Svou první symfonii komponoval Brahms v průběhu 21 let. Skladatelovým velkým přáním bylo, aby byla symfonie poprvé uvedena v malém městě, „kde by byl dobrý přítel, dobrý dirigent a dobrý orchestr“. Úspěšná premiéra se uskutečnila v roce 1876 v Karlsruhe pod vedením Felixe Otto Dessoffa, bývalého dirigenta Vídeňské opery. Provedení v dalších městech už Brahms dirigoval sám. Zanedlouho byla Eduardem Hanslickem přirovnána k Beethovenově IX. symfonii a nazvána „X. symfonie“. Téma její poslední části totiž kritikovi připomnělo Ódu na radost, což samotného skladatele velice překvapilo a později ho mrzelo, že o tom hovoří „kdejaký hlupák“.
1. věta: Un poco sostenuto – Allegro
Symfonii otevírá dramatická introdukce, jejíž naléhavost je zesílena počátečním úderem tympánů. Během krátkého úseku proběhne rychlá gradace, po níž celý orchestr utichne, napětí klesá a po vstupu sólového hoboje zaznívá ve smyčcích hlavní téma věty. Dravé téma je doprovázeno výraznou rytmickou figurou v basech a dřevěných nástrojích. Smyčce posléze pokračují v mohutném fortissimu melodickými skoky, hlavní téma je dále rozvíjeno a vyúsťuje v první vrchol. Dynamika vzápětí klesá a nastupuje plocha připravující vedlejší téma, které zazní v hoboji za doprovodu klarinetů, fagotů a hlubokých smyčců. Druhou část této melodie si postupně předávají dřevěné nástroje. Poklidný průběh je náhle přerušen vpádem třetího tématu, jehož nositelem jsou opět smyčce. Úvodní část je zakončena krátkým úderným dovětkem, na nějž plynně navazuje střední díl věty. Skladatel zde pracuje především s druhým a třetím tématem. Během tohoto úseku proběhnou dvě vzestupné vlny, z nichž první vychází z vedlejší myšlenky, zatímco ve druhé je kombinována myšlenka závěrečná s rytmickou figurou, která doprovázela hlavní téma. Rychlé běhy ve smyčcích gradaci dovrší a vrací se první část věty, tentokrát bez úvodní introdukce. Opakování je rozšířeno o stručnou závěrečnou část, kterou je celá věta zakončena.
2. věta: Andante sostenuto
Pomalá věta symfonie představuje myšlenkové zklidněníní po dramatické větě první. Hlavní téma se objevuje hned zpočátku v prvních houslích a fagotech, ostatní dechové nástroje se přidávají až po jeho celém zaznění. Poklidnou myšlenku, která je svěřena tónině E dur, zakončuje hoboj. Smyčce po krátkém dovětku připravují drobnějším pohybem nástup vedlejší myšlenky, která zazní nejprve v hoboji, v melancholické tónině cis moll. Na hoboj navazují klarinety, smyčce a flétny a dochází k postupnému zesilování. Téma je nakonec předneseno celou smyčcovou skupinou. Po dosažení vrcholu dynamika klesá a vrací se úvodní téma, tentokrát v dřevěných nástrojích. Zakončení myšlenky je pak namísto původního hoboje svěřeno sólovým houslím, které téma půvabně rozvíjejí a za doprovodu ostatních nástrojů dovádějí k závěru věty.
3. věta: Un poco Allegretto e grazioso
Třetí věta začíná v tónině As dur a její bezstarostný a optimistický ráz je patrný hned od prvních tónů. Téma je uvedeno v klarinetu a jeho druhá část, charakteristická svým tečkovaným rytmem, je přednesena flétnami, klarinety a fagoty. Smyčce odpovídají dechovým nástrojům protipohybem a krátce nato první téma zopakují. Dechy pokračují v charakteristickém tečkovaném rytmu, ale vzápětí utichnou a zazní krátký klarinetový vstup. Ostatní dřevěné dechové nástroje se přidávají ve vyšší dynamice, klarinet začátek tématu ještě jednou zopakuje a začne druhý díl.
