Bio

Kolébkou rodu Janáčků je Lašsko, kraj rozprostírající se mezi Ostravou, Těšínskem a valašskými Beskydami. Hudební a učitelskou tradici založil Leošův děd, sám vynikající hudebník. Svému vnukovi dal do vínku i temperament a nezkrotnou povahu. Být učitelem, a navíc v tak chudém kraji nebyl jistě žádný med. Takový učitel musel být i jakýmsi správcem své školy, školníkem, manažerem, hudebníkem (většinou se hrávalo v kostele na varhany), ale i diplomatem, protože škola byla do značné míry finančně závislá na místních obyvatelích. Proto i zde existovaly lepší a horší „štace“ podobně jako v kočovném cirkusovém životě. Malá vesnice Hukvaldy, která patřila rozhodně k těm horším, ležela uprostřed lesů pod zříceninou majestátního hradu. Hlad, nemoci a také živelní pohromy, které ničily úrodu, přiváděly lidi do nejnuznějších poměrů. Zoufalé podmínky v obci i ve škole musely být známy v širokém okolí, protože zde byla nouze i o učitelské pomocníky. A právě sem přesídlil v roce 1848 kantor Jiří Janáček, otec budoucího skladatele Leoše Janáčka.

 

Mladý Leoš Janáček

3. července 1854 se v hukvaldské škole „v té jizbě, co se dívá jedním oknem na kostel a druhým na pivovar“ narodil chlapec, kterému dali jméno Leo Eugen. Po otci zdědil husté černé vlasy a po matce nevelkou postavu. Hlavně však od obou obrovskou lásku k hudbě. O hudební vzdělání se však staral pouze otec, a to přísně a tvrdě. Jako malý hoch hrál už Leoš Beethovenovy klavírní sonáty, ale noty mu tehdy „splývaly v slzách jako krvavé body na hřbetě ruky“. Objevovaly se však i radostnější chvíle – když vypomáhal s otcem a sourozenci (z třinácti dětí se dospělého věku dožili pouze čtyři) na kůru kostela v nedalekých Rychalticích. Tam byly nádherné barokní varhany, Leošovi však nejvíce učarovaly tympány. Ke skladatelskému zaujetí pro tento nástroj se vyznával ještě po letech ve svých fejetonech. Dětství skončilo prudce a náhle v roce 1865, když se otec rozhodl poslat jej do fundace starobrněnského kláštera. Z dnešního pohledu šlo vlastně o jakousi výběrovou hudební školu pro malé chlapce, kde chudoba hrála výjimečnou roli – byla totiž jednou z podmínek přijetí. Otec váhal mezi Kroměříží a Brnem, ale nakonec zvítězilo dávné přátelství ke skladateli a knězi Pavlu Křížkovskému, který tehdy fundaci řídil. Otec Janáček tak spěchal s Leošovým odchodem do Brna i kvůli své zhoršující se nemoci. Rodinu čekaly těžké existenční problémy.

Život v klášteře

První dojmy z příchodu do Brna byly zdrcující: „S matkou ve strachu nocujeme v jakési tmavé komůrce. Já oči otevřené. Při prvním svítání ven, jen ven. Matka mi odchází těžkým krokem. Já v slzách, ona též. Sami. Cizí lidé, nesrdeční, cizí škola, tvrdé lůžko, tvrdší chléb. Žádné laskání.“ Z Hukvald byl na tvrdý život zvyklý, ale tam měl aspoň citové zázemí, matku a sourozence. V Brně se potýkal s tvrdou klášterní výchovou, kromě toho v německé škole – česká tehdy ještě nebyla. V prvních letech byl hluboce nešťasten a vděčnost k otci za jeho rozhodnutí pocítil až po dlouhé době. Ve starobrněnském klášteře tehdy působila řada vynikajících osobností. Vedle Pavla Křížkovského to byl objevitel genetiky Gregor (Řehoř) Mendel, filozof, básník a novinář František Matouš Klácel, literární vědec Tomáš Bratránek a osvícený opat Cyril Napp. Přátelské styky s klášterem v minulosti udržovali Josef Dobrovský, později František Palacký, Jan Evangelista Purkyně i Pavel Josef Šafařík. Působením Františka Sušila zde zdomácněla láska k lidové písni a proslovanský duch. S utužením církevní politiky v sedmdesátých letech, s nímž souvisela i tzv. Ceciliánská reforma (pro hudbu okolo kláštera znamenala návrat ke konzervativnějším formám i obětování výrazu ve prospěch liturgie), přišlo i značné omezení necírkevních aktivit.

