Nejjasnější hvězda anglické barokní hudby Henry Purcell se narodil v létě roku 1659 – „v předvečer“ obnovení královské moci v Anglii. Již za rok (koncem května 1660) byl v Londýně vítán Karel II. jako právoplatný následník trůnu a obnovitel monarchie. Poměrně časté střídání vlád v 17. století nepřineslo anglické hudbě mnoho dobrého. Zvláště předchozí období vlády Olivera Cromwella a puritánů poznamenalo nejen osudy dvorních hudebníků, kteří přišli o svá místa, ale i celou hudební kulturu. Byly zrušeny chrámové sbory, neboť duchovní hudba se omezila na zpěv chorálu a písní, varhany byly z bohoslužeb zcela vyloučeny a některé nástroje v prvních letech dokonce zničeny. Divadla jako zaručený zdroj neřesti nepřicházela vůbec v úvahu: všechna byla uzavřena.
Ne všichni ovšem sdíleli takto vyhraněné názory. Sám Cromwell rád doma naslouchal hře varhaníka Johna Hingstona a od své kapely si nechával hrát renesanční moteta, zatímco milovníci Shakespeara se bavili alespoň na ilegálních divadelních představeních. Paradoxním přínosem puritánského období bylo posílení soukromé hudební kultury Angličanů: hudba našla své útočiště především v domácnostech či privátních klubech a ti nejlepší hudebníci (pakliže neemigrovali) našli místa v soukromých kapelách nepuritánsky orientované šlechty či jako vychovatelé v majetnějších rodinách. Puritánské mezivládí ale nepochybně zpomalilo hudební vývoj a vznik anglické barokní hudby, která se – přes slibné začátky za vlády stuartovských králů Jakuba I. a Karla I. – plně prosadila až během vlády Karla II.
Portrét Henryho Purcella, autor John Closterman
Ovlivněn dlouholetým pobytem v exilu na dvoře bratrance Ludvíka XIV. se Karel II. zasadil o to, aby byl jeho nový dvůr pravým opakem puritánské přísnosti (vydržovat si milenku zde prý patřilo k těm nejméně pohoršujícím jevům). Pro anglickou hudbu však měla panovníkova léta strávená ve Francii pozitivní dopad. Karel II., ač sám hudebně nijak zvlášť nadaný, poznal na dvoře Ludvíka XIV. výkvět francouzské i italské hudby – mimo jiné i legendárně proslulou hru královského smyčcového orchestru Les Vingt-quatre Violons du Roi (doslova „dvacet čtyři královy housle“) pod vedením Jeana Baptisty Lullyho. Po vzoru tohoto souboru reorganizoval Karel II. po svém návratu do Anglie i svoji dvorní kapelu, tzv. King’s Music. Ta v roce 1662 zahrnovala soubor 24 smyčců a dva skladatele určené speciálně pro toto seskupení, dále nejméně tři loutnisty, jednoho virginalistu (cembalistu) a asi 8 hráčů na dechové nástroje, nepočítaje v to dalších 16 trumpetistů a bubeníka, kteří dodávali lesk královskému dvoru. Ve svých službách měl alespoň nakrátko i francouzské a hlavně italské mistry, čímž dodal anglické hudbě nové impulzy.
I duchovní hudba musela být rychle kříšena. Ještě v roce 1660 byla obnovena Chapel Royal (doslova Královská kaple, tedy instituce, která se tradičně starala o provoz pobožností v panovníkově sídle). Její součástí byl i pěvecký sbor čítající 12 chlapců a 20 dospělých mužů, mezi něž patřili také tři varhaníci a tzv. Master of the Children. Ten měl na starosti nejen výchovu chlapců, ale byl zodpovědný i za celkovou hudební produkci souboru. Prvním Učitelem chlapců, jak lze asi nejvýstižněji překládat anglický titul, se stal Henry Cooke (asi 1615 – 1672). V obnovené kapele působili nějaký čas i Henry Purcell senior a jeho bratr Thomas, pravděpodobně otec a strýc našeho skladatele.
Dětství – první hudební krůčky
O původu a rodinných poměrech Henryho Purcella toho dosud mnoho nevíme. Za jeho otce byl určitou dobu považován Thomas Purcell, ale dnes se zdá spíš pravděpodobné, že to byl Henry Purcell starší, po jehož smrti v roce 1664 se Thomas ujal svého malého synovce a přijal jej za vlastního. Z manželství Henryho Purcella staršího a jeho ženy Elisabeth je známa ještě dcera Katherine. Skladatelovi bratři Edward (důstojník britské armády), Daniel (následoval Henryho v kariéře hudebníka) a Josef mohli být bratry vlastními stejně jako nevlastními, tedy synové Thomase Purcella a jeho ženy. V každém případě byl malý Henry odmalička obklopen hudbou, což nepochybně ovlivnilo nejen jeho další osudy, ale i rychlý vývoj jeho hudebního nadání.