Symfonie pro dobrý orchestr
Téma tohoto dílu zaznívá téměř po celou dobu výhradně v dechových nástrojích. Slavnostní ráz mu dodávají lesní rohy a trubky. Návrat prvního dílu přináší hlavní myšlenku v klarinetu pouze zkráceně, zatímco druhá část je uvedena celá. Naposledy je hlavní myšlenka přednesena ve smyčcích těsně před koncem věty, která je zakončena reminiscencí na téma druhého dílu.
4. věta: Adagio – Allegro non troppo, ma con brio
Poslední věta je skutečným vyvrcholením této symfonie. Začíná velice rozsáhlým úvodem, který v sobě nese zárodek pozdějšího hlavního tématu. Drobné hodnoty ve smyčcích a synkopický rytmus v dechové skupině připraví rychlý gradační vzestup. Vrchol je zlomen klidným vstupem lesního rohu, který jakoby zastavil čas. Přednese pravidelně vystavěný motiv, který vzápětí opakuje flétna. Motivek si předávají i ostatní dechové nástroje, zatímco smyčce svým doprovodem udržují napětí. Po krátké pauze zazní ve smyčcích zpěvné hlavní téma, jehož melodie už mnoha lidem připomněla Beetovenovu Ódu na radost. Téma je zopakováno dechovými nástroji, dynamika se zvyšuje a klesá až těsně před nástupem vedlejší myšlenky. Ta je přednesena opět smyčcovou skupinou. Oproti hlavnímu tématu je živější a méně pravidelná. Flétny odpovídají na téma protipohybem, totéž učiní i hoboj a posléze smyčce ve fortissimu přednášejí nový energický motiv. Gradace pokračuje a vrcholí vstupem dechových nástrojů. Poté se opakuje hlavní téma a pokračuje prováděcí díl. Skladatel v něm pracuje s oběma tématy, přetváří je i kombinuje. Po této části ve vyšší dynamice se vrací vedlejší téma a úvodní díl je celý opakován. Hlavní téma již nezazní, pouze je naznačeno ve vítězném závěru symfonie.
Tragická předehra pro orchestr op. 81
Předehra vznikla v Bad Ischlu v letních měsících roku 1880. Brahms ji zkomponoval krátce po dokončení optimistické Akademické předehry op. 80. „Při této příležitosti jsem přece jen učinil zadost svému sklonu k melancholii a napsal jsem předehru k tragédii,“ říkal svým přátelům. Původně předehru chápal jako úvod k Goethovu Faustovi, ale později od této myšlenky upustil a nedal skladbě konkrétní určení.
Předehra je vystavěna na třídílném schématu, stejně jako sonátová forma. Zasmušilé hlavní téma nastupuje v tónině d moll ve smyčcích. Ostatní nástroje se v plné míře přidávají až po jeho zaznění. Po druhém zaznění je krátce rozpracováváno a následuje plocha v nižší dynamice, kterou naplňuje několik vstupů dechových nástrojů na pozadí synkopického rytmu ve smyčcích. Pouzouny posléze přednesou výrazný motivek, který projde dalšími dechovými nástroji. Poté nastoupí ve smyčcích vedlejší téma. Vzápětí se objeví ve smyčcích a dřevech výrazný model, který je několikrát posouván a přejde do závěrečné myšlenky v tečkovaném rytmu. Hlavní téma je ještě jednou připomenuto a nastupuje stručné provedení. Návrat hlavního tématu je spíše jeho náznakem, protože se již neobjeví celé. V úplnosti je naopak citováno téma vedlejší a poté se úvodní část opakuje až do nástupu bouřlivého závěru, v němž na sebe upozorní dechové nástroje úsekem připomínajícím starodávný chorál.