Obec Kaliště leží v zapomenutém koutě romantické přírody Českomoravské vrchoviny asisedm kilometrů od Humpolce. V dobách Rakouska-Uherska byla Kaliště vždy ryze českou obcí, když z pěti set jejich obyvatel se k německé národnosti hlásila jedna jediná rodina. Byla to rodina židovského podomního obchodníka Šimona Mahlera. Šimon, dědeček slavného Gustava, se sem přistěhoval z Lipnice, kde spatřil světlo světa ještě skladatelův otec Bernhard. Ten byl velice zdatným obchodníkem a Kaliště mu brzy začal být malá. Gustav, který se narodil 7. července, se tedy ve svém rodišti doslova ani neohřál, neboť již v říjnu 1860 přesídlila rodina natrvalo do Jihlavy.
Gustav Mahler jako malý chlapec
Druhé největší město Moravy, významné středisko průmyslu a obchodu, čerstvě postavená železniční trať a také jedna z největších židovských obcí na Moravě – takto je možné stručně charakterizovat Jihlavu po roce 1860. Rozmach města v této době byl očividný a zasloužili se o něj značnou měrou právě židovští podnikatelé, jejichž firmy patřily k největším ve městě. Bylo to možné zejména díky rozvolnění středověkých židovských zákonů v rakouské monarchii po roce 1848. Dalším mezníkem byla tzv. „Prosincová ústava“ z roku 1867, která s konečnou platností Židy zrovnoprávnila. Počet osob židovského vyznání v Jihlavě tak během krátké doby vzrostl více než desetkrát. Podnikavý a ctižádostivý Bernhard Mahler zde tedy nalezl živnou půdu pro své záměry. Otevřel si výčep a obchod s alkoholem, později dokonce koupil prostorný dům, v němž bydlel a zároveň provozoval svou živnost. Výnosné podnikání mu umožnilo pozvolna naplňovat životní sen: proniknout mezi městskou honoraci. Pozoruhodné je, že velkým pomocníkem jeho společenského vzestupu se stal malý syn Gustav.
Citlivý Gustav tíhl svou povahou k matce. Jemná a mírná Marie Mahlerová byla skutečným protipólem ryze praktického, cílevědomého až násilnického otce. Její fyzický a duševní stav byl navíc zhoršován častými porody – přivedla na svět 14 dětí, z nichž 9 zemřelo za jejího života. Mezi rodiči docházelo často i k divokým hádkám a domácím scénám, což mělo značný dopad na vnímavé dítě. Skladatel sám později vzpomínal na jednu takovou prudkou hádku rodičů, před kterou utekl na ulici, aby nalezl duševní klid. Výrazné hudební nadání, jež projevoval již v útlém věku, se kupodivu setkalo s nadšenou odezvou ctižádostivého otce. Ten totiž dospěl k rozhodnutí, že jeho syn bude velkým muzikantem a tím i nástrojem společenské prestiže celé rodiny. Proto zakoupil klavír a obstaral Gustavovi učitele hudby. Zpočátku to byli Češi z jihlavské městské kapely, později již renomovaní jihlavští hudebníci. Malý Gustav dělal ve hře na klavír takové pokroky, že již v deseti letech o něm místní tisk psal jako o „velkém příštím virtuozovi“. V sedmi letech napsal svou první skladbu pro klavír, o něco později složil pijáckou píseň, jež se prý opravdu v Mahlerově výčepu zpívávala! Kromě toho již měl za sebou první veřejné koncerty, ovládal široký klavírní repertoár, výtahy z oper i umění improvizace – čili klasické „zá-zračné dítě“. Zato ve škole byla situace o poznání horší. Gustav patřil již v Jihlavě k průměrným žákům, ale na prestižním novoměstském gymnáziu v Praze (otec ho tam zapsal oslněn jeho úspěchy) byl nejhorší ve třídě. Bernhardu Mahlerovi nezbylo nic jiného než syna odvézt zpět do Jihlavy. Na přímluvu přátel, hudebníků a jistě i pod vlivem žalostných studijních výsledků se nakonec otec nechal přemluvit a Gustav mohl odjet do Vídně s vidinou definitivní hudební dráhy.
Na studiích ve vysněné Vídni
V roce 1875 se zapsal na tamní konzervatoř, kam byl přijat jako výjimečný talent hned do Prvního ročníku (prominuli mu přípravnou třídu). Mezi jeho učitele patřili i renomovaný kontrapunktik Franz Krenn (o pár let později u něho studoval i Leoš Janáček) a „lovec talentů“ Julius Epstein (klavír). Gustavovy návraty do Jihlavy byly nyní úplně jiné než kdysi z Prahy. Tentokrát se vracel sebevědomý a úspěšný student, který se mohl pyšnit velkými úspěchy – vždyť už na konci prvního ročníku zvítězil v klavírní soutěži a stal se laureátem ústavu.
