Jedenašedesátiletý lazebník a chirurg z německého Halle nad Sálou Georg Händel se roku 1683 podruhé oženil. Jeho chotí se stala dvaatřicetiletá Dorothea Taustová, jejíž otec, luteránský kazatel, snoubence oddal. Život jejich prvního dítěte zhasl ještě při porodu, avšak o rok později, 3. února roku 1685 přišel na svět druhý syn, pokřtěný jako Georg Friedrich. O půldruhého měsíce později se v Eisenachu narodil Johann Sebastian Bach...
Na rozdíl od Bachovy muzikantské rodiny neměl ani jeden z Händelových rodičů pro hudbu pochopení. Nenašli byste sebemenší hudební tradici, ani kdybyste pátrali mnoho generací před velkým skladatelem. Zato je zde patrná vzdálená spojitost s českými zeměmi – otcův rod pocházel ze Slezska a matčin dokonce z Čech.
Georg Händel působil jako ranhojič ve službách saského vévody Augusta, který měl v Halle od roku 1656 svou rezidenci. Po jeho smrti se syn Johann Adolf I. sice přestěhoval do Weißenfelsu, protože město připadlo již dřívějšími dohodami Braniborsku, služeb otcova lékaře však využíval nadále. Händel za vévodou dojížděl a občas brával syna s sebou. Uměnímilovný vévoda údajně odhalil nadání osmiletého Georga Friedricha, když jej slyšel hrát na varhany ve dvorní kapli. Povolal k sobě ihned chlapcova otce, aby ho přesvědčil o nutnosti rozvíjení nevšedního talentu malého hudebníka. Přestože Georg Händel ve svých představách pomýšlel spíše na synovu právnickou kariéru, vzal si slova svého chlebodárce k srdci.
Georg Friedrich Händel
I zavedl ho coby zámožný měšťan k tehdejšímu nejlepšímu hallskému hudebníkovi, třicetiletému varhaníkovi chrámu Panny Marie Friedrichu Wilhelmu Zachowovi. Lepší školení by si nadaný chlapec nemohl přát. Zachow vzdělával malého Georga Friedricha ve všech hudebních oborech, které ovládal – a nebylo jich málo. Sám pro potřeby chrámu komponoval a byl obeznámen s dobovými kompozičními styly. Učil malého Händela hře na varhany, cembalo, housle a hoboj, principům zpěvu, harmonie, kontrapunktu, forem, improvizace i hudebnímu vkusu. Vlastnil nebývale rozsáhlou sbírku italské a německé hudby a svého žáka nechal přepisovat skladby Frobergera, Pachelbela a jiných, aby z nich „okoukal“ kompoziční zákonitosti. Stejným typem samostudia kompozice prošel i Bach a mnozí jiní hudební velikáni – také v Händelově případě se osvědčilo jako velmi účinné. Když bylo Georgu Friedrichovi pouhých jedenáct let, ustanovil ho Zachow svým zástupcem v úřadu chrámového varhaníka.
Smrt otce, Telemann a práva
Otec však nehodlal zanedbat ani všeobecné vzdělání svého syna, a nechal ho zapsat na místní gymnázium. Nedlouho po chlapcových dvanáctých narozeninách však pětasedmdesátiletý Georg Händel zemřel. Ve své poslední vůli vyslovil přání, aby syn navzdory jiným zájmům přece jen vystudoval práva.
V roce 1701 se šestnáctiletý Georg Friedrich seznámil s tehdy dvacetiletým magdeburským rodákem Georgem Philippem Telemannem, pozdějším slavným skladatelem. Ten se zastavil v Halle cestou do Lipska, kde se hodlal zapsat ke studiu práv. Oba hudebníci si okamžitě padli do oka a jejich přátelství jim vydrželo až do konce života. Dochovala se řada dopisů, v nichž si vyměňovali názory na kompozici i všední starosti (viz Skladatel o sobě a jiní o něm). 10. února 1702 Händel vyplnil přání svého otce a zapsal se na teprve sedm let fungující hallskou univerzitu. Ve stejné době se přihlásil na uvolněné místo varhaníka v hallském Dómu reformované církve. Předchozího varhaníka museli propustit, protože beznadějně propadl pití a na podzim roku 1701 ze svého úřadu svévolně odešel. Představitelé dómu přijali Georga Friedricha na zkušební dobu jednoho roku a za značně nižší plat, než jaký měl bývalý problematický varhaník.