Klášter poskytoval fundatistům pouze ubytování a stravu. Knihy, školné a všechny další výdaje si museli hradit sami. Podle jejich modrého slavnostního oděvu se jim v Brně říkalo „modráčci“. Výborným žákům bylo školné promíjeno, k těm však Leoš nepatřil ani na Hukvaldech, což otce jistě mrzelo. V hudbě byl však od útlého mládí dáván za příklad všem ostatním. Po smrti otce v roce 1866 se o jeho výchovu částečně staral strýc Jan. Platil školné a ze svých skrovných prostředků pomáhal, jak nejlépe uměl. Přesto byl malý Leoš asi jediným „modráčkem“, který se za celé čtyři roky ani jednou nepodíval domů, nemohl si prostě takovou cestu dovolit. Na tyto časy vzpomínal mnohem později jako skladatel ve svém Pochodu modráčků a v dechovém sextetu Mládí.

Po absolvování reálky vstoupil v roce 1869 na učitelský ústav, aby splnil otcovo přání. V době studií již úspěšně vypomáhal na kůru starobrněnského kostela, kde ho Křížkovský jmenoval svým zástupcem. S jeho doporučením také odešel na Skuherského varhanickou školu do Prahy. Tam se mu určitě lépe dýchalo, v dusném prostředí tehdy převážně německého Brna se Češi prosazovali jen obtížně. Naproti tomu Praha již žila čilým národním životem a Janáček byl skutečně zarytým vlastencem. Neměl sice tolik peněz, aby mohl pravidelně sledovat pražský hudební život, ale setkal se s Bedřichem Smetanou a především s Antonínem Dvořákem. Toho bezvýhradně obdivoval a od té doby jej s ním pojilo přátelství až do Dvořákovy smrti.

Zuřivá touha po vzdělání

Po návratu do Brna uvažoval krátce o dráze klavírního virtuoza, nakonec však odešel na slavnou konzervatoř do Lipska. Jedno už věděl jistě: literní učitel z něho nebude. Chtěl se naplno věnovat kompozici, v Lipsku však studoval též hru na klavír a varhany, sborový zpěv a dirigování. Chodil i na přednášky z psychologie k věhlasnému Wilhelmu Wundtovi, jehož dílem byl silně ovlivněn ve své pozdější kompoziční metodě. Žáka tak posedlého touhou po vzdělání v Lipsku určitě dlouho neměli. Doufal, že když v Praze u Skuherského zvládl najednou dva ročníky, že v Lipsku zvládne tři. Kromě touhy už naplno tvořit tu však byl ještě jeden důvod: Janáček se totiž v Brně zasnoubil se Zdenkou Schulzovou, dcerou ředitele učitelského ústavu a svého nadřízeného. Když pak nebyl příliš spokojen se svými pedagogy, nic jej už v Lipsku nezadrželo. Odnáší si odtud alespoň své první vážnější dílo, své opus 1 – Zdenčiny variace pro klavír.

Zpátky v Brně, spíše však in Brünn

Do Brna se vrátil nejen jako nástupce Pavla Křížkovského, nejen jako vynikající varhaník a klavírista, ale také jako sbormistr. Hudební život v tehdejším „předměstí Vídně“ (jak se Brnu tehdy říkalo) se soustřeďoval především kolem německé většiny. Němci měli vůbec výborně organizovaný kulturní „provoz“ a především finance. Češi penězi přirozeně neoplývali a navíc museli absolvovat často nekonečné boje s úřady proto se organizovali spíše na úrovni spolků. To nebylo finančně tak náročné a také se mohl zapojit kdokoliv (což však bylo z hlediska kvality někdy spíš ke škodě). Janáček se postupně stal sbormistrem obou nejvýznamnějších, Svatopluka i Besedy brněnské. O tom, jak vysokou uměleckou laťku nastavil, svědčí provádění tak náročných děl, jako je Mozartovo Requiem a Beethovenova Missa solemnis. Kromě toho pravidelně prováděl skladby svého milovaného Dvořáka a snažil se i uvádět světové novinky. Jaké asi musel vyvinout úsilí, když většina zpěváků i hráčů byli amatéři, převážně dělníci!

