Bio

Po celý rok 1811 byla na obloze vidět kometa. Tento úkaz lidé odjakživa spojovali s představou budoucích válek, konce světa či jiných mimořádných událostí. Ještě než se 22. října toho roku ve vesnici Raiding u Soproně v Maďarsku narodil Adamu a Anně Lisztovým syn Franz (nebo maďarsky Ferenc), předpověděli mu cikáni z nedalekého tábora neobyčejný život. Už za několik let bylo zřejmé, že se nemýlili.

 

Franz Liszt

Otec byl úředníkem ve službách prince Mikuláše Esterházyho, kromě toho byl také talentovaným amatérem ve hře na violoncello. Rád si zahrál v Esterházyho kapele na zámku v Eisenstadtu, kam pravidelně přijížděli takoví velcí hudebníci jako Cherubini, Haydn a další. V šesti letech malý Franz často poslouchal otce, jak hraje na klavír. Už v tomto věku projevoval značný zájem o lidovou a cikánskou hudbu, která zněla všude v okolí při lidových slavnostech. Ozvěny uhrančivých melodií a rytmů v něm zůstaly už napořád a promítly se do řady pozdějších skladeb. Stejně tak ho však fascinovala i hudba církevní a zároveň se v něm později probouzelo velmi silné náboženské cítění. Těžko říci, jestli se takové vlohy dědí, ale víme, že Lisztův otec byl do svých 19 let novicem františkánského řádu. Kdyby ho tehdy nebyli vyloučili pro „nestálou povahu“, kdo ví, jak by se hudební dějiny v 19. století dále vyvíjely.

Adam Liszt začal svého synka učit na klavír. Sedmiletý Franz byl neobyčejně bystrý a hned se pokoušel také o improvizace a vlastní komponování. V roce 1820 nadchl posluchače na koncertech v Soproni a Poszoném. Myšlenky Adama Liszta se začaly čím dál více upínat k Vídni, která tehdy platila za hlavní město hudby – žil zde Beethoven a před ním Mozart a Haydn. Rozhodnutí odjet vázlo na nedostatku peněz. V archivech dnes leží četné písemné prosby k princi Esterházymu s Adamovou žádostí o finanční pomoc. Byly marné. Po úspěšném koncertě v Bratislavě však uspořádala skupina uherských šlechticů sbírku, aby umožnila mladému géniovi další hudební vzdělání. Odchodem celé rodiny do Vídně se začala další kapitola v životě budoucího virtuóza a skladatele.

Vídeňská příprava

Jeho učitelem klavíru se stal Carl Czerny, jeden z nejlepších pedagogů své doby, žák Ludwiga van Beethovena. Adam se k němu vypravil se synem už v roce 1819. Svůj dojem z prvního setkání s malým Lisztem si zapsal Czerny do deníku takto: „Jednoho rána ke mně přišel pán s chlapcem asi osmiletým. Bylo to bledé, nemocně vypadající dítě. Když hrál, kymácel se na stoličce tak, že jsem myslel, že každou chvíli spadne. Jeho hra byla zrovna tak nevyrovnaná, neučesaná, zmatená a o prstokladu neměl nejmenší ponětí. Přesto jsem byl omráčen jeho talentem. Zde zjevně stvořila pianistu sama Příroda.“

Czerného metoda měla vynikající výsledky – a má vlastně dodnes: s jeho klavírními etudami se musí důvěrně seznámit každý, kdo se učí na tento královský nástroj. Franz Liszt současně dostával lekce v kompozici od Salieriho. Oba jeho učitelé mu dávali hodiny bez nároku na honorář. Přesto měla rodina zpočátku velké existenční problémy. Jednou z cest, jak je odstranit, byly koncerty. Czerny dovolil malému Franzi veřejně vystoupit až po roce studia u něj. Událost se konala ve Vídni 1. prosince 1822 a znamenala pro Liszta ohromný úspěch.

