století však vypukly nové konflikty, jejichž příčinou již nebyly protikladné představy o uspořádání monarchie, nýbrž nacionalismus a šovinismus. Ty však umlčet nešlo.