Symfonie č. 5 c moll „Osudová“
Vstup symfonie je neobvyklý: pouhý motiv, torzo dřívějšího pomalého úvodu symfonie 18. století, se stal nosným tématem, ústřední myšlenkou celé symfonie. Žádná melodie, žádné široce založené téma, ale naléhavé zabušení tří osminek a jedné půlové noty s korunou, a ještě jedno, zopakované o tón níže. Už tyto první čtyři takty ukazují na Beethovenovu genialitu. Byla to troufalost, použít něco tak nicotného jako úvod symfonie? První zabušení nastupuje na lehkou dobu – předchází mu osminová pomlka. Pomlka vnáší očekávání, neklid.
V celé oblasti hlavního tématu slyšíme onu rytmickou neodbytnost, motivek se stále vrací a vychází z něj i druhé téma. I ono je atypické; Beethoven se zříká zpěvného, lyrického protikladu, rytmická strohost zůstává i tady. Až na tyto „zpronevěry“ klasickému modelu však první věta (Allegro con brio) splňuje předpisy. Má pravidelnou expozici, provedení, reprízu a kodu.
Ve volné větě (Andante con moto) skladatel dokazuje, co lze z nenápadného motivku druhého tématu odvodit. Zachovává jeho kvartový vstup, k rytmické strohosti první věty však teď staví do protikladu melodickou linku v tečkovaném rytmu. Celá druhá věta jsou variace dvou příbuzných myšlenek, tak prosté, že je někteří recenzenti považovali za nudné.
I třetí část se čímsi vymyká. Od své druhé symfonie uváděl Beethoven na místě taneční věty scherzo. Tentokrát třetí větu označuje pouze Allegro. Scherzovému charakteru odporuje mollově laděný úvod, po němž se ozve „osudový“ rytmus první věty. Pouze trio může scherzovému charakteru díky svým osminovým figuracím odpovídat, velmi zde ovšem záleží na způsobu interpretace. Věta končí kodou, která přímo přechází do finální věty (Allegro).
Závěrečná věta Beethovenovy Páté je – v celkovém poměru všech vět mezi sebou – nejdelší Beethovenovou finální větou vůbec, ačkoliv posluchačský dojem této skutečnosti neodpovídá. Vrací se rytmická strohost první věty, podvědomě cítíme rytmický model začátku. Je to opět věta v sonátové formě, shrnutí předchozího materiálu. Závěr Beethovenovy Osudové potvrzuje, že základem symfonie je skutečně prvek rytmu. Energické závěrečné akordy byly vykládány jako triumfální vítězství nad nepřízní osudu, jsou však hlavně vítězstvím nad vzpurným hudebním materiálem. Určitý vzdor, který z hudby cítíme, vystihl snad svým výrokem Gustav Mahler. Když ve vídeňském orchestru pomalu zrála vzpoura proti Mahlerově drezúře při studiu Beethovenovy Páté, řekl prý: „Jestli vám ten vzdor vydrží do večera, pak bude provedení správné.“
Symfonie č. 6 F dur „Pastorální“
Přímost a bezprostřednost oslovení Pátou symfonií bývá často dávána do kontrastu se symfonií Šestou F dur, nazvanou Pastorální. Ta totiž přináší oproti „osudovým“ výbuchům zcela idylicky prostou atmosféru. Navíc porušuje obvyklou normu čtyřvětého symfonického cyklu. Názvy jednotlivých vět nesou tentokrát vedle tempových označení i upřesnění, co má hudba „zpodobovat“ podle pravidel již typicky romantické „programní hudby“: 1. Probuzení radostných pocitů při příjezdu na venkov, 2. Scéna u potoka, 3. Veselé shromáždění venkovanů, 4. Nečas a bouře, 5. Pastýřský zpěv: Šťastné a vděčné pocity po bouři.
Beethoven se zde nebojí napodobit zvuk potůčku, hlas kukačky, křepelky, hřmění a vítr. K charakteristice venkovské společnosti patří tanec, spontánní rytmus je ovšem jiný než neodbytné rytmické údery v symfonii předcházející, závěrečná pastorální idyla nemá ani trochu podobu křehkého rokokového obrázku a není v ní stopa sentimentality. První věta je psána v sonátové formě, máme však spíše pocit tématické jednoty a odvozenosti.
Celá věta je zpěvně prostá, v harmonii se opírá o základní funkce. Je to žánrový obrázek, Beethovenovo vyznání lásky k přírodě a životu na venkově. Nástup reprízy je zastřen – má charakter jakéhosi přechodu a teprve když se ozve hlavní téma v orchestru, utvrdí se. Následuje rozměrem téměř stejně dlouhá koda. I Scéna u potoka je takovým idylickým obrázkem. Nepřítel tónomalby Beethoven zde předešel romantiky. Violoncella s dusítky snadno vytvoří představu bublajícího potoka. Umístění této věty odpovídá zařazení volné, lyrické věty na druhé místo obvyklého sonátového cyklu. Na rozdíl od obvyklé formální podoby druhé věty však přichází opět s formou sonátovou, i když poněkud pozměněnou: má hlavní, vedlejší (ve fagotu) a závěrečné téma (v klarinetu), provedení, v němž je ve třech variacích uplatněna jinak pro druhou větu obvyklá variační technika, a reprízu. Veselé shromáždění venkovanů je scherzo, s obvyklou třídílnou stavbou a kontrastním triem. Veselý tanec v tříčtvrtečním taktu mistrovsky využívá instrumentačně vtipné nasazování dechových nástrojů.
Venkovské veselí je náhle přerušeno: čtvrtá část navazuje bezprostředně, jako by bouře opravdu vpadla doprostřed venkovské slavnosti. Stejně bezprostředně (attacca) se po přeháňce ozve Pastýřský zpěv, nejprve v klarinetech a lesních rozích, než melodii převezmou smyčce. Závěrečná část je sonátovým rondem, vracející se téma ronda má skutečně pastorální, klidný, usmiřující charakter, je ale také – po všech formálních výbojích – návratem k symfonickému řádu. Otázka, kolik vět vlastně symfonie má, se kladla často. Podle nadpisů je částí pět, ve zvukové podobě tři. Objevily se snahy vykládat symfonii jako čtyřvětou. Pětidílný rozvrh poukazuje však také k historickému zdroji: struktuře aristotelského dramatu. Další možný myšlenkový vliv přicházel z tehdy ještě Beethovenem obdivované Francie: Jean Jacques Rousseau a jeho myšlenka návratu k přírodě není v souvislosti s Beethovenovou Šestou symfonií bez významu.