Polibek od Beethovena

Několikrát se Liszt pokoušel setkat se s Beethovenem. Tehdy již hluchý skladatel vytrvale odmítal navštívit jeho koncert – prostě neměl rád „zázračné děti“. V Lisztových životopisech se často dočteme, jak Beethoven uchvácený hrou geniálního pianisty po vystoupení vstal a políbil jej na čelo. Liszt sám tuto legendu nevyvracel. Ve skutečnosti došlo k jejich setkání v Beethovenově domě a Liszt si onen polibek „vysloužil“ poté, co zahrál Bachovu Fugu c moll podruhé od jiného tónu (!). Pro mladého klavíristu znamenalo Beethovenovo gesto něco jako umělecké posvěcení.

O Lisztově rostoucím věhlasu svědčí i to, že byl nakladatelem Diabellim vyzván, aby zkomponoval variace na jeho vlastní valčík. Diabelli oslovil se stejnou prosbou všechny tehdejší význačné klavíristy-skladatele a jeho záměrem bylo vytvořit originální sbírku variací. Ta také roku 1813 vyšla a setkává se v ní padesát skladatelů dodnes uznávaných i zapomenutých. Jméno tehdy dvanáctiletého Liszta figuruje na 24. místě vedle Schuberta, Czerného, Moschelese a jiných.

Po dvou letech Czerny prohlásil, že už nemá chlapce co naučit. Jako klavírista neměl dvanáctiletý Liszt konkurenci. Logickým pokračováním jeho dráhy bylo studium na pařížské konzervatoři, kam se rodina přestěhovala na podzim roku 1823. Ještě před odjezdem chtěl Adam Liszt navštívit svou rodnou zem. Nejprve se Franz představil v Budapešti. Spolu pak navštívili františkánský klášter, kde měl Adam přátele. Toto místo zanechalo v chlapci trvalé vzpomínky.

Paříž a první koncertní turné

Při plánování koncertní cesty měl Adam Liszt před očima vzor Wolfganga Amadea Mozarta, který si šedesát let před tím podmanil Evropu. Věděl, že jeho synka budou s Mozartem srovnávat. Symbolicky zvolil i stejnou trasu: první zastávkou byl Mnichov. Dorazili tam v září 1823 současně s četnými návštěvníky každoročního Oktoberfestu. Město praskalo ve švech. Náhodou zde také vystupoval slavný německý klavírista Ignaz Moscheles. Adam riskoval, když svého syna představil publiku až po Moschelesově koncertě. Malý pianista však triumfoval. Když odjížděl, vezl si s sebou doporučující dopisy od samotného krále.

V polovině prosince Lisztovi konečně přijeli do Paříže. Najali si pokoje v hotelu, který stál shodou okolností naproti domu Erardových. Sébastien Erard byl proslulým výrobcem klavírů a obě rodiny se brzy úzce spřátelily. Erard poskytl Lisztovi svůj nejnovější model klavíru s rozsahem sedmi oktáv. Smlouva, kterou uzavřel s Lisztovým otcem, byla výhodná pro obě strany: Franz bude vystupovat zaštítěn Erardovým jménem na klavírech z jeho dílny, které Erard na vlastní náklady kamkoliv dopraví. Od té doby si zřejmě továrník nemohl na odbyt stěžovat.

Sen, za kterým do Paříže přijeli, se jednoho rána rozplynul. Ředitel pařížské konzervatoře Cherubini odmítl Franze přijmout. Důvod? Podle pravidel tam nesměli studovat cizinci. Nepomohla ani doporučení s královskou pečetí. Dveře konzervatoře zůstaly Lisztovi navždy zavřeny. Bylo třeba najít jiné učitele. Adam se nakonec obrátil na Antonína Rejchu, rodilého Pražana, Beethovenova přítele a uznávaného hudebního teoretika, aby v tomto oboru Franze vzdělával. Kompozici ho vyučoval Ferdinando Paër. Chlapec dělal rychlé pokroky ve francouzštině, které nakonec dával přednost i před svou mateřskou řečí – němčinou. Od okamžiku, kdy přijel do Paříže až do března 1824 odehrál malý Liszt neuvěřitelných čtyřicet koncertů. Úspěch u publika mu zaručovala nejen virtuózní hra, ale také bezprostřední chování bez známky povýšenosti.