Strýc Thomas, který u dvora čile postupoval z jedné funkce do druhé, se také bezpochyby zasloužil o to, že Henry byl asi v roce 1668 nebo 1669 přijat jako dětský sborista do Chapel Royal. Působil zde přibližně pět let. Koncem roku 1673 musel z důvodu mutace hlasu toto místo opustit, zůstal však i nadále ve službách dvora. Není jistě pouhou shodou okolností, že již půl roku před propuštěním z Chapel Royal byl Henry jmenován asistentem Johna Hingestona. Ten pečoval o všechny hudební nástroje, jež užívala King’s Music. Pelhram Humfrey, který v roce 1672 nahradil Cookeho ve funkci Učitele chlapců, si patrně brzy všiml Purcellova výjimečného nadání a při prvních známkách blížící se mutace mu u dvora zajistil alespoň malé místo. Henry se jistě učil velmi rychle, neboť již následujícího roku se sám stal ladičem varhan ve Westminsterském opatství.
Učitelé
Základem Purcellova hudebního vzdělání byla léta strávená v Chapel Royal. Výchova chlapců zde totiž nebyla omezena jen na nácvik skladeb pro bohoslužby, hlasové školení a základy hudební teorie, ale zahrnovala i hru na nástroje: housle, violu, loutnu, virginal a varhany, jakož i základy všeobecného vzdělání. Cookeho vliv na mladého Purcella byl zřejmě značný a po jistý čas i silnější než výchova strýce Thomase. Cooke byl totiž od okamžiku přijetí každého zpěváčka do souboru zodpovědný i za to, že se naučí číst a psát (a to anglicky i latinsky), stejně jako za jeho zdraví, výživu a ošacení! Po jeho smrti se stal na krátkou dobu Purcellovým učitelem již vzpomínaný Pelhram Humfrey, jehož mimořádný talent dostal bohužel jen málo času k rozvinutí. Humfrey, který byl jmenován nejen Učitelem chlapců, ale zastával spolu s Thomasem Purcellem krátce i místo skladatele „královských smyčců“, zemřel již v roce 1674 ve věku 27 let.
Větší vliv na Purcellův hudební vývoj měli bezesporu následující tři skladatelské osobnosti: Christopher Gibbons, Mathew Locke a John Blow. Gibbons (1615 – 1676) byl, podobně jako jeho slavný otec Orlando, vynikajícím hráčem na virginal a varhany. Purcell, později též velmi ceněný jako cembalista, byl podle dobového svědectví Gibbonsovým žákem. Že u něho mohl získat řadu cenných zkušeností, lze soudit i podle přípisu, který Gibbons učinil na závěr jedné své varhanní fantazie: „opilý Kateřinou Whealovou, Christopher Gibbons“.
Mathew Locke (asi 1622 – 1677), od roku 1661 dvorní skladatel a varhaník královny Marie Portugalské (ženy Karla II.), byl dlouholetým přítelem rodiny Purcellů. Jeho styl měl patrně vliv na Henryho první kompozice. Po Lockeho smrti v roce 1677 Purcell složil a vydal patrně jednu ze svých prvních ód (kantát): elegii na smrt Mathewa Lockeho, vydanou tiskem.
Největší vliv na Purcellův kompoziční růst měl jeho starší kolega John Blow (1645 – 1708), který byl Henryho celoživotním přítelem. Blow se stal po Humfreyho smrti Učitelem chlapců a později i dvorním varhaníkem. Lze říci, že i přes mimořádnost Purcellova nadání oba po celý život těžili z umění druhého. Purcellův hudební vývoj (stejně jako Blowův) pak v neposlední řadě ovlivnila i přítomnost cizích hudebníků na královském dvoře, kteří zprostředkovávali kontakty s francouzskou a italskou hudbou.
Začátek dvorní kariéry
Lockova smrt v roce 1677 umožnila Purcellovi první významný postup v dvorní hudební hierarchii: stal se – v 18 letech – skladatelem královského smyčcový orchestru. Soubor měl hrát v plné sestavě při významných dvorních událostech a velkých slavnostech. V komorní podobě měl těšit krále při večeřích nebo při soukromé zábavě a několik hráčů (5 – 6) bylo k dispozici pro potřebu Chapel Royal. Purcellovou povinností bylo především skládat instrumentální hudbu a samozřejmě skladby s orchestrem nacvičovat. Většinu této práce však patrně zastal služebně starší Nicholas Staggins, působící v této funkci od roku 1674. Vlastních produkcí totiž už dávno nebylo tolik jako v době vzniku souboru. Panovníkův zájem o hudbu patrně polevil, platy byly vypláceny se zpožděním, a tak si hudebníci museli často hledat další obživu jinde.