Manželské rozpory a tvůrčí krize

Sňatek s ještě ani ne šestnáctiletou Zdenkou se ukázal jako zbrklý a neuvážený čin. Spojil nejen zcela odlišné povahy, ale i osoby pocházející z naprosto rozdílných prostředí. Prudký vlastenec Janáček vyčítal Zdence její německý původ a výchovu – Zdenka česky vůbec neuměla. „Řeč služebnictva“ se skutečně učila od své služky. Byla zde navíc ještě jedna přinejmenším podivná okolnost. Pětadvacetiletý Leoš totiž docházel do rodiny Schulzových již dříve a dvořil se krásné a ještě poměrně mladé ženě – Zdenčině matce. Tehdy patnáctileté Zdenky si povšiml až jaksi „v druhém plánu“. Během jeho pobytu na konzervatoři v Lipsku se paní Schulzové narodil syn a pokřtili ho Leo! Zdenka ve svých pamětech na to vzpomíná s rozpaky a píše, že „papá a mamá se tenkrát spolu často a prudce hádali a můj snoubenec, když se o narození dítěte dozvěděl, ke mně náhle ochladl. Už to nikdy nebylo jako dřív.“ Závoj na tomto tajemství už asi nepoodhalíme. Zdenčin celý příští život určil její výrok, že chce být s Leošem „raději nešťastná, než s jiným šťastná“. Ke smíření nedošlo ani po narození dcery Olgy (1882) a syna Vladimíra (1888). Rodiče se z něj ale dlouho netěšili, již za dva roky nato zemřel. Tato tragédie ještě více prohloubila krizi manželského soužití. Janáček prožíval i krizi tvůrčí – čtyři roky nezkomponoval téměř nic.

Janáček s manželkou

Počátkem devadesátých let se v českých zemích zvedla vlna zájmu o moravský folklór. Souviselo to především se Zemskou jubilejní výstavou, pořádanou v roce 1891 v Praze. Janáček se sběrem lidových písní zabýval již delší dobu a měl s ním značné zkušenosti v terénu ať už na rodném Lašsku, Horňácku či Moravském Slovácku. V lidové písni našel i inspiraci pro své Lašské tance, jež byly v rámci Zemské výstavy provedeny v Praze jako ryze folklórní obrázek z Moravy. Národní divadlo je realizovalo jako jakousi baletní fresku pod Janáčkovým názvem Rákos Rákoczy na libreto Jana Herbena. A to s velikým ohlasem. Podnícen úspěchem, vrhl se do kompozice své již druhé opery s názvem Počátek románu. Operní prvotinu, Šárku, napsal sice již v roce 1887 na drama Julia Zeyera, ten mu však za svého života nedal souhlas k provozování díla. Kruté odmítnutí bylo zapříčiněno zklamáním z toho, že Šárka se nehodila ke zhudebnění Dvořákovi, jemuž ji Zeyer nabízel. Svou Šárku tak Janáček uslyšel až v roce 1925 v nastudování brněnského divadla. Počátek románu (podle stejnojmenné povídky Gabriely Preissové) je určitě skladatelovou nejslabší operou. Chatrné libreto Jiřího Tichého Janáček naplnil v podstatě scénickou hudbou v národopisném stylu. Cesta ke zlomové opeře 20. století vedla jinudy a trvala dlouhých devět let.

Její pastorkyňa – Pod koly osudu

Literární předlohu pro třetí Janáčkovu operu Její pastorkyňa vytvořilo stejnojmenné drama Gabriely Preissové, které na počátku devadesátých let prošlo brněnskou i pražskou činoherní scénou a vzbudilo řadu ostrých polemik. Zavraždit dítě, protože jinak by byly zmařeny životy dva, to bylo na tehdejší společnost dosti silné téma. Skladatel měl konečně předlohu, jakou si přál, a rozhodl se dokonce, že si libreto napíše sám (z toho se později stalo pravidlo). Pojal totiž na první pohled neuskutečnitelný nápad. Rozhodl se, že napíše operu nikoli na verše, nýbrž na prózu, což bylo v té době nemyslitelné. O to se před ním dosud nikdo nepokusil.

Přivedla ho na to činnost, jíž se zabýval dlouho předtím – zapisování nápěvků mluvy. O co šlo? Nápěvky mluvy byly vlastně notové záznamy veškerých zvuků, zejména však lidské řeči. Janáček zapisoval do not prakticky kdekoliv, kdykoliv a cokoliv, ať už šlo o hlasy zvířat, ptáků, ale i zvuky neživých věcí, např. vrzání parket, vítr, otevírání dveří apod. Z této touhy po realismu a vykreslení postav pomocí nápěvků mluvy vyrostl naprosto originální kompoziční styl. V Její pastorkyni je vše podřízeno ději a psychologii postav, jedná se vlastně o takový operní horor. Právě tato syrovost, strhující výraz a opuštění tradiční formy uzavřených árií způsobily, že pražské Národní divadlo operu odmítlo jako nezpěvnou a neproveditelnou. Při dokončování Její pastorkyně zemřela milovaná dcera Olga (bylo jí necelých 21 let) a zdrcený Janáček jen těžce sbíral síly k další tvorbě. Bylo mu již padesát let a kromě svého nejbližšího okolí byl stále považován pouze za folkloristu a skladatele regionálního významu. Její pastorkyňu sice provedlo brněnské divadlo s bouřlivým ohlasem, avšak premiéra (21. 1. 1904) byla chudobná – v orchestru bylo jen asi dvacet hráčů a zpěváci přes veškeré úsilí na své role nestačili.