Dospívání

Celkem třikrát koncertoval Liszt v Anglii, dvakrát před králem Jiřím IV. V roce 1826 podnikli s otcem cestu po francouzském venkově, navštívili také Švýcarsko. Čím dál více si Liszta podmaňovala i múza skladatelská . Po nepřetržitém tříletém kočování z místa na místo se však chlapcovo zdraví zhoršilo. Zároveň s dospíváním projevoval čím dál hlubší sklon k náboženskému rozjímání. Otec se rozhodl odjet na prázdniny do Bologně, aby se syn zotavil. Skončilo to však tragicky: Adam Liszt tam krátce po příjezdu ve svých padesáti letech zemřel na žaludeční katar. Jaký otřes to asi musel být pro šestnáctiletého chlapce, jehož matka byla daleko v Grazu! Vrátil se do Paříže, kam zatím matka přicestovala. Nebyl schopen veřejně hrát. Bylo však nutné nějak zajistit živobytí, a tak Franz začal dávat hodiny v šlechtických rodinách. Zájemci (většinou slečny) se jen hrnuli: populární virtuóz, navíc velmi přitažlivý a s příjemným vystupováním neměl nouzi o žáky.

První milostné vzplanutí přišlo záhy: jmenovala se Caroline de Saint-Cricq a byla dcerou ministra. Krásná sedmnáctiletá dívka cit svého stejně starého učitele opětovala. Láska vzala rychlý konec zásahem Carolinina otce: ten ukázal Lisztovi dveře a dceru provdal za syna jednoho ze svých kolegů. Tato životní rána Liszta zasáhla s takovou intenzitou, že onemocněl, upadl do těžkých depresí a podruhé v životě toužil vstoupit do kláštera. Byla to jeho matka a otec Lamennais, Lisztův duchovní rádce (dnes bychom řekli psychoterapeut), kteří mu tento záměr rozmluvili.

V následujících letech se Liszt seznámil s Berliozem a Chopinem a navázal s nimi velmi vřelý vztah. Že nebyl ze strany Chopina opětován, je druhotná věc. V roce 1831 slyšel v Paříži poprvé hrát Paganiniho a byl jím jako všichni uchvácen. „Cvičím teď čtyři až pět hodin – tercie, sexty, oktávy, tremola, kadence atd.,“ píše Liszt svému žáku. „Jestli se z toho nezblázním, uvidíš, že ze mne bude umělec. ‘Já jsem také umělec!’ křičel Michelangelo když se poprvé setkal s mistrovským dílem. Tato slova mi nejdou z hlavy od té doby, co jsem slyšel Paganiniho. Jaký je to muž, jaké housle, jaké utrpení na těch čtyřech strunách!“ Pod dojmem Paganiniho napsal Liszt virtuózní studii La campanella. Později složil 12 etud podle Paganiniho Capriccií. I díla ostatních skladatelů často dala podnět ke klavírním transkripcím, ve kterých dosáhl absolutního mis-trovství. Vrcholem byl přepis Berliozovy Fantastické symfonie.

Marie d’Agoult

V roce 1833 se Liszt setkal se svou osudovou ženou. Hraběnce Marii d’Agoult, o šest let starší vdané ženě se dvěma dětmi, byl představen u George Sandové, která ironií osudu žila také v nelegitimním svazku s Chopinem. Muselo to být pro Marii bolestné rozhodnutí opustit děti a muže, který – oproti tvrzení některých životopisců – byl velkorysým a milujícím manželem a otcem. Milenci utekli z Paříže. Každý zvlášť. Sešli se v Ženevě, kde na nějakou dobu nalezli domov. Liszt začal vyučovat na nově založené ženevské konzervatoři. Zde se jim narodily dvě dcery: Blandine a Cosima. V následujících letech žil Liszt s Marií střídavě ve Švýcarsku a Itálii. Časté cesty po nádherné krajině inspirovaly Liszta ke zkomponování klavírního cyklu Léta putování.