Autograf Purcellovy Golden Sonaty
Purcellova tvorba pro smyčce je také tou nejméně početnou skupinou v jeho skladatelském odkazu čítajícím přes 850 děl. Mezi nejstarší Purcellovy kompozice patří 9 fantazií pro různě početné ansámbly viol da gamba (od 3 do 7). Karel II. však fancies, jak se tomuto žánru často říkalo (zkrácením z fantasies), nesnášel. Přišly mu příliš nudné a málo veselé – rozhodně neodpovídaly jeho poněkud animálnímu přístupu k životu. Je tudíž možné, že Purcell tyto skladby složil spíše pro své kolegy z orchestru, respektive pro společné účinkování na soukromých hudebních večerech v domech šlechticů, kde byl tento druh hudby stále v oblibě. Je pravda, že fancies nepředstavovaly nijak progresívní žánr a že jejich zlatý věk již tehdy pominul. Přesto však byly stále nejdokonalejší formou ansámblové komorní hudby, kterou Purcell dokázal naplnit okouzlující, byť převážně melancholicky působící hudbou. I v těchto skladbách se již objevuje skladatelovo jedinečné harmonické cítění a zcela mistrovské zvládnutí kontrapunktu.
Duchovní hudba
Více než instrumentální hudbou se Purcell v této době začal zabývat kompozicí duchovních skladeb, což souviselo jak s jeho jmenováním do funkce varhaníka Westminsterského opatství (1679), tak se získáním stejného místa v Chapel Royal (od 1682). K tomuto úkolu se připravil jistě velmi svědomitě. O tom svědčí opisy řady skladeb od jeho předchůdců, které Purcell pořizoval patrně pro potřeby kapely, ale snad i k vlastnímu studiu.
Typickým hudebním žánrem anglikánské bohoslužby byl anthem, skladba na způsob moteta či kantáty. Jednotlivé typy anthemu (viz slovníček) byly již rozvíjeny v dílech Humfreye, Locka a Blowa, ale teprve Purcell plně využil možností, které tyto formy nabízely. Přání Karla II. používat i v duchovní hudbě housle (věc dosud v Anglii neslýchaná, a proto velmi pobuřující) umožnilo Purcellovi zdokonalit se v komponování pro tento nástroj.
Mezi nejstarší Purcellovy dochované kompozice, jež napsal asi koncem sedmdesátých let, patří i anthemy O Lord our governor a My beloved spake. Nelze však o nich mluvit jako o dílech začátečníka – naopak mají nejeden charakteristický rys Purcellova zralého stylu. Skladatel zde hýří melodickou i harmonickou invencí. Typické je až do nuancí promyšlené zhudebnění textu, obdivuhodný je i cit pro celkovou stavbu skladeb. Z asi 65 anthemů, které jsou dnes známy, vznikla valná většina do roku 1685. Spolu s duchovními písněmi (tzv. devotional songs) představují významné jádro Purcellovy tvorby. Autor v nich rozvinul svůj smysl pro text, pro jeho význam i jeho zvukové kvality, což později zúročil i ve svých dramatických kompozicích. Anthemy jsou plné hudební symboliky a zvukomalebných efektů, vynikají bohatstvím a hloubkou výrazu inspirovanou zhudebněnými biblickými texty či jejich parafrázemi. Bázeň, radost, hněv i soucit promlouvají Purcellovými duchovními skladbami, kterým stačí často pouhý jeden takt, aby zasáhly posluchačovo nitro.
Ódy na Jejich Veličenstva
Druhým typem kompozic, kterým se Purcell na přání dvora začal zabývat nejpozději od roku 1680, byly tzv. ódy (anglicky odes). Jednalo se vlastně o kantáty lišící se hudebně od anthemů trochu větším rozsahem a především větším provozovacím aparátem. Tradice těchto ód v Anglii začala asi rovněž s vládou Karla II. Nejstaršími známými kompozicemi jsou totiž novoroční kantáty z šedesátých let. Jejich autory byli Cooke a Locke, později převzali jejich funkci Blow, který psal ódy k Novému roku a královým narozeninám, a Purcell, jenž vstoupil do tohoto žánru tzv. vítacími ódami (welcome-odes). Ty se hrály většinou po návratu vladaře z letních pobytů mimo Londýn zpět do hlavního města. Po literární stránce (obsahové i formální) se jednalo o typický příklad barokní pompy a květnaté oslavy panovníka, která dnešnímu čtenáři připadá často přehnaná a neupřímná. V té době však byla něčím zcela běžným a očekávaným a Purcell i na tyto texty vytvořil nejedno okouzlující a svěží dílo. Zvláštní postavení ve skladatelově tvorbě pak zaujímají tzv. cecilské ódy. Roku 1683 byl Purcell požádán společností The Musical Society o zhudebnění básně Christopha Fishburna Welcome to all the pleasures k oslavám sv. Cecílie, patronky hudby. Jednalo se o první ročník těchto slavností, které vzbudily velký zájem a Purcella ještě více proslavily. Kromě Welcome složil Purcell později ještě další tři „cecilské ódy“. Poslední z nich, Hail, bright Cecilia (1692), patří k jeho vůbec nejlepším kompozicím.
