Nejsilnější mocností v Evropě byla až do počátku 19. století Francie, která po více než století určovala poměry na západě kontinentu. Nákladné války, přetrvávající zemědělský charakter i pomalý růst populace vedly však k pozvolné ztrátě jejího velmocenského postavení. Do druhé poloviny 19. století pak Francie vstupovala jako takzvaná II. republika, kterou na barikádách v únoru 1848 svorně vybojovali dělníci, studenti i liberální „buržoové“. Toto spojení nemohlo přirozeně dlouho vydržet, a tak po krvavé lázni nastoupil v červnu 1848 diktátor generál Cavaignac. Ten se však považoval za republikána, a proto koncem bouřlivého roku 1848 uvolnil místo novému prezidentovi. Tím byl zvolen muž s pestrou minulostí a slavným příbuzenstvem – Ludvík Bonaparte, synovec někdejšího pokořitele Evropy Napoleona I.
Lesk a bída II. císařství
Bonaparte dostal miliony hlasů, za které vděčil nejen rodokmenu, ale především slibům, které se posléze pokoušel plnit. Získal tím značnou popularitu, která mu v prosinci 1852 umožnila proměnit republiku v doživotní císařství a sebe v Napoleona III. Nový režim s sebou přinesl rozkvět Francie. Rolníkům zachoval nerušenou držbu půdy, podnikatelům zajistil potřebný klid a prosperitu, ambiciózní zahraniční politika umožnila vývoz do celého světa. Církev byla rovněž spokojena, neboť se jí vrátila společenská prestiž a moc nad jejími ovečkami. Naříkat nemohli ani dělníci, kterým nový režim zajistil práci a relativní blahobyt. Nad spokojenými poddanými pak otcovsky bdělo oko nestranného císaře. Císařství bylo sice konstituční, ale parlamentarismus byl jen nevinnou hrou pro společenskou smetánku. Royalisté zmizeli do ústraní, republikánští vůdci včetně známého Victora Huga raději volili exil. Selanku však vystřídal postupný rozvrat systému v šedesátých letech. Dostavily se zahraniční neúspěchy, intervence v Mexiku skončila fiaskem, někdejší italský spojenec se stal nepřítelem. Opozice nabrala dech a vynutila si podstatnou liberalizaci režimu. Napoleonova hvězda zapadala a lesk nestačil zachránit ani úspěch velkolepé světové výstavy či otevření Suezského průplavu, který za peníze francouzských akcionářů postavil inženýr Lesseps.
Sedanská porážka
Navíc v šedesátých letech vyrostl Francii na východních hranicích nebezpečný soused. Stalo se jím dosud rozdrobené Německo, které se začalo pod žezlem pruských Hohenzollernů sjednocovat. Přestřelky mezi oběma zeměmi nakonec přerostly v diplomatické faux pax, kterého se dopustil francouzský vyslanec vůči pruskému králi Vilémovi. Kancléř Bismarck následně v tisku celou kauzu zmanipuloval (tzv. emžská depeše) a vyhlásil izolované Francii válku. Stárnoucí a nemocný Napoleon dovedl armádu k porážce u Sedanu, při které sám padl do zajetí. Porážka zaktivizovala opozici a v září 1870 byla ve Francii vyhlášena III. republika. Do čela vývoje se dostali radikální Gambetta organizující boj s Prusy a umírněný republikán Thiers, který vedl složitá mírová jednání. Vládě nezbylo než kapitulovat a odstoupit Německu Alsasko-Lotrinsko. Císař sjednoceného Německa pak mohl zopakovat projížďku z roku 1815, kdy táhl v čele svých vojsk potupenou Paříží. Německo-francouzské vztahy poznamenala na následující desetiletí šovinistická nenávist a snaha po odplatě.
Nastřádané politické a sociální napětí přerostlo v Paříži ve vyhlášení Komuny, prvního pokusu o „komunismus“ v praxi. Experiment, který vyděsil celou Evropu, trval pouhé dva měsíce a byl utopen v krvi. Labilita poměrů III. republiky odpovídala způsobu jejího zrodu. Ústava byla přijata až po pěti letech, v čele republiky stál přesvědčený monarchista Mac Mahon a předseda vlády Thiers budoval „republiku bez republikánů“. Republika se udržela jen díky neschopnosti monarchistů dohodnout se, zda na trůn nastoupí Bourboni či Orleánští. Teprve v průběhu osmdesátých let se podařilo ve Francii upevnit a demokratizovat republikánský režim, který byl až do první světové války jediným – s výjimkou nevýznamného Švýcarska – v Evropě.