Zatímco byl Liszt s Marií mimo Paříž, stával se klavírista Thalberg jeho vážným konkurentem. Boj se odehrával hlavně na stránkách deníků a celá Paříž se jím skvěle bavila. 31. března 1837 se konal rozhodující duel mezi oběma velikány. Každý, kdo v Paříži něco znamenal, se přišel podívat. Byla to opravdu událost, které přihlížel Chopin, Herz, Czerny, Pixis a další velcí umělci. Thalberg hrál brilantně. Posadil se ke klavíru bez nejmenší známky vzrušení a oslnil technikou, která byla Lisztově rovnocenná. Znělo to tak, že se zdálo nemožné, aby někdo takto hrál jen dvěma rukama. Pak přišel na řadu Liszt a znělo to jako z jiného světa. Kdo tedy nakonec zvítězil? Dokonce i prolisztovsky zaměřené deníky uveřejnily jen vyhýbavou odpověď. Šalamounsky to vyřešila princezna Belgioioso, iniciátorka onoho klání: „Thalberg,“ řekla, „je prvním klavíristou na světě. Liszt – je jediným.“

Cestující virtuos

Liszt zrovna pobýval v Benátkách, když se dověděl o ničivých záplavách v Maďarsku. Jeho rodná země, na niž po dlouhou dobu nevzpomněl, ho volala. Okamžitě odjel do Vídně, kde dával koncerty na pomoc zničeným vesnicím. Marie d’Agoult mu nikdy neodpustila, že ji nechal – těhotnou a nemocnou – samu ve městě, které si nikdy neoblíbila. Její žárlivost byla příčinou rozchodu. Došlo k němu po narození syna Daniela v roce 1839.

Lisztova štědrost byla pověstná. Stačilo, aby se doslechl, že se nedostává peněz na vztyčení Beethovenova pomníku v Bonnu, a celý projekt doplatil z vlastních peněz. Čtyřicátá léta znamenala pro Liszta-klavíristu největší úspěchy. Cestoval po celé Evropě, od Irska po Turecko, od Portugalska po Rusko. V roce 1840 navštívil také Brno a Prahu. Prázdniny trávil s Marií a dětmi na ostrůvku Nonnenwerth na Rýnu, než se v roce 1844 definitivně rozešli. Liszt vzal děti s sebou do Paříže, aby zajistil jejich dobré vzdělání.

Vyprodané koncertní sály mu ležely u nohou, vyhledávaly ho krásné ženy ochotné učinit cokoliv, aby si je jejich idol oblíbil. Za dva roky odehrál stovky převážně charitativních koncertů, většinou v rodném Maďarsku. Těžko si lze představit, kde bral čas na komponování – kromě početných klavírních skladeb psal také písně a chorální kompozice. Vznikaly první náčrtky symfonických děl. V roce 1848 byl Liszt jmenován ředitelem orchestru ve Výmaru. Za dirigentským pultem nestál poprvé: vyzkoušel si to na koncertě v Budapešti dva roky předtím.

Carolyne

Jakkoliv rušný a bohatý život Liszt v té době vedl, po citové stránce v něm panovala pustota. Povrchní románky mohly na chvíli zasytit, ale člověka tak hluboce založeného neuspokojovaly. V takovém rozpoložení ho osud přivedl k hraběnce Carolyne Sayn-Wittgensteinové, s níž se potkal během koncertního turné v Kyjevě. Tato žena měla na Liszta velmi silný vliv: na její naléhání se vzdal pomíjivé kariéry koncertního klavíristy a zaměřil své síly ke kompozici. Ukázalo se, že to bylo rozhodnutí nade vše moudré: teprve pětatřicetiletý Liszt odcházel z pódia jako vítěz na vrcholu sil, nedal kritikům šanci pozorovat postupný přechod k rutině či stagnaci. Poslední veřejný koncert přednesl v září 1847 v ruském Jelizavetburgu a zimu strávil s hraběnkou na jejím statku ve Woronincích. Přesvědčoval výmarského vévodu, aby se přimluvil u jejího bratra ve věci Carolynina rozvodu. Vévoda jí nevyhověl, hraběnka se přesto nastěhovala k Lisztovi.