Na vrcholu slávy
Purcellova hvězda stoupala stále výš, a to i navzdory novým politickým změnám. Roku 1685 totiž zemřel Karel II. a na trůn usedl jeho bratr Jakub II. Jeho vláda netrvala dlouho, neboť v celé zemi příliš upřednostňoval katolické vyznání. Hudba však za jeho vlády neutrpěla. Naopak – nařídil již dlouho potřebnou reorganizaci dvorních financí, takže hudebníci byli od těch dob již zaměstnáváni a vypláceni spíše podle svých schopností a ne podle staletých tradic. Všichni světští hudebníci dvora kromě trubačů a bubeníků se stali členy královy Private Music (Soukromá hudba), jež zahrnovala 33 hudebníky a správce nástrojů. Ve dvorních účtech je Purcell uváděn jako cembalista hned po pětici vybraných sólových zpěváků, což je dobově příznačné, neboť dobrý zpěvák byl ceněn výš než skladatel či jakýkoli instrumentalista.
Westminster Abbey
K úpadku došlo paradoxně až po „Slavné revoluci“ v roce 1688, jež vyměnila Jakuba II. za jeho zetě a dceru, totiž za Viléma III. Oranžského a jeho ženu Marii. Vilém nejenže nechal rozpustit katolickou chrámovou kapelu svého předchůdce, ale výrazně omezil i hudební aktivity Royal Chapel a Private Music zredukoval na 24 hudebníky. Skutečným milovníkem hudby byla patrně pouze královna Marie, které byly věnovány poslední Purcellovy ódy, z nichž Come, ye sons of art, away (1694) patří mezi nejcennější. Nedostatek příležitostí u dvora patrně vedla k Purcellovu většímu zájmu o divadlo. Jeho prvním dramatickým dílem byla opera o nešťastné kartaginské královně Dido a Aeneas, dnes nejznámější Purcellova skladba.
Přestože se historie anglické opery datuje již od roku 1659, kdy bylo uvedeno Obležení Rhodu (The Siege of Rhodus) od Cookeho, Lawese a Lockeho, nebyl o tento hudební druh na ostrovech příliš velký zájem. Purcell se proto nadále věnoval žánru, který byl anglickému dramatickému cítění bližší, totiž takzvaným semi-operám (doslovně „poloviční opera“). V nich se střídal mluvený text s rozsáhlými hudebními čísly. První z těchto her byl Dioclesian (1690), po němž následovaly King Arthur (1691), The Fairy Queen (1692) a The Indian Queen (1695). Mimoto však Purcell složil ještě řadu árií, ansámblů a tanců pro nejrůznější činoherní představení. Hudba těchto posledních děl má nové kvality, zvláště patrná je jejich dramatická působivost. Poslední ódy, semi-opery i některé činoherní skladby také prozrazují nové kompoziční postupy, například experimentování s formou italské árie Da Capro. Nebyla to ovšem jen hudba, která lákala diváky na semi-opery uváděné v novém londýnském divadle v Dorset Garden, jež postavil nejslavnější anglický barokní architekt Christopher Wren. Byly to rovněž oblíbení herci, bohatá výprava, ale i politické alegorie, které tyto hry obsahovaly. Přes velký úspěch u obecenstva však výtěžek z představení nestačil vždy na pokrytí všech výloh a živobytí celé divadelní společnosti. Možná i to byl důvod, který nutil Purcella k neustálé práci. Kromě zmíněných semi-oper přispěl v této době svými skladbami ještě do dalších čtyřiceti divadelních her. Pracovní nasazení, ke kterému je nutno připojit i vyčerpávající zkoušky v divadle, však vedly k náhlému podlomení jeho zdraví. Skladatelova krátká závěť psaná v den smrti nese stopy spěchu, Purcellův podpis je téměř nečitelný. Zemřel 21. listopadu 1695 v předvečer svátku patronky hudby sv. Cecílie. Symbolika jeho smrti však byla mnohem významnější. Jak už vytušili mnozí současníci, s Purcellem odešel největší génius anglické barokní hudby.