Bohuslav Martinů na americkém kontinentě

Bohuslav Martinů. Jméno, které se spolu s Leošem Janáčkem objevuje na vrcholu žebříčku českých skladatelů dvacátého století. Kam bychom ho mohli zařadit? Následoval svým dílem vývoj české hudby? Jaké měl zázemí? Proslavil se více u nás nebo ve světě? Na žádnou z těchto otázek není stručná odpověď. Bohuslav Martinů byl obyčejný kluk, který pocházel z Poličky, malého městečka na pomezí Čech a Moravy. Neměl intelektuální zázemí. Jeho rodiče byli chudí, prostí lidé, ale dokázali chlapcův talent podchytit a rozvinout.

 

Ve svém uměleckém vývoji prošel Martinů několika fázemi, v nichž se vždy všemi problémy prokousával sám. Ve škole byl trochu lajdák a skladbu vlastně nikdy nevystudoval. Byl tedy samoukem, a přesto se z něj stal velký skladatel. Jak může člověk něčeho takového docílit? Samozřejmě nejprve díky talentu. Ten sám ale nestačí, jak všichni dobře víme. Ke každému kvalitnímu výsledku se člověk dopracuje hlavně svou pílí a nenechá se odradit prvním nezdarem. Právě touto životní filozofií se řídil i Martinů. Pravda je, že pro něj první a poslední věcí v životě bylo komponování. Nebyl všestranným hudebníkem, který by se zabýval i dirigováním nebo veřejným vystupováním jako instrumentalista. Hrál na housle v České filharmonii, ale to byla jen epizoda za jeho pražského pobytu. Po odjezdu do Francie se věnoval jen skladbě. Není proto také divu, že vytvořil za svůj život přes čtyři sta skladeb, což je v porovnání s tvorbou jeho současníků skutečně velmi mnoho.

Rychlý a všestranný skladatel

Další skutečností, kterou je v tomto ohledu nutné brát v úvahu, bylo tempo, kterým skladby psal. Dokonce ani některá velká díla nebyla pro něj otázkou měsíců, ale dnů. Na druhou stranu se nezaměřoval při komponování jen na závažná díla. Vytvořil symfonie, opery, balety nebo instrumentální koncerty, ale stejně hojně komponoval i sonáty a jiné skladby pro sólové nástroje nebo komorní ansámbly, obyčejné písně s klavírem či kantáty na lidové náměty pro smíšený sbor. Psal zkrátka vše, co mu přišlo na mysl. Tato šíře zájmu, stejně jako rychlost byly pro něj prostředky, skrze které hledal svou vlastní uměleckou identitu. Jedním z důležitých rysů jeho osobnosti byla lačnost po novém poznávání hudby – jak starší, tak nové. Beze strachu před bídou a nesnázemi měl jako mladý hlavu v oblacích a toužil „poznat svět“. Nejprve to byla Praha a potom Paříž, které ho nalákaly na kulturní bohatství. Vždycky měl svým stylem blíž k hudbě francouzského než německého okruhu, a tak ve Francii našel v tomto smyslu tvůrčí domov. Díky životu za hranicemi Čech měl možnost v mládí poznat současné velké skladatele, jako Igora Stravinského, Arthura Honeggera nebo svého učitele Alberta Roussela, jejichž hudba zaznívala u nás vždy se zpožděním. Vlastně se mu ani zpět do Čech nechtělo až do momentu, kdy najednou kvůli okolnostem druhé světové války a politickým událostem po roce 1948 zpátky nemohl. Vracel se pak k české krajině a zvykům své `rodné země alespoň ve svých dílech.

Amerika – velký svět?

Toto číslo je věnováno americkému období Bohuslava Martinů, respektive některým skladbám v této době vytvořeným. Celý jeho pobyt za mořem byl zapříčiněn druhou světovou válkou. Nejel tam jako jiní hledat slávu, ani příliš netoužil uzřít „Nový svět“. Přesto v Americe díky své jedinečnosti ke slávě přišel. A tak se vlastně stalo, že skrze životní osudy byl už za svého života slavný, a to nejen v Evropě, ale i v USA. I přes úspěch na hudebních pódiích Ameriky však nenašel Martinů ve Spojených státech nikdy nový domov. Paradoxem doby a okolností s ní spjatých pak byla skutečnost, že se Martinů skladby hrály více ve světě než v Čechách. Zatímco světové orchestry interpretovaly i po jeho smrti nejzávažnější a vrcholná díla, u nás dominovala tvorba, která vyzdvihovala pouze jeho češství.

Nebylo by správné stavět kolem osobnosti Bohuslava Martinů zbytečné hradby ze slov sláva, velikášství, jedinečnost. O jeho uměleckých (skladatelských) kvalitách samozřejmě není pochyb. Byl to ovšem také člověk s dobrým srdcem, radostnou, i když někdy trochu samotářskou povahou, měl rád přírodu, jednou z jeho neřestí bylo kouření a nikdy mu nechyběl smysl pro humor. Vedle hudebního díla k jeho jménu neodmyslitelně patří také karikatury a kresby, kterými obohacoval korespondenci svým přátelům, nebo které si jen tak pro potěchu zaznamenával do svého skicáře. Dnes nám jeho celková tvorba ukazuje, jak blízko měl k druhému člověku. Každý, kdo si poslechne alespoň jednu z jeho skladeb, najde v ní přirozenost a – jak říká sám Martinů – „radost a onen pokorný, nenáročný postoj, znak prostého, velkého člověka“.

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.