První smyčcový kvartet „Z podnětu Lva Nikolajeviče Tolstého Kreutzerovy sonaty“
První smyčcový kvartet je jedním z nejvýznamnějších skladatelových děl vycházejících z ruské tématiky. Janáček jej pojal nejen jako mravní protest proti mužskému despotismu vůči ženám, nýbrž i jako varování před ztrátou lidské sebeúcty. Skladbu premiérovalo v říjnu 1924 České kvarteto, jehož členem byl i skladatel Josef Suk.
1. věta: Adagio
S jistými odchylkami je vystavěna v sonátové formě. Již hlavní téma navozuje svými tremoly tíživou atmosféru života a smrti. Vedlejší téma na dominantě je uvedeno poněkud lakonicky pizzicatem. Vše se odehrává ve zkratce a repríza hlavního tématu působí jako vracející se memento.
2. věta: Con moto
Věta je uvozena až šviháckým motivem v prvních houslích. Šelestivé sul ponticello však jakoby mrazivě varovalo před vyvolaným pokušením. Překotně zalykavý, citově překypující nápěv v prvních houslích je přebit opět úvodním motivem.
3. věta: Con moto
Pomalá třetí věta začíná vroucím dvojzpěvem prvních houslí a violoncella, jenž je zřejmě úmyslným názvukem na vedlejší téma z první věty Beethovenovy Kreutzerovy sonáty.
4. věta: Con moto
Tou je totiž začátek čtvrté věty. Rekapitulují se zde některá témata z předchozích vět, aby pak byla doslova metána pomocí montážní techniky a vrcholně vygradována. Povšimněme si ještě společného označení všech vět „Con moto“. Setkáme se s ním u Janáčka na každém kroku a nemůžeme je chápat jako označení tempa (používal je totiž od Larga až po Allegro), nýbrž spíše jako výraz temperamentu.
Druhý smyčcový kvartet „Listy důvěrné“
Druhý a poslední Janáčkův kvartet je především oslavou jeho hlubokého citu ke Kamile Stösslové. Skladatel byl ve svých 74 letech na vrcholu životního opojení. Původní obsazení s violou d’amour (ta měla symbolizovat postavu Kamily) Janáček však nikdy neslyšel a zřejmě už v průběhu zkoušek od něj upustil. Posmrtné první provedení v podání Moravského kvarteta se uskutečnilo v září 1928 v Brně.
1. věta: Andante
Po úvodním mužném motivu se vynoří violový motiv (původně to měla být ona viola d’amour), jenž je jasným zpodobněním milované Kamily. Lyrický motiv vyústí v divokou ostinátní plochu. Po krátkém intermezzu zakončuje větu úvodní motiv.
2. věta: Adagio
Druhá věta plyne opět ve znamení violy, jejíž nápěv se objevuje v různých rovinách – od lyrické až po hutné akordické souzvuky.
3. věta: Moderato
Krajní části třetí věty se nesou v kolébavém až ruském duchu, zatímco střední díl je nabit jásavou energií v čtyřčárkované oktávě prvních houslí. Závěrečné trojtaktí v rychlém tempu dává tušit, že se blíží finále.
4. věta: Allegro
Poslední věta je Janáčkovou vůbec nejdelší kvartetní větou. Má charakter ronda, jež neustále opakuje bujarý motiv ve skladatelově oblíbené tónině as moll. Povšimněme si triolového trylkového motivku v druhých houslích (Kamilin motiv – původně opět viola d’amour). Jásavé finále v Des dur, v němž zaznívá Kamilin motiv, určuje triumfální závěr díla, jež ve své žhavosti – alespoň v komorní hudbě – sotva najde paralelu.
Sonáta pro housle a klavír
„Sonátu houslovou napsal jsem v počátku války 1914, když jsme Rusy čekali už na Moravě,“ napsal Janáček o vzniku skladby. Sám ji nepovažoval za výjimečné dílo, dokonce původní závěrečnou větu vyřadil úplně. Premiéra se uskutečnila v roce 1922 v Brně.
1. věta:
Je výrazně předznamenána krátkým improvizačním sólem houslí, jež na zmenšeném septakordu předznamenává tóninu celé věty i sonáty – as moll. Sonátová forma je dosti zkratkovitá. O vedlejším tématu nemůžeme pro jeho malé rozměry téměř ani hovořit. Tím významnější pozici však nabývá v provedení, které je však opět janáčkovsky strohé. Hlavní téma je sice reprizováno v hlavní tónině as moll, avšak celá věta překvapivě končí v Des dur.
2. věta:
Druhá věta je postavena na střídání vzdušné úvodní melodie s rozmáchlou, na Janáčka nezvykle dlouhodechou melodií.
3. věta:
Má scherzový charakter. Střídáním hřmotného dílu A s jemným triovým dílem B vzniká jedinečné napětí. Věta je zakončena trojnásobným akordem v as moll.
4. věta:
Hlavní myšlenku čtvrté věty tvoří opět typicky janáčkovský protiklad zádumčivého klavírního motivu s divokou odpovědí houslí. Druhé téma v E dur na chvíli zjasňuje náladu, ale návrat chmurného úvodu v kánonických gradacích zcela ovládne scénu. Věta končí nekompromisním kontrastem témat houslí a klavíru a je jako celá sonáta chmurnou vizí čtyř válečných let.
Pohádka pro violoncello a klavír
Předlohou byla epická báseň ruského romantika Vasilije Andrejeviče Žukovského (1783 – 1852), jejíž děj vypráví o lásce careviče Ivana a Marji, dcery Kostěje Nesmrtelného. Pohádka vznikla v roce 1910 a je prvním závažnějším skladatelovým komorním dílem. Premiéra přepracovaného znění se uskutečnila až v roce 1923 v pražském Mozarteu.
1. věta:
Představuje fanfárové téma careviče Ivana v pizzicatech violoncella. V druhém dílu dochází ke kánonickému střídání obou nástrojů, tedy snad rozhovoru Ivana a Marji. Po krátkém chromatickém běhu v protipohybu následuje už jen krátké připomenutí milostného rozhovoru.
2. věta:
Začíná opět dialogem violoncella a klavíru, tentokrát spíše škádlivého rázu. Po vzrušeném průběhu (vznosná arpeggia klavíru) se vrací škádlivý motiv.
3. věta:
Závěrečnou větu uvozuje motiv tak výstižně ruského rázu, že byl současníky mylně považován za ruský lidový nápěv. Celá skladba se nakonec (podobně jako v předchozích větách) rozplyne jako sen. To jenom přispívá ke skutečně „pohádkovému“ charakteru Pohádky.