Za operou do Hamburku
Kolik skladeb zkomponoval Georg Friedrich během prvních osmnácti let svého života, přesně nevíme. Dochovaly se některé údaje o jeho kompozicích, převážně studijních a příležitostných. Díky své cílevědomosti a ctižádosti však stále silněji cítil, že v Halle se svým talentem ke kdovíjakému štěstí nepřijde. Varhanický post, který zpočátku považoval za velkou příležitost, mu po dvou letech začal být příliš těsný. V té době byl již pevně rozhodnut, že to nejsou práva, čím chce naplnit svůj život. Na jaře roku 1703 dal tedy vale svému rodnému městu a vydal se na sever do Hamburku – bohatého hanzovního města, kulturního a obchodního centra, „Benátek severu“.
Se severoitalským městem měl Hamburk kromě již zmíněných přívlastků společnou ještě jednu kulturní exkluzivitu. Byla jí veřejná operní scéna – budova, v níž mohl shlédnout operní představení každý, kdo měl alespoň na minimální vstupné. Tedy žádná výsada panovnického dvora jako v Paříži či Vídni, nýbrž operní dům na Husím trhu, jehož představitelé v čele se skladatelem Reinhardem Keiserem propagovali německou národní operu proti celoevropsky vládnoucí opeře italské.
Sňatkem k zaměstnání? Ne, děkuji.
Hned v červnu se zde Händel spřátelil s hamburským rodákem Johannem Matthesonem, pozdější výraznou hudební osobností. O svém vztahu k Händelovi i o společných příhodách píše Mattheson ve svém životopisném lexikonu Základy slavobrány. Tak se dozvídáme jak o překvapujícím Händelově talentu, tak například i o společné cestě obou přátel do Lübecku, kam byl Mattheson pozván ke konkurzu na nástupce obdivovaného varhaníka Dietricha Buxtehudeho. Nakonec se jako zručnější varhaník ukázal Händel, ale ani jeden z nich nakonec prestižní místo nepřijal. Celá záležitost byla totiž podmíněna ještě jednou povinností – sňatkem s Buxtehudeho dcerou. Jelikož však byla Anna Margareta o deset let starší než Händel a ani o jejích vnadách se Mattheson nezmiňuje nikterak lichotivě, vrátili se oba mladíci raději zpět do Hamburku. Za zmínku stojí, že i mladý Johann Sebastian Bach, který o dva roky později putoval 280 mil pěšky, aby se setkal se slavným Buxtehudem, odolal ze stejných důvodů lákavé nabídce...
Operním skladatelem
Díky Matthesonovým kontaktům se Georg Friedrich seznámil s mnoha lidmi z hamburského hudebního života. Vyučoval hudbu v rodinách zámožných měšťanů a hrál na cembalo v operním orchestru. Pod vlivem divadelního prostředí začal také komponovat svoji první operu. Byla jí Almira, napsaná na nevkusný německo-italský text nechvalně známého veršotepce Friedricha Christiana Feustkinga. Premiéra, která se konala měsíc před Händelovými dvacátými narozeninami, měla u publika nesmírný ohlas, a Georg Friedrich se takříkajíc přes noc objevil vysoko na hamburském operním žebříčku. Stejně úspěšné bylo i jeho druhé jevištní dílo, singspiel Nero, jehož hudba se nám nedochovala.
Händelova socha v Halle
Zatímco Händel začal ze svých úspěchů bohatnout a mohl si dovolit finančně podporovat své blízké v Halle, hamburský operní dům prožíval v letech 1706 – 1707 krizi. Roku 1706 si opera objednala u Händela další kus, s jehož realizací pak otálela. Na podzim 1706 Georg Friedrich všechny překvapil: bez předchozího ohlášení odjel sám a na vlastní náklady do Itálie. O tomto záměru nevěděl ani Mattheson.