Protože Mahler starší bezpodmínečně trval na dokončení gymnázia, studoval Gustav v Jihlavě externě a v roce 1877 složil nadvakrát(!) maturitu. Komise skutečně musela zvážit všechny „okolnosti“, přihlédnout k jeho uměleckému věhlasu a zejména ke koncertu ve prospěch gymnaziálních sbírek. Přesto (či snad právě proto?) ho ohodnotila samými dostatečnými, pouze v náboženství a filozofii byl hodnocen uspokojivě. Důležité však bylo, že maturitu udělal a mohl si tak podat přihlášku na filozofickou fakultu vídeňské univerzity, kde studoval v letech 1877 – 79 filozofii, historii a dějiny hudby. V roce 1878 Mahler skončil s velkým úspěchem studia na konzervatoři. Na absolventském koncertě si sám hrál part vlastního klavírního kvintetu. Po absolutoriu se živil dáváním hodin. Existenční problémy byly vyřešeny až v roce 1880, kdy dvacetiletý umělec podepsal svou první profesionální smlouvu.
První angažmá
Mahler se rozhodl plně se věnovat dirigentské dráze mimo jiné také pod vlivem nepřijetí své první vážnější kompozice, od níž si sliboval udělení Beethovenovy ceny. Hornorakouské lázně Hall byly jeho první „štací“ – nabídlo Mahlerovi místo dirigenta hudebního souboru letního divadla. Dalšími zastávkami na jeho cestě vzhůru byly Lublaň a Olomouc. Déle se zdržel pouze v Kasselu, aby zde (pod dojmem nenaplněné lásky) zkomponoval své první skutečně mistrovské dílo, cyklus Písně potulného tovaryše na vlastní texty inspirované křehkou lyrickou sbírkou Arnima a Brentana Chlapcův kouzelný roh. Tato básnická sbírka z roku 1805 se stala na konci 19. století nesmírně populární a inspirovala celou řadu skladatelů.
Na všech působištích provázela Mahlera pověst nelítostně precizního dirigenta a především dramaturgického novátora. Po krátkém angažmá v pražském Německém divadle připravil v Lipsku první uvedení dvou Weberových oper. Evropský věhlas mu založila jeho éra ředitele budapešťské opery. Mimo jiné zde poprvé uvedl Wagnerovo Zlato Rýna a Valkýru v nezkrácené verzi v maďarštině. Především však nastudování Mozartova Dona Giovanniho bylo odbornou kritikou přijato s nadšením. Dokonce samotný Johannes Brahms (který před zhlédnutím představení tvrdil, že jej žádné nastudování nemůže uspokojit a že jediný pravý požitek z Dona Giovanniho má při četbě partitury doma na pohovce) byl ohromen a považoval je za jediné autentické.
Rok 1889 však byl pro Mahlera mimořádně nešťastný. Měl potíže ve svém působišti v Budapešti, kde sváděl boje s nepřátelsky nakloněným operním intendantem. V této situaci dostal z Jihlavy zprávu, že mu zemřel otec. V létě pak měl sám značné zdravotní potíže, jež skončily operací v Mnichově. To na něm jako nejstarším ležela již veškerá starost o sourozence a matku. V září zemřela ve Vídni sestra Leopoldina. Největší rána však přišla v říjnu, kdy v Jihlavě skonala milovaná maminka Marie Mahlerová. Gustav se stal hlavou rodiny. Prodal veškerý jihlavský majetek a na novém židovském hřbitově nechal postavit velký pomník na hrobě svých rodičů. Ten zůstal na dlouhá léta jedinou připomínkou na pobyt Mahlerů v Jihlavě.
Skvělý dirigent touží po Vídni
Po odchodu z Budapešti v roce 1891 (Mahler si vymohl tučné odstupné) nastoupil jako hlavní kapelník Městského divadla v Hamburku, jemuž zůstal věrný až do roku 1897. Navázal zde četné kontakty a přátelské vztahy s Richardem Straussem, J. B. Foersterem a Bruno Walterem. Začal opět komponovat. Po I. symfonii s označením Titán, dokončené ještě v budapešťském období, napsal v Hamburku II. a III. symfonii. V této době již dirigenti začali zařazovat do svých koncertních programů jednotlivé věty z jeho symfonií. Mahlerova jednání s vídeňskou operou o místo dirigenta se i přes horlivou podporu Johannesa Brahmse táhla celé měsíce. Vídeň byla pro Mahlera nejvyšší metou. Teprve několik týdnů po Brahmsově smrti byl jmenován kapelníkem a v červenci 1897 zastupujícím dirigentem. Krátce předtím přestoupil na římskokatolickou víru, což jistě jeho věc jen usnadnilo, a tak na podzim téhož roku byl prohlášen uměleckým šéfem opery s výraznými pravomocemi a s doživotní smlouvou(!). Vrcholná éra vídeňské dvorní opery právě začala.