Carolyne Sayn-Wittgenstein

Hlavní Lisztovo úsilí směřovalo ke komponování. Během následujících dvanácti let napsal a revidoval většinu dodnes ceněných skladeb. Jeho velkou zásluhou bylo uvádění soudobých autorů na výmarském pódiu. V premiéře tam zazněl pod Lisztovým vedením Wagnerův Lohengrin, dále Tannhäuser, Schumannova Genoveva a scénická hudba k Manfredovi, Berliozův Benvenuto Cellini, opery Verdiho a Donizettiho. Na orchestru si zkoušel svá díla a podle zvuku pak přepracovával instrumentaci. Výmar se stal Mekkou německé avantgardy, nazývanou „Nová německá škola“ a za Lisztem se sjížděli dychtiví posluchači. Mezitím se obě dcery Liszta a Marie d’Agoult provdaly: Cosima si vzala Hanse von Bülowa, klavíristu a významného dirigenta, a Blandine se vdala za bývalého ministerského předsedu Francie. Liszt a hlavně Carolyne usilovali o rozvod.

Wagner

Richard Wagner žil tou dobou jako politický uprchlík ve Švýcarsku. Byl to Liszt, který mu po revoluci v roce 1849 pomáhal utéci z Německa. Přátelství těchto dvou Titánů bylo nesmírně hluboké, založené na vzájemné úctě a společných názorech. Liszt, ten šťastnější z obou, pomáhal svému příteli ze všech sil: podporoval ho finančně, aby mu umožnil tvořit, uváděl jeho opery, pro které jiná divadla neměla místo, byl mu osobním rádcem. V roce 1861, kdy Liszt žil v Římě téměř poustevnickým životem, narušil tento vzácný vztah Wagnerův poměr s Lisztovou dcerou Cosimou, provdanou za Hanse von Bülowa. Liszt se ocitl mezi dvěma ohni: oba muže miloval jako své syny a pocit, že jeden trpí vinou druhého, byl nesnesitelný. Cosima porodila Wagnerovi dvě děti, ještě než se za něj v roce 1864 provdala. Po pěti letech, kdy se Liszt s nimi nestýkal, se nakonec smířili. Wagnerova smrt v roce 1883 byla pro Liszta nečekanou ranou.

Zmařená svatba

Vztahu Liszta a Carolyne nebylo nikdy souzeno dostat oficiální požehnání církve. Jednu dobu už věci vypadaly nadějně a Carolyne dosáhla papežského svolení k rozvodu. V den Lisztových padesátin se měla v Římě konat svatba. Vše už bylo přichystáno, když náhle dorazil posel s dopisem, ve kterém Wittgensteinova rodina žádala o přešetření všech okolností. Znamenalo by to další léta čekání a vleklých sporů. Oba tedy přijali tento fakt pokorně jako osud a smířili se s tím, že jejich vztah bude mít nadále podobu přátelství. Hraběnka Carolyne se uchýlila do samoty a věnovala se psaní náboženských pojednání. Její impozantní dílo o 24 svazcích má název Vnitřní příčiny zjevné nedostatečnosti církve v roce 1870. Zemřela pouhých několik dní po jeho dokončení, roku 1887.

V roce 1865 přijal Liszt nižší kněžské svěcení a věnoval se jako ctihodný abbé převážně komponování církevní hudby. Střídal pobyt v Římě, Výmaru a Budapešti. Bylo mu souzeno zažít utrpení ze smrti dvou svých dětí, ale také radosti z početných žáků. V roce 1886 (v 75 letech) podnikl poslední turné, při němž navštívil koncerty ze svých skladeb v Budapešti, Liége a Paříži. Poté se vydal do Londýna, který neviděl od roku 1841. Při cestě z Bayreuthu se nachladil, ale přesto si ještě naposledy připomenul svá pianistická léta: v Lucemburku hrál svůj Sen lásky, jeden z Vídeňských večerů a úpravu Chopinovy etudy. Nachlazení přerostlo v zápal plic a největší klavírista všech dob zemřel pokojně krátce před půlnocí 31. července 1886.

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.