V baště opery
Händel nejel do Itálie zcela naslepo. Mířil do Florencie, jelikož se rok předtím v Hamburku seznámil s druhorozeným synem toskánského velkovévody Gianem Gastonem. Jeho starší bratr Ferdinando se znal s mnoha italskými hudebníky a skladateli a vybavil Georga Friedricha doporučujícími dopisy pro významná hudební centra. V domě Medicejů zřejmě Händel přečkal zimu a již na začátku roku 1707 ho nacházíme v římských dokumentech. Jsou to zápisy vesměs pochvalné. Georg Friedrich všude vzbuzoval obdiv svou varhanní hrou a improvizacemi. V červenci oslnil svými duchovními kompozicemi (především oslavným Dixit Dominus) objednanými pro ceremonii významného svátku Panny Marie karmelské. Již samotná objednávka je důkazem velkého respektu, který si během tak krátké doby u Italů vytvořil.
Seznámil se s mnoha osobnostmi kulturního života Říma, mimo jiné s uměnímilovnými kardinály Colonnou a Ottobonim a s členy slavné akademie Arcadia, mezi něž patřili i skladatelé Arcangelo Corelli a Alessandro Scarlatti. V dubnu 1707 zde Händel provedl své první oratorium Triumf času a pravdy. Jeho hudba připadala Italům nezvyklá. Corellimu, který hrál při provedení part prvních houslí, se zdála „příliš francouzská“, složitá a tvrdil, že jí nerozumí.
Z Říma, kde se pohyboval od úspěchu k úspěchu, si Händel na podzim 1707 „odskočil“ do Florencie, aby se zúčastnil premiéry své první italské opery Rodrigo. Pro Neapol složil v následujícím roce serenatu Aci, Galatea e Polifemo. Po opětovných pobytech v Římě a Florencii se v roce 1709 konečně dostal do Benátek, města opery, karnevalu a veřejných divadel. Zde se setkala s velkým úspěchem jeho opera Agrippina. Benátské obecenstvo prý již o první pauze vykřikovalo: „Ať žije náš milý Sas!“ Agrippina se dočkala sedmadvaceti repríz během jediné sezóny. Kromě toho složil Händel v Benátkách více než sto světských komorních kantát s pěvecky náročnými áriemi a dramatickými recitativy.
Zájem z Hannoveru
Vypadalo to, že Händel setrvá na Apeninském poloostrově delší dobu. V červnu 1710 se však dozvěděl, že hannoverský kurfiřt Ernst August mu nabízí místo kapelníka po odcházejícím Italovi Agostinovi Steffanim, který Händela místo sebe doporučil. Pětadvacetiletému skladateli ověnčenému nedávnými úspěchy určili plat nezanedbatelné výše, a Georg Friedrich se hned po příjezdu pustil do práce. Měl k dispozici orchestr zvyklý hrát špičkový italský i francouzský repertoár a těšil se přízni svých zaměstnavatelů. Něco podstatného tu však chybělo: opera nebo jen sebemenší zájem o ni.
Ještě na podzim roku 1710 si vzal Händel dovolenou a jel přes Halle, kde navštívil své blízké, do Londýna. S jeho příjezdem zároveň přivály z Itálie zvěsti o jeho tamních úspěších. Skladatelovy přítomnosti ihned využil nájemce Královského divadla Aaron Hill, předložil mu italské libreto a objednal si u něj operu. Za čtrnáct dní mu Georg Friedrich odevzdal hotové dílo: Rinalda na námět Tassova Osvobozeného Jeruzalému. Opera si na premiéře v únoru roku 1711 získala srdce publika. V té samé sezóně se dočkala ještě čtrnácti repríz a později ji zhlédli i v Dublinu, Hamburku a Neapoli. K úspěchu jistě přispěly i roztodivné jevištní efekty jako například vypuštění hejna živých vrabců a pěnkav. Některé árie z Rinalda zlidověly. Již při této návštěvě Anglie se Händel setkal se švýcarským divadelním podnikatelem Johannem Jakobem Heideggerem. Tento podle mnoha svědectví nejšerednější muž, jaký kdy byl stvořen, zaujal zanedlouho významné místo ve skladatelově životě.
