Otevíráte již druhé číslo Mistrů klasické hudby, které se kromě osoby skladatele věnuje hudebním poměrům a životu na dvoře mocného Krále Slunce, Ludvíka XIV. Ale právě v osobě skladatele se toto číslo od předchozího liší. Zatímco Marc-Antoina Charpentiera potkalo v hudební Paříži a Versailles té doby mnoho příkoří, náš druhý skladatel naopak tyto úklady Charpentierovi a jiným strojil. Florenťan Giovanni Battista Lulli, neboli Francouz Jean-Baptiste Lully byl postavou značně kontroverzní ve svém jednání s ostatními hudebníky a dvořany. Záhy po příchodu do Francie pochopil, že pokud chce uspokojit své nemalé ambice, musí v prvé řadě využít francouzský centralizovaný systém, který v Itálii neexistoval. Kdo chtěl ve Francii něco znamenat, musel se dostat ke královskému dvoru do Paříže, tam na své umění upozornit krále a vyhovět jeho vkusu a přáním. Zájmy a záliby Ludvíka XIV. totiž ovlivňovaly tvorbu umělců v jeho blízkosti. V hudební oblasti je například zřejmá jeho obliba hudebně-scénických a instrumentálních druhů, naopak duchovní hudba se zaměřovala pouze na menší formy, protože král častěji navštěvoval krátkou tichou mši než zdlouhavou mši slavnostní.
Ostré lokty
Roku 1672, po získání královského privilegia na provozování oper, se Lully stal naprosto neomezeným vládcem nade všemi, kteří měli v Paříži a u dvora jakékoli operní či divadelní ambice. Znelíbila-li se mu nějaká divadelní společnost, prosadil její zrušení. Po smrti Moli`era okamžitě vyhnal jeho herce z královského paláce a zbavil jeho vdovu Armande Béjart vedení tamního divadla, aby z něho učinil sídlo své Královské akademie hudby a tance. Stal se stejným absolutním vládcem v oblasti hudby, jakým byl Ludvík XIV. ve státních záležitostech.
Francouzský hudebník
Lullyho hudba po „řemeslné“ stránce nepřevyšuje dobový průměr. Velká kompoziční produkce a organizační záležitosti (do nichž počítáme i intriky a nekalé obchody) mu zřejmě nedovolovaly své skladby kdovíjak kontrapunkticky a harmonicky propracovávat. Snad ani tyto stránky kompozice pro něj nebyly to nejdůležitější. Dramatický patos, rytmická preciznost a charisma jeho skladeb jsou příčinou jeho slávy a inspirativnosti pro další generace francouzských skladatelů.
Teprve po příchodu do Paříže se začal systematicky hudebně vzdělávat – studoval u varhaníků Métruho, Roberdaye a Gigaulta a především u váženého skladatele a hudebního znalce Michela Lamberta. Jeho hudební vzdělání bylo tedy francouzské, nikoli italské. To se projevovalo i v Lullyho operním stylu – možná kdyby neopustil Itálii tak brzy a stihnul „nasát“ více z prvků italské hudby, těžko bychom dnes mohli charakterizovat jeho vokální operní čísla jako typicky francouzsky nediferencovaná, sbory jako typicky francouzsky mohutné, předehry jako typicky francouzsky koncipované.
Lully dovedl francouzskou barokní hudbu k vrcholu stylizace – v tom jej nepřekonal žádný z jeho nástupců, přestože po jeho smrti počítáme ještě zhruba sedm desetiletí tvorby v barokním stylu. Další generace pouze skoncovaly s těžkým orchestrálním krunýřem, pompézním kontrapunktem a přísnou majestátností. Hudba získala lehkost a skromnější rozměry.