Přesně tak dlouho trvala Mahlerova kariéra ve dvorní opeře. Výjimečnost jeho dirigentského umění byla známa již před angažováním ve Vídni, jmenování ji tedy jen potvrdilo. Byl si vědom, že v sedmatřiceti letech dosáhl obrovského úspěchu a se svou pověstnou vervou začal naplňovat očekávání svých příznivců. Již v Hamburku se mu podařilo vytvořit si kolem sebe jakýsi umělecký „realizační tým“, který nyní prostě přemístil do Vídně. Byli v něm významný scénograf Alfred Roller, mladý dirigent Bruno Walter a především pěvecká esa tehdejší doby: Anna Bahr-Mildenburg, Bertha Foerster-Lauterer (mimochodem manželka J. B. Foerstera), Leo Slezak a mnoho dalších. S těmito „hvězdami“ se mu dařilo uvádět opravdu mistrovská a na dlouhou dobu vzorová představení klasických operních autorů, opět zejména Mozarta, Webera a Wagnera. S energií sobě vlastní se zasazoval i o uvádění soudobých děl svých kolegů – R. Strausse, Wolfa, Pfitznera nebo Zemlinského. Propagoval i české autory; pod jeho taktovkou či na jeho popud byli ve Vídni a Hamburku uvedeny čtyři Smetanovy opery, Blodkova V studni a Nedbalův Hloupý Honza. Musíme si uvědomit, že na přelomu století byl Mahler uznáván „pouze“ jako skvělý dirigent. S jeho vlastními díly se mohli tehdejší posluchači setkat zatím jen sporadicky.
Víden měštáckých umělců a uměleckých měštáků
Zdánlivě nespojitelné protiklady. Co to jen bylo v atmosféře Vídně po roce 1900, dokud se neponořila do obou světových válek? Lehkovážnost, družnost, veselí, sklon vysmát se sám sobě, ironie, prchavé erotické jiskření... A především... Především kavárny. Město bylo plné kaváren, kde se odehrávala značná část společenského života. Vídeň byla jedinečná také tím, jak milovala umění. „Když otevřeme noviny, podíváme se vždycky prvně na kulturní program,“ říkal spisovatel Stefan Zweig. Sociologové tuto „cestu kultury“ vysvětlují tím, že buržoazie se takto chtěla přiblížit aristokracii, do níž nemohla ani proniknout, ani ji zničit, jako se to stalo jinde. A Vídeň byla koneckonců také jediným městem na světě, kde se umělci a intelektuálové nebouřili proti měšťáctvu. Zůstali naopak s měšťáckou elitou dlouho pevně spjati. V tomto ovzduší tedy žil a tvořil Gustav Mahler, jenž byl mimo jiné pověstný tím, že téměř nikdy do společnosti nechodil. S výjimkou pár opravdu dobrých přátel, kterými byli například spisovatel Siegfried Lipiner a novinářka Berta Zuckerkandlová. Právě jejím prostřednictvím se Mahler seznámil se ženou, která se – nejen jemu – stala osudem.
Alma Schindlerová-Mahlerová
Bylo to krátce po vídeňském uvedení jeho T1. symfonie, kterou obecenstvo uvítalo výsměchem a pískáním. Také kritika ji nemilosrdně ztrhala. Mahler, ačkoliv měl za sebou již čtyři symfonie a několik cyklů písní, na své skladatelské uznání stále teprve čekal. Zatím byl silně pod vlivem vokálního způsobu kompoziční práce. Ve 2.,3. i 4. symfonii opět použil básně ze sbírky Chlapcův kouzelný roh (i několik citátů z Nietzscheho Tak pravil Zarathustra). Ve všech třech symfoniích byla také přítomna vokální složka, tedy sóla a sbor. Projevil se tu již naplno charakteristický rys Mahlerova přínosu dějinám hudby – totiž pojímat symfonii jako píseň a naopak. Celé své dílo ostatně chápal jako hymnus k oslavě a hledání boha i člověka, v kontextu neustálého boje se sebou samým. Ale vraťme se prozatím k setkání se ženou jeho života.
Alma Schindlerová byla přes své mládí (v roce 1901 jí bylo 21 let) jednou z nejpřitažlivějších žen Vídně. Měla za sebou již několik lásek, i když platonických, ale především pověst intelektuálky, která si zadá jen s uměleckými veličinami. „Gustav Mahler je muž, jaký je mě hoden. Je menší než já, jeho obličej i tělo jsou stále v pohybu a vyzařují stálou nervozitu. Znenadání uchopí toho, s kým mluví, za ruku nebo za kabát a hrabe přitom nohou jako divoký vepř.“ Ale byl to Mistr. Byl prvořadou osobností ve městě, měl formát, ctižádost, věhlas. A o dvacet let víc než Alma. Hned při prvním „náhodném“ setkání ve společnosti (ve skutečnosti připraveném Bertou Zuckerkandlovou) pocítili oba vzájemné spříznění. K ženám tak přísný Mahler o ní řekl: „To je zajímavá a inteligentní dívka. Tak mladé a hezké dívky člověk obvykle nebere vážně.“ Ona si zapíše: „Cítím, že mě povznáší, musím přiznat, že na mě udělal ohromný dojem“. Brzy nato se zasnoubili a v březnu 1902 se v úzkém rodinném kruhu uskutečnila svatba.
Alma Mahler
Jejich sňatkem žila celá Vídeň. Pochopitelně. Ředitel dvorní opery byl veřejností stejně uctíván jako nenáviděn a široký okruh Alminých ctitelů byl také rozčarován. Mahlerovým přátelům se zase Alma zdála „příliš hezká, oslnivá, drzá a volná v chování“. Obávali se, že „našel svou Pauline“. Pauline de Ahna byla manželkou Richarda Strausse a byla všeobecně proslulá svými výstupy vůči svému choti na veřejnosti. Například při uvedení jeho opery ve Vídni mu nadávala do zlodějů a vykradačů jiných autorů. Také Alma na otázku, co říká na Mahlerovu hudbu, odpověděla: „Znám ji velmi málo a to, co znám se mi vůbec nelíbí“. Strauss přiznával, že je citovým masochistou. Ne tak Mahler, který naopak Almu měnil k obrazu svému. V dopise jí napsal: „...máš od této chvíle jedinou práci: udělat mě šťastným...“ A ona se podrobila. Ona, zvyklá poroučet a zvyklá mít okruh nápadníků u svých nohou. Věděla, „že jeho tyranie je jen výrazem jeho touhy po absolutnu“. Dokonce se projevila i jako praktická žena a hospodyně, když vzala do rukou finanční stránku Mahlerovy zadlužené domácnosti a vedla si při tom velmi dobře. Manželství bylo šťastné a Mahler se v klidu mohl věnovat své skladatelské tvorbě. Vše se tedy zdálo být v nejlepším pořádku. Zatím.
Vrcholné období
Mezi roky 1901 a 1905 Mahler komponoval 5., 6. a 7. symfonii, v nichž rezignoval na vokální složku. Byl to jasný obrat v jeho tvorbě od „titánského hymnu“ k intimnímu, až filigránsky jemnému způsobu vyjádření. Jeho sympatie k Arnoldu Schönbergovi a jeho žákům vzrůstaly úměrně s odklonem od obdivu k heroickému expresionismu R. Strausse. Jemný smutek čiší z Písní mrtvých dětí a slavného Adaggietta z 5. symfonie. Harfa s doprovodem smyčců už skutečně předznamenávaly budoucí komorní styl Schönberga a Berga. Idea kolosálna znovu ožila v 8. symfonii, s přívlastkem Symfonie tisíců. Téměř tolik interpretů účinkovalo při premiéře 12. září 1910 v Mnichově. Pamětihodné datum, protože to byl první a poslední velký úspěch Mahlera-skladatele. Hlubokým vizionářským pohledem do katastrof 20. století jsou naplněny Píseň o zemi na texty staré čínské poezie (jím paradoxně označená jako symfonie, ačkoli jde o cyklus orchestrálních písní), 9. a torzo 10. symfonie.
Po období manželské idyly, během níž Alma porodila dvě dcery, přišel krutý rok 1907. Mahler uštván intrikami svých nepřátel podal v létě demisi, přestože ho jmenoval císař, a byl tudíž prakticky neodvolatelný(!). Krátce nato zemřela starší dcerka na záškrt. To ještě nebylo vše; při náhodné zdravotní prohlídce bylo zjištěno, že skladatel trpí vážnou srdeční nemocí. Přesto se zavázal ke smlouvě s newyorskou Metropolitní operou. Měl tam trávit po dobu čtyř let tři měsíce ročně za příjem mnohonásobně přesahující gáži ve vídeňské Hofoper. V New Yorku měl velké úspěchy, byl však už u konce svých sil. Umírající byl převezen do Evropy. Jeho utrpení skončilo 18. května 1911 ve Vídni. Desátá symfonie zůstala nedokončená.