Premier livre de pièces de clavecin
Svoji první knihu cembalových skladeb vydal Jean-Philippe Rameau tiskem jako třiadvacetiletý v roce 1706. Je pro nás nejstarším dokladem jeho raného kompozičního stylu a zároveň obsahuje četné podobnosti se stylem pařížského varhaníka Louise Marchanda, který se v té době stal Rameauovi vzorem. Kniha má podobu jedné suity – tj. řady tanců, jejímž pilířem je čtveřice Allemande – Courante – Sarabande – Gigue. Řadu doplňují další tance a zahajuje ji typická úvodní část, Preludium.
Prélude
První část Preludia je jedním z posledních příkladů francouzské metricky volné loutnové či cembalové skladby – takzvaného „prélude non mesuré“, které zaznamenalo největší rozkvět v 17. století. Zápis neobsahoval taktové čáry a rytmické hodnoty not byly, kromě rychlých běhů, zapsány pouze přibližně v celých notách. Takový zápis poskytl hráči naprostou interpretační svobodu. Záleželo pouze na jeho invenci, jak dotvoří celkovou rytmickou a metrickou podobu skladby, jejíž sazba byla po vzoru loutnového stylu postavena na rozložených akordech. Druhá část Preludia přichází s dvanáctiosminovým metrem a přesně zapsanou artikulací. Sazba si vystačí s pravidelným osminovým pohybem a sekvenčním harmonickým vývojem.
Allemande – Deuxième Allemande
První ze čtveřice základních tanců suity je charakteristický sudým metrem, přísnějším vedením hlasů a pestře ozdobenými melodiemi. Některé z tanců bývají uváděny ve dvojicích. Je tomu tak i v případě dvou Allemande, z nichž druhá vychází z melodie první, je však notována ve dvoupůlovém taktu a osminovými hodnotami.
Courante
Courante bývá nejnoblesnější ze všech tanců suity. Ve třídobém metru a s množstvím ozdob má poměrně obtížnou artikulaci odpovídající složitým krokovým variacím dobového tance. První polovina Courante se opakuje beze změn, druhá je však rozdělena do dvou částí – první a druhé reprízy, z nichž druhá se ještě dvakrát (s pozměněnými závěry) opakuje.
Sarabandes
Opět dvojice tanců, tentokrát dvou klidnějších tříčtvrťových saraband. Hrají se bezprostředně po sobě, aby lépe vynikl kontrast mezi a moll první sarabandy a A dur sarabandy druhé.
Gigue
V závěrečném z kmenové čtveřice tanců Rameau neužil tradiční šestnáctinovou sazbu běžnou pro gigue, dodržel však tečkovaný rytmus i bohatou ornamentiku.
Vénitienne
Jediný kus s netanečním názvem Benátská napodobuje písně gondoliérů z comédie-ballet La Vénitienne uvedené v Paříži v roce 1705. Tanec třídobého metra v tónině A dur stylizuje Rameau do rondové formy se dvěma „kuplety“ – variacemi na refrén. Ten se zde opakuje celkem čtyřikrát.
Gavotte
Také dvoupůlová gavota má formu ronda se dvěma kuplety.
Menuet
Celou suitu uzavírá snad nejoblíbenější tanec 18. století. Je krátký, jednoduchý, téměř bez ozdob.
Nouvelles suites de pièces de clavecin
Třetí a poslední z původních Rameauových sbírek pro sólové cembalo vyšla v Paříži okolo roku 1728. Vědom si obtížnosti a osobitého pojetí každého kusu sepsal skladatel rozsáhlou předmluvu vysvětlující hudební zápis i interpretační problémy. Odborná úroveň předmluvy si v ničem nezadá s Rameauovými čistě teoretickými spisy. Základní tóninou sbírky je – stejně jako v případě první knihy – a moll.