Ruský kroužek

Jako zanícený rusofil podnikl Janáček několik cest do Ruska. První již v roce 1896 do Petrohradu, kde tehdy žil jeho bratr František. Silné sociální cítění a nadšení ruskou literaturou se nemohly neodrazit v jeho díle. Ať už to byla velkolepá orchestrální rapsodie Taras Bulba inspirovaná Gogolovou povídkou či 1.smyčcový kvartet Z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty, nedokončené opery Živá mrtvola a Anna Karenina na téhož autora, nebo vrcholné opery Káťa Kabanová (podle Ostrovského Bouře) a Z mrtvého domu (Dostojevskij). V Ruském kroužku, který spoluzaložil, se také seznámil s Olgou Vaškovou, sestrou básníka Petra Bezruče. Na jeho básně napsal své vrcholné sbory (Kantor Halfar, Maryčka Magdonová, 70 000). Sociálním motivem je prodchnuta též klavírní sonáta Z ulice – 1. X. 1905. Při demonstraci za českou univerzitu v Brně zahynul dělník František Pavlík, jehož památce ji Janáček věnoval. Před první světovou válkou ještě vytvořil klavírní cyklus V mlhách, který je stejně jako předchozí Po zarostlém chodníčku vyznáním lásky rodnému kraji.

Z předválečné doby zmiňme ještě opery Osud (opět vinou slabého libreta zapadla) a Výlety pana Broučka (podle povídek Svatopluka Čecha), dokončené však až po roce 1918. To už se ale schylovalo k pražskému uvedení Její pastorkyně, které se po nekonečných intervencích Janáčkových přátel nakonec podařilo prosadit. Premiéra se konala 26. 5. 1916 a její úspěch byl obrovský. Dvaašedesátiletému skladateli – léta neznámému a podceňovanému – se konečně otevřely brány velkého světa.

Geniální stáří

Janáček získal velkého příznivce v osobě pražského německo–židovského spisovatele Maxe Broda, který přeložil Pastorkyni do němčiny. Tím jí otevřel cestu na německé scény, jež projevily ihned zájem, a Jenůfa (pod tímto názvem je opera ve světě známější) nastoupila vítěznou cestu. Ale i další díla, jež skladatel během necelého desetiletí doslova vychrlil s udivující silou. Zasahoval do všech žánrů a takříkajíc na co sáhl, to se mu dařilo. Vrcholná orchestrální díla Taras Bulba a Symfonietta, komorní kantáta Zápisník zmizelého, 1. a 2. smyčcový kvartet, Glagolská mše (na staroslověnský text), Concertino pro klavír a komorní soubor, Capriccio pro klavír levou rukou a komorní soubor – to není pouhý výčet děl, nýbrž světový koncertní repertoár 20. století. Během sedmi (!) let napsal další čtyři opery – Káťu Kabanovou, Příhody lišky Bystroušky (podle knihy Rudolfa Těsnohlídka), Věc Makropulos (na hru Karla Čapka) a Z mrtvého domu, jež se všechny stanou součástí světových scén. Janáček je v zahraničí rozhodně naším nejhranějším operním tvůrcem.

V posledním desetiletí byla jeho životní múzou a láskou Kamila Stösslová, o čtyřicet let mladší vdaná žena. Ona mu byla Káťou Kabanovou, Bystrouškou i cikánkou Zefkou ze Zápisníku zmizelého, jí je věnován smyčcový kvartet Listy důvěrné.

Ve svých 72 letech byl Janáček jedním z vůdců evropské avantgardy, on, který by býval mohl být dědečkem svých mladých kolegů. Zemřel náhle, jaksi „uprostřed běhu“ na zápal plic v Ostravě, pohřben je ve „svém“ Brně. Karel Čapek v nekrologu napsal: „Nehodíme s povzdechem tři hroudy jenom za velkým hudebníkem, ale také za tím velkým a zázračným mládím“.

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 700

Email: info@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.