Druhá polovina 18. století je pro habsburskou monarchii dobou klíčovou a velmi převratnou. Podle historiků někde tady začíná i náš moderní věk. V době panování Marie Terezie, Josefa II. a Leopolda II., dochází poprvé k zpochybnění stavovsko-feudálních práv a počíná se prosazovat ideál individuální občanské rovnosti. Společnost se čím dál více sociálně tříští. Vzrůstá úloha peněz, trhu a dělby práce. Historici užívají pro tuto dobu již řadu desetiletí standardní pojmenování “doba osvíceného absolutismu”. Tento termín se skládá ze dvou významových komponentů, které vyjadřují jak duchovní dimenze doby, tak i způsob vlády. Na první pohled značně protikladné komponenty jsou vnitřně skutečně neoddělitelné. Termín osvícenství označuje celoevropské myšlenkové, kulturní, politické a hospodářské hnutí, které hlásá, že člověk by se měl ve svém konání řídit spíše rozumem než vírou, že by měl být snášenlivý k lidem, kteří nesdílejí právě jeho náboženské smýšlení, a že smyslem lidského konání není jen posmrtná spása, jak učí katolická a protestantská církev, nýbrž především důstojný život na zemi. Osvícenství je tedy silným duchovním proudem, který se po roce 1750 šíří celou kontinentální Evropou. Lidé té doby se tímto pojmenováním snažili oddělit začínající dobu “osvícenou” od “přítmí” doby minulé.
Ideje především francouzských osvícenských myslitelů zapustily kořeny ve střední Evropě. Císař Josef II. stejně jako budoucí pruský král Fridrich II. byli vychováni v osvíceném duchu, který také později uplatnovali při správě Bohem jim svěřených zemí. Do popředí již nekladli pouze nákladnou reprezentaci a prospěch svého rodu, ale hlavně se snažili plnit své panovnické povinnosti: cítili se být především služebníky státu. Mezi jejich nejdůležitější cíle patřila starost o zlepšení materiálních podmínek života poddaných – ti totiž odváděli největší sumu daní, z kterých zase mohl prosperovat stát. Osvícené ideály uváděli do života z titulu své neomezené, absolutní moci, a to i proti vůli stavů a někdy i samotných poddaných. Tento způsob vlády, kdy reformy společnosti a hospodářství vycházejí přímo z nařízení absolutního panovníka, nazýváme právě osvíceným absolutismem.
Marie Terezie
Počátek období osvíceného absolutismu v habsburské monarchii je datován již nástupem Marie Terezie, ačkoliv tato panovnice osvícenou výchovou dotčena nebyla. Během svého čtyřicetiletého panování zůstala bigotně věřící dámou, i když úsilí o blaho státu ji mnohokrát vedlo k potlačování moci katolické církve. A přestože nikdy nepřekročila svůj barokní stín v otázce náboženské tolerance, radikálnějšího řešení poddanské otázky a zdanění stavů, přesto vládla v osvíceném duchu, který jí ukládal politicky spravovat a chránit všechny poddané. Reformní dílo Marie Terezie je obdivuhodné, uvědomíme-li si, že zároven svědomitě plnila i mateřské povinnosti (v rozmezí dvaceti let, od konce třicátých do konce padesátých let 18.století, porodila šestnáct dětí) a nezanedbávala vedle toho ani ceremoniální záležitosti dvora. Tajemství její státnické výkonnosti spočívalo však také v umění zavčas se obklopit schopnými rádci, kteří pracovali pro jediný cíl: v období velké mezinárodní krize, která ohrožovala samu podstatu říše, obnovit a rozvinout její vnitřní síly a obranyschopnost. Za Marie Terezie byly zreformovány všechny oblasti spojené s fungováním monarchie v její západní části, tzn. finance, soudnictví, politická správa, armáda, ale i ostatní sféry, podporující blahobyt a vzdělání poddaných – školství, cechovní systém, sjednocování měr a vah, mincovní reforma atd.
Císař Josef II. reformní tempo po roce 1780 podstatně zrychlil. Od svých čtyřiadvaceti let byl mladý arcivévoda již spoluvládcem Marie Terezie a císařem Říše římské národa německého. Měl po boku matky nahradit zemřelého otce. Josef však pojal úlohu spoluvladaře zcela jinak než jeho otec, pasivní František Štěpán Lotrinský. S matkou vedl tvrdé spory o další charakter reforem, jejichž hlavní nárys podal již v memorandu z roku 1765. Do nastoupení samovlády v roce 1780 mohl z memoranda uskutečnit jen nemnoho. Pak se ale chopil příležitosti a s logikou absolutního vládce uváděl osvícené panovnické ideály do života. Zjednodušoval všechny články správního a vládního systému a pokoušel se je prosadit ve všech provinciích své obrovské říše. Tvořil moderní sociální a policejní stát. Zavedl náboženskou toleranci a zrušil nedůstojné nevolnictví. Mnohé ze svých reforem musel ke konci života odvolat, mnohé pak likvidoval jeho mladší bratr a nástupce císař Leopold II. Náboženská tolerance a povýšení selského stavu však zůstaly navždy v platnosti. Josefovi nechyběl ostrý intelekt, tvůrčí energie, sociální cítění, praktický humanismus a tolerance. Postrádal však znalost lidí, podceňoval jejich psychiku a lpění na tradicích a konečně nerozuměl či nechtěl rozumět uměním a vědám, protože neměly okamžitý praktický užitek. Nespokojenost s Josefovým vládnutím rostla od nepovedené turecké války, která společně s několika špatnými úrodami způsobila drahotu a politické pnutí uvnitř říše. Zahraničně politické a vnitřní neúspěchy (válka s Turky, povstání v Jižním Nizozemí, nespokojenost v Uhrách) se skloubily s panovníkovou nevyléčitelnou plicní chorobou a vyústily na přelomu let 1789 a 1790 v osobní Josefovu tragedii. Nejambicióznější habsburský císař zemřel sice všemi opuštěn, ale historické povědomí o něm mělo a má v lidových vrstvách zvláště německého obyvatelstva neustále velmi příznivou podobu, která pramení především z panovníkovy nehynoucí glorioly osvoboditele sedláků od nejhoršího útlaku vrchnosti.