Koncem června se Georg Friedrich vrátil zpět do Hannoveru. Překročení dovolené mu zřejmě u kurfiřta prošlo dosti hladce, protože již na podzim získal další dovolenou pro cestu do Halle. V Hannoveru pak pracoval na druhé opeře objednané Angličany, Il pastor fido (Věrný pastýř). Na podzim 1712 mu velkorysý kurfiřt znovu schválil dovolenou pro cestu do Londýna pod podmínkou, že se vrátí včas. Händel si ji i tentokrát „mírně“ prodloužil: o celých sedmačtyřicet let. Do Hannoveru se již nikdy nevrátil.
Londýnská odysea
Sídelní královské město Londýn prožívalo v té době svoji konjunkturu. Bylo významným obchodním, ale i kulturním centrem, o což se jistě zasloužila i francouzská výchova krále Karla II. K největšímu rozkvětu obou oblastí docházelo právě v době Händelova pobytu. Narozdíl od jiných kulturních oborů v té době anglická hudba stagnovala. Od smrti posledního významného skladatele Henryho Purcella uplynulo již dvacet let a další žáci jeho učitele Johna Blowa nevynikli.
V době Händelova příchodu měl Londýn čtyři divadla, v nichž italské operní společnosti provozovaly italské opery na smíšené anglicko-italské texty. Angličané byli tedy zvyklí na italský hudební styl, ze zmíněných prapodivných směsicí však příliš nadšeni nebyli. Tato situace připravila pro Händela vhodnou půdu a vzbuzovala v něm velké naděje na prosazení vlastního hudebního stylu. Ohlas na operu Il pastor fido, která se v mnohém nevyrovnala Rinaldovi, však jeho očekávání nesplnil. Skladatel se nenechal odradit a další operou Teseo v lednu 1713 anglické ledy prolomil.
Vzápětí se však Georg Friedrich dozvěděl o finančním skandálu: nový nájemce Queen’s Theatre utekl s celou tržbou ze dvou představení Tesea do Itálie. Všichni účinkující museli pokračovat v dalších reprízách na vlastní náklady, a tu se na scéně objevil již jmenovaný Heidegger. Ujal se „managementu“ divadla a z krize ho úspěšně vyvedl. Nemysleme si však, že Händelovy úspěchy se omezovaly jen na operní prostředí. Postupně si mapoval všechny londýnské varhany a zvěsti o jeho varhanických schopnostech se brzy roznesly. Svým uměním si získával přízeň anglické šlechty i těch nejvyšších.
Prominent královského dvora
U příležitosti uzavření Utrechtského míru s Francií se v Anglii roku 1713 pořádaly velkolepé oslavy. Hudba samozřejmě nemohla chybět a královna Anna zaskočila Händela objednávkou, s níž dozajista nepočítal – žádala po něm hudbu k hlavní církevní slavnosti. Tak vznikly skladby Utrechtské Te Deum a Jubilate, provedené v katedrále svatého Pavla obrovským provozovacím aparátem (jen instrumentalistů bylo 150). Angličané byli z Händelovy hudby nadšeni: navázal na anglickou sborovou tradici a přitom vytvořil zcela osobitý styl – konečně opravdu „anglický“!
Následujícího roku uvedl Händel další operu Lucio Cornelio Silla a ke královniným narozeninám gratulační ódu. Ta se z ní však dlouho netěšila – 1. srpna 1714 náhle zemřela, aniž by po sobě zanechala jediného potomka. V této prekérní situaci prohlásil parlament za nastupujícího krále nejbližšího protestantského příbuzného Stuartovců, hannoverského kurfiřta Georga Ludwiga! Toho, jemuž dal Händel slib, který pak nedodržel! Toho, kterému utekl! To si Händel nepředstavoval ani v nejhorších snech... Jeho osud byl nyní zcela v rukou nového krále Jiřího I.
Händelův autograf opery Tolomeo
Ve svém novém úřadu však Jiří neztratil nic na své velkorysosti. Vědom si Händelova přínosu pro anglickou kulturu, za kterou nyní převzal zodpovědnost, tleskal již dva měsíce po převzetí trůnu Rinaldovi a stal se podporovatelem jeho autora. Jmenoval ho dvorním skladatelem a učitelem svých dvou dcer a za obě funkce ho bohatě odměňoval. V roce 1716 vzal Georga Friedricha s sebou do Hannoveru a v létě 1717 si objednal hudební doprovod k lodní vyjížďce po Temži. Händel zvolil bohaté nástrojové obsazení s hojným zastoupením dechů a pestrou formu orchestrální suity – mozaiky různých tanců převážně francouzského původu. Slavný název Vodní hudba vznikl později spojením této suity se dvěma dalšími, zkomponovanými v letech 1715 a 1736 pro podobnou příležitost.
Období 1717 – 1719 strávil Händel u vévody z Chandosu, na zámku Cannons. V přepychu štědrého hostitele zde vytvořil především jedenáct slavných sborových žalmů – „anthemů", nazvaných Chandoské. Mají formu orchestrálních kantát italského stylu se sólovými čísly, ansámbly i sbory.
Operní podnikatel
V roce 1720 založil Georg Friedrich spolu s Heideggerem Královskou hudební akademii. Byla to jakási „akciová společnost“, do níž všichni její členové vložili finanční obnos, jenž se měl zhodnotit úspěšným operním provozem. Händel, který měl zajistit zmíněný úspěch svými operami, sehnal několik vynikajících zpěváků. Díky nim a stále novým kusům ze skladatelova pera Královská akademie po celých osm sezón opravdu vzkvétala. Aby královy přízně nebylo málo, vydal roku 1720 výnos o výhradním právu na publikování a tisk Händelových děl.
Rok 1728 však znamenal krach podnikání společnosti. Velký podíl na něm mělo lednové uvedení Žebrácké opery básníka Johna Gaye a skladatele Johna Christopha Pepusche. Tepala zlořády aristokratické společnosti i italskou operu s jejími manýry. Parodovala známé nápěvy z Händelových oper i extempore namyšlených primadon.
Po rozpadu Akademie odjel Händel opět do Itálie, sehnal nové zpěváky a v prosinci 1729 zahájila činnost nová akademie se stejným tandemem v čele a novými Händelovými operami na repertoáru. O pět let později se však v Londýně objevila konkurenční Šlechtická akademie, které se nakonec podařilo Händela vyštvat z královského divadla do mnohem skromnějších prostor. Skladatel, jehož postihl roku 1737 záchvat mrtvice a ochrnutí, se stáhl do ústraní. V Cáchách se pak obdivuhodně zotavil, aby v roce 1738, po krachu Šlechtické akademie, naposledy vyrukoval s novými operními díly: Faramondem a Sersem.
Oratorní příslib
Jako bychom při výčtu Händelových operních úspěchů a krachů zapomněli na druhou, neméně významnou oblast jeho tvorby – oratoria. To samozřejmě nelze, přestože přišel Händel do Anglie s ambicemi operního tvůrce. Jeho neoperní vokálně-instrumentální dílo, které zahrnuje kromě oratorií již zmíněné anthemy a rozličné příležitostné ódy, si však zaslouží stejně velký prostor jako ostatní kompozice.
Všimněme si nyní posledního Händelova instrumentálního díla – slavné Hudby k ohňostroji. Vznikla opět na objednávku, a sice roku 1749 k oslavám Cášského míru. Velkolepé spektakulární provedení celé skladby Londýn opět nadchlo. Pro jejího autora znamenalo poslední vzestup. Jak finanční, tak i prestižní.
V té době však již Händel bojoval s nemocí. V roce 1743 ho postihl druhý záchvat mrtvice, z něhož se zotavoval velmi zdlouhavě. Roku 1751 se navíc objevila oční choroba, skladatel podstoupil několik operací, jejichž následkem zcela oslepl. Proti psychickému zlomení bojoval obdivuhodně srdnatě – diktováním notového zápisu se snažil komponovat, zpaměti provozoval dále své varhanní koncerty, počátkem roku 1759 dokonce ještě zorganizoval úspěšnou oratorní sezónu. Dne 14. dubna 1759 ho však nemoc přemohla.
Přál si být pochován v tichosti, neveřejně. Na smuteční obřad ve Westminsterském opatství se však dostavily tři tisíce Londýňanů. O tři roky později byl nad místem skladatelova posledního odpočinku odhalen mramorový pomník, který lze spatřit v chrámovém „Koutku básníků